Maťulka: Horse love...

Takže přidávám svůj příběh na pokračování, nekteří už ho možná znají, někteří né. Dodala jsem kapitolky co už mám hotové. Přeji příjemné čtení...



Začíná podzim roku 1982. Venku vane chladný vánek, rodiny si užívají v teplých domech v malém městečku poblíž Mexica. Po městě se řítí zelený Ford.
„Mami vydrž, už tam skoro budeme.“ Utěšuje malá, ubrečená Isabella mámu.
„Neboj broučku, já to vydržím.“ Mluví chraplavě Isabelina matka Cleopatra.
„Už jsme tady.“ Vykřikuje Henry Webster, Cleopatřin manžel a Isabellin táta.
Před nemocnicí už netrpělivě čekají lékaři s nosítky. Opatrně pomáhají Henrymu vyndat Cleopatru z auta. Malá Isabell jí stírá pot z čela.
„Mami, neumírej mi.“ Šeptá ji do vlasů. Náhle už vidí jen, jak její mámu obklopuje spousta lidí v býlích pláštích.
„Já chci za ní.“ Rozběhne se, ale však v tom ji Henry zadrží.
„Už musíme jenom čekat.“ Objímal svoji sedmiletou dcerku. Chtěl zakrýt slzy co mu vytryskly z očí, ale nešlo to. Cleopatřina rakovina se rozrostla dál. Ten zatracený vir se pořád šířil dál a dál v jejím těle. Bojovala, ale však už docházelo sil.
„Tati…“ Brečela Isabell.
***
Čekali skoro dvě hodiny. Náhle vyšel z operačního sálu doktor.
„Doktore? Jak to vypadá s Cleopatrou?“ Zeptal se zoufale Henry.
„Mám pro vás špatné zprávy, pane Webstre. Vaše žena sice žije, ale je ve vážném ohrožení života. Budeme ji muset hospitalizovat, je mi líto, ale může každou chvíli…“ Zamlčel se.
„Ne..“ Zachraptěl Henry.
„Co je s mámou, uzdraví se?“ Vyzvídala Isabell.
Nikdo však neodpověděl.
„Můžeme ji aspoň vidět?“
„Obávám se, že teď ne, ale možná za dva tři dny. Ozvu se vám. Zatím naschle.“
„Naschle.“ Sklopil víčka dolů. „Tak, jdeme domů, Bell.“
„A co maminka?“
„Na tu se podíváme za dva dny.“ Henry to neměl lehké. Nevěděl jak má říct sedmileté holčičce, že její maminka brzy umře, sám se s tím nedokázal smířit.[center]

1.Díl

Klidné odpoledne u Websrtových vyruší zvuk telefonu. Henry jde zvednout telefon. Kdo to asi zase bude. Někdo se vzdálených příbuzných, aby se zeptali jak se má Cleopatra?
„Prosím, tady Henry.“
„Dobré odpoledne pane Webstre. Tady doktor Shmeistrla. Je mi velice líto, ale musím vám oznámit, že vaše žena….“ Zhluboka se nadechl.
„Umřela?“ Řekl tichým hlasem Henry.
„Ano, dělali jsme co jsme mohli, ale nešlo to…upřímnou soustrast. Jestli chcete, můžete přijet tady do nemocnice.“
„Ano jistě.“ Zaklapl sluchátko. Chytil se za hlavu. „Ne!“ Plakal. Jeho milovaná žena tady není, je pryč.
„Co se stalo, tati?“ Přišla z pokoje Isabella.
„Maminka…odešla.“ Objal Isabell.
„Ne! To není možné.“ Plakala. „Proč!“
„Musím teď do nemocnice. Budeš tady chvíli sama?“
„Ne! Já, tam chci taky!“ Křičela. „Je to moje máma.“
„Isabellko, to teď nejde. Musí tam sám, za chvíli jsem zpátky.“ Isabella však neodpověděla, utíkala do pokoje.

***
O měsíc později…

Isabella proplakala týdny. Pořád se s tím nemohla vyrovnat. Zhoršil se její prospěch, na všechny byla ostrá, nechtěla aby ji někdo pořád utěšoval. Chtěla být sama. Den ode dne se zavírala ve svém pokoji, skoro nic nejedla.
Henry Webster byl na tom stejně, ale bojoval.
„Isabell, mám takový nápad.“ Šel na ni pomalu a opatrně.
„Jaký?“
„Co kdybychom se přestěhovali, třeba někam na venkov, stejně nám to tady mámu pořád připomíná.“ Usmál se na ni.
„Já nevím. Pořád se mi stýská a zahodit to, kde jsem vyrůstala s ní?“ Navalili se jí další slzy do očí.
„Mě se taky stýská, ale nemůžeme takhle truchlit do konce života.“
„Tak dobře, ale co škola?“
„To se nějak vyřeší. Zítra se půjdu podívat po nějakých domech.“
„Dobrá tedy. Stejně mě už to tady ve městě nebaví.“
„Uvidíš, že si tam najdeš spoustu přátel.“
Druhý den když šla Isabell do školy…
„Hele ,to je ta copatá a ubrečená prvňačka!“ Křičeli na ni kluci ze třetí třídy. Snažila je ignorovat a obejít je.
„Máš hezké copky.“ Začali ji tahat za její zapletené copy.
„Nechte mě být.“
„Bacha na ni, ona by se rozbrečela a utíkala za mámou si stěžovat.“ Smáli se jí.
„Já nemám mámu.“ Rozbrečela se a utíkala do třídy. Tam ji však uviděla její učitelka.
„Copak je Isabellko?“ Byla to postarší paní, ale velice milá.
„Nic. To přejde.“ Brečela do lavice.
„Já vím, že je to těžké se s tím srovnat, ale musíš bojovat. Jestli chceš zajdi si na záchod a pak přijď do vyučování až se uklidníš ano?“ Pohladila ji po hnědých lesklých vláskách. Měla stejné vlasy jako její matka. Byly si podobné, až moc podobné…..

2.Díl

O pár měsíců později…

Isabelle se nový dům moc líbil. Byl to takový menší statek. Měly tam spoustu dobytka. Isabell se tam moc zalíbilo, taky měla hodně kamarádů a dobrých kamarádů. Ve škole se jí začalo dařit, měla výborné výsledky.
Začínala zima, venku vanul studený vítr a kaluže zamrzaly. Jednoho dne, když šla Isabell přes les do školy vyrušila ji strašná rána. Jako kdyby někdo po někom střelil. Polekala se a začala utíkat, najednou před ní přeběhl černý kůň. Málem ji srazil a ona upadla…

****

Probouzela se ve staré chatrči. Rychle vstala a odkryla ze sebe deku. Chtěla utéct, ale něčí ruka ji zadržela.
„Pusťte mě!“
„No, tak holčičko neboj. My ti neublížíme.“ Usmáli se na ni starší pánové. Isabell se bála vždy ji tatínek říkal ať se nebaví s cizími lidmi.
„Našli jsme tě v lese, ležela si tam na zemi.“ V tu chvíli ji vše došlo.
„Ten kůň.“ Zašeptala si pro sebe.
„Ta bestie.“ Zopakoval on. „Chtěli jsme ho chytit, ale on nám utekl.“
„Ne vy jste ho mlátili.“ Začali se jí plnit oči slzy.
„Je to černá bestie, která neumí nic jiného než jen ubližovat lidem.“ V tom, ale Isabell otevřela dveře a vyběhla ven. Běžela do lesa, nevěděla kam běží, ale teď jí to bylo jedno. Zakopla o kámen a znovu upadla, ale hned vstala. V dáli viděla pár dětí jak si hrají v lese. Šla k nim aby se jich zeptala na cestu, byly starší než ona.
„Ahoj.“ Řekla tiše. Všichni na ni pohlédli. „Nevíte kudy se jde do vesnice?“
„Jasně tudy rovně a pak doprava a tam už je cesta, která vede do vesnice.“
„Dík.“
Došla domů promrzlá a unavená. Pořád přemýšlela co to bylo za koně. Byl černý jako noc. A ta jiskra v jeho očích. Byl to jen záblesk.
„Kde jsi byla?“ Vyrušil ji otec ze vzpomínek.
„Já..já…“ Nevěděla co říct, jestli mu má říct o tom koni.
„Jak to, že jsi nebyla ve škole? Paní učitelka mi volala.“ Isabell jen sklopila oči dolů.
„Počkám tě dole v obýváku a čekám od tebe vhodné vysvětlení.“
Isabell si oddychla, prostě řekne pravdu. Sešla dolů po schodech, sedla si na gauč.
„Tak spusť.“ Pohlédl na ni Henry.
„Já jsem zakopla a spadla na zem. Asi jsem usnula a pak mě našli nějací dva pánové a odnesli do chatky. Když jsem se probudila vše mi řekly a pak jsem šla domů.“
„Aha, no a to neumíš chodit?“ Ušklíbl se Henry a Isabell se zasmála, ale pak zesmutněla.
„Copak?“ Zeptal se.
„Ale, jenom než jsem zakopla, uslyšela jsem strašnou ránu. No a potom přede mě vyběhl černý kůň a málem mě sejmul, tak jsem uhnula, ale spadla jsem.“
„Kůň?“ Podivil se.
„Ano kůň a ti páni ho bili a říkali, že je to černá bestie, co neumí nic jiného, než ubližovat lidem.“ Rozbrečela se. Henry ji objal.
„S tím my, ale nic neuděláme, třeba jim utekl a najde si hodného pána.“
„A co když ne.“ Utírala si slzy.
„Uvidíš, že najde.“ Usmál se.
Isabell šla k býčkům a krávám. Měla jednu oblíbenou, pojmenovala ji Loretka. Byla strašně hodná mazlivá, což krávy nebývají. Najednou venku uslyšela velkou ránu...

Pomalu otevírala dřevěné vrata od chlíva. Rázem v ní projelo, ta jiskra. Stála jako přikovaná. Na nic se nezmohla, byla pořád v šoku. Najednou se rozběhla domů.
„Tatíí!! Tatíí!!“ Rozrazila dveře a začal křičet.
„Copak je, broučku?“ Přiběhl k ní Henry.
„Tam…ten…“ Koktala. „Ten k-kůň.! Konečně se zmohla to říct.
„Kůň?“ Pozvedl obočí Henry a rychlým krokem se šel podívat na zahradu.
Ano, byl tam kůň. Černý jako noc, tam ležel na zemi. Rychle oddychoval a z hrudi mu tekla krev.
„Bell, musíme zavolat veterináře!“ Pořád nemohl uvěřit, co vidí před sebou. Rychle běžel k telefonu, vytočil číslo.
„Veterinář tady bude každou chvíli.“ Uklidňoval malou Isabellku. Pan Cook, byl Henryho přítel, znali se už od školy.
„Nestane se mu nic?“ Rozbrečela se Isabell.
„Snad ne.“ Zkusil se ke koni přiblížit, ale kůň se nedal, i když ležel na boku, snažil se Henryho kopnout. „Necháme ho raději v klidu.“ Oddálil se.

***


Veterinář usoudil, že kůň bude v pořádku.
„Tati? Necháme si ho?“ Žebronila Bell se slzičkami v očích.
„Já nevím Bell. Na co nám bude? Můžeme ho dát do útulku.“ Ale Henrymu to bylo jedno co s koněm bude.
„Ale tati, ten kůň potřebuje lásku. Vždyť ho bili a v útulku se o něj nebude nikdo tak hezky starat jako my.“ Dívala se na ležícího koně na zemi a při každém pohledu na něj, jí bylo víc do breku.
„Tak dobrá, ale když se o něj nebudeš starat, opravdu ho dám tam, kam patří.“ Obměknul Henry. Isabell se mu vrhla do náruče.
„Děkuju.“ Zašeptala.

Další ráno nesl Henry čerstvé seno pro koně, ale reakci koně nečekal. Kůň začal kopat do zdi, dával uši dozadu.
„No ták koníčku, neškleb se na mě. Neboj, já ti neublížím.“ Přibližoval se k němu blíž. Nakonec se mu povedlo dát koni seno, ale jen o fous.
„Tati ten koník tě nemá rád.“ Stála ve dveřích rozespalá Isabella.
„On jen není zvyklý na lidi.“ Vešel do domu, ale Isabell si nedala a šla ke koni. Otevřela posouvací dveře a vešla. Kůň se na ni zašklebil a už si připravoval kopyto ke kopnutí.
„Neboj koníčku. Já ti neublížím.“ Natahovala k němu ruku. Kůň, ale poskočil a kousl ji do ramena. „Au.“ Raději rychle odešla. Z pokojíčku měla výhled na koně, když se pásl. Když se podívala do zrcadla na svetru měla ošklivou skvrnu od krve.
„Ach ne.“ Povzdechla si. „Snad mě jednou bude mít rád.“ Sešla ze schodů.
„Tati, prosím obvážeš mi to?“ Ukázala Henrymu krvácející rameno.
„Co jsi dělala?“ Vytahoval obvaz ze šuplíku.
„Já, byla jsem u toho koně a když…“
„To nemyslíš vážně? Víš, že je ten kůň nebezpečný a ty k němu lezeš. Co tě to napadlo? Mohl tě třeba i zabít, uvědomuješ si to?“ Zakřičel Henry na Isabell, které už se do očí vlévaly slzy.
„Promiň, ale k tomu koni mě něco táhlo. Jako tu holčičku s té pohádky.“ Přesvědčovala Henryho.
„Isabell, bude ti osm let. Tohle není pohádka, tohle je realita, ten kůň se už nezmění, bude prostě takový jaký je.“ Křičel na ni.
„Ne! Ty se pleteš, ten kůň mě má rád.“ Brečící utekla do pokoje. Táta nemá pravdu, mýlí se. V tom koni něco je.

Probouzela se do tmy. Mrkala očima, dokud neviděla obrysy nábytku v pokoji. Asi usla. Pomyslela si. V bytě bylo ticho. Na hodinách bylo zrovna půl druhé ráno. Neměla ráda tmu. Vždycky se jí bála a chodila v noci za mámou, ale teď nebylo za kým jít. Táta měl dveře do ložnice zavřené a ji přebíhal mráz po zádech, to ticho a ta tma. Podívala se z okna do tmy. Kůň tam stál. Sešla dolů, hodila na sebe svojí bundu a vyšla ven.
„Už jsem ti vymyslela jméno.“ Držela si odstup od koně, ale kůň se na ni díval, jako kdyby ji rozuměl.
„Je to krásné jméno a víš jaké to je jméno? Black Moon. Jako Černý měsíc, líbí se ti to jméno?“ Usmála se na koně a přiblížila se k němu blíž.
„Je krásné.“ Ozvalo se v jejích uších. Najednou ji zaskočil dech. Nevěděla co říct. Ten kůň ji odpověděl. Tedy Black.
„Ha, ha, tati vylez. Vím, že si ze mě děláš srandu.“ Rozhlížela se okolo sebe.
„Jsme tu jen my dva.“ Ozvalo se znovu. Isabell nemohla uvěřit co slyší. Štípala se do ruky, ale nic. Byla to realita.
„Ty, ty mluvíš?“ Šla ke koni, ale on couvl. Stále nevěřila.
„Nepřibližuj se ke mně. Nechci ti ublížit.“ Už věřila, ale nechápala.
„Proč? Proč by si mi ubližoval? Když vím, že mi rozumíš a víš, že ti nechci ublížit.“ Ptala se Blacka třeplavým hlasem, jako by se jí chtělo brečet.
„Moje srdce je se kamene a někdo, ten kámen musí rozbít a já věřím, že to budeš ty, protože já ti věřím.“ Otočil se kůň a odešel.
„A jak ho mám rozbít?“ Stála na místě a slabý vítr ji rozcuchával vlasy, ale hlas koně už se neozval.
„Prosím odpověz.“ Ale Black, už na ni jen koukal, pak ulehl a zřejmě usínal.
Isabell zalezla dovnitř, do postele a věřila, že to byl jen sen…

zajímavé, kůň který leží když spí není až tak typické

a jen pro info Black Moon není černá noc ale černý měsíc

Je to zajímavé. Fantasy příběhy sice zrovna nemusím, ale budu číst dál, zatím se mi to líbí.

Alessandra: Ale někkteří koně leží když spí, setkávám se stím denně Aha já myslela, že moon je noc, no nevadí opravím to Jinak děkuji za komentík.
Enamorandos: Děkujíí moc

Děkuji ti Nicol přemýšlela jsem, že bych to tady dala po jednom dílku, ale nechtělo se mi

„Isabell, vstávej! Jdeš do školy!“ Slyšela kdesi v dálce.
„Co?“ Vyhrkla a odkryla ze sebe peřinu. Myslela, že na ni zase volá Blackův hlas. „Tati, jsi to ty?“ Vykoukla z pokoje.
„Ano, jsem to já.“ Ušklíbl se. „Kdo jiný by to měl být?“ Zasmál se.
„Aha, tak já se jdu převléknout.“ Nevěděla jak to má zamluvit. Co si proboha o ní bude otec myslet?
Tak přece to byl jen sen. Pomyslela si a podívala se z okna na pastvu. Kůň se radostně pásl, zdálo se, že mu nic nechybělo.

***

Zrovna zvonilo na přestávku. Isabell se rozhodla, že o svém snu poví své nejlepší kamarádce Riki. Riki měla svého vlastního koně. Na koňském hřbetě seděla poprvé ve čtyřech letech. A sedí až do teď. Na její věk ví o koních docela dost a ježdění jí nedělá problém.
Isabell jí vše povyprávěla.
„To je zvláštní. Mohla bych se na tvého koně podívat?“ Poprosila Riki svoji kamarádku.
„Jistě, že mohla táta není dneska odpoledne doma, ale musíš si dávat pozor. Black je trochu ostřejší, vlastně se bojím, že to sen nebyl.“ Sklopila víčka dolů.
„A co jiného by to bylo?“ Riki převrátila oči v sloup. „Ale nebylo by špatné, se o Blackovi dozvědět vše z jeho minulosti. Víš komu před tím patřil?“ Radila Riki.
„No, těm chlápkům, vím kde bydlej, ale nemám odvahu tam jít.“ Strachovala se Isabell.
„Neboj se. Dneska po škole se tam půjdem podívat, ale musíme obě dvě přísahat, že budeme držet při sobě a nikomu nic neřekneme.“ Riki byla odvážná holka a milovala dobrodružství. Byla to dobrá kamarádka, uměla podpořit a nikdy by nenechala kamarádku v nouzi.
„Platí.“ Podali si ruce. V tu chvíli začalo zvonit na hodinu.
„Co máme teď?“
„Matiku.“ Odpověděla znechuceně Riki.

***

Po škole se děvčata vydali lesní cestou.
„Támhle za rohem by to mělo být.“ Směřovala Isabell s Riki ke staré chatrči oplocené dřevem.
„Hele, podívej!“ Ukázala Riki na koně, který se na pozemku pásl a byl pohublý.
„To snad není možné.“ Kroutila Isabell hlavou. „Vypadá to, že nikdo není doma.“
Riki hodila na Isabell vyzývavý pohled. „Tak se tam trochu porozhlídneme.“
„A co když nás někdo uvidí?“ Strachovala se Bell, ale na to, už ji Riki neodpověděla.
Přelezli plot a rozhlídli se, zda tady nehlídá nějaký pes, sice hlídal, ale byl zavřený v kleci. To je zvláštní. Pomyslela si Isabella. Proč by nechávali psa zavřeného, když nejsou doma?
Riki pomalu otevírala vrzající dveře do chatrče. Byl tam hrozný smrad a po zemi se válely krabičky od cigaret a láhve od piva.
„Fuj, šíleně to tady smrdí.“ Stěžovala si Riki a začala se prohrabovat v papírech listů na stole.
„Nelíbí se mi to tady, nepůjdeme raději už pryč?“ Rozhlížela se Isabell kolem sebe.
„Neblbni, přece kvůli tomuhle jsme tady šli!“
Isabella si všimla malého ručně malovaného obrázku, který ležel na stole.
„Hele podívej, to je Black.“ Na obrázku byl nakreslený kůň podobný Blackovi, ale za ním se tyčil menší hrádek. Taková zřícenina. Schovala si jej pod bundu.
„A tady, na tomhle papíře je napsáno, že mu je šest let, je původu Friský kůň a bla, bla bla…Nic zajímavého se tady nepíše.“ Odložili papíry a prohledávali ještě nějaké šuplíky, ale najednou se začaly dveře otevírat. Holky se vyděsili a schovali se za skříň. Vyděšeně na sebe koukaly.
„Někdo tady jde.“ Zašeptala Riki.
„Sakra došlo pivo“. Slyšeli mužský, hrubý hlas A najednou bouchnutí dveří.
„Už je pryč? Zašeptala Isabell a Riki nakoukla do místnosti.
„Vzduch je čistej, musíme odsud hned vypadnout.“ Rozběhla se přes místnost, vyrazila ze dveří. Děvčata utíkaly přes celý pozemek. Ale ten chlápek, ještě pořád neodešel.
„Vy haranti, co tady děláte!“ Rozběhl se za nimi.
„Všiml si nás!“ Zakřičela Isabell, která byla pozadu.
„Honem přes plot!“ Riki přelezla plot a běžela dál. Jenomže Isabell se zahákli o plot kalhoty a nemohla dál běžet.
„Riki pomóc! Zahákly se mi kalhoty, pomož mi!“ Riki se zastavila a pohlédla za sebe. Chvíli zvažovala jestli má utíkat dál nebo jí pomoct, ale rozhodla se správně.
„Neboj pomůžu ti!“ Běžela jí na pomoc.
„Vy parchanti, však já tě dostanu.“ Běžel na Isabellu, které se zmocňovala panika. V tom Riki doběhla a snažila se kalhoty vyháknout.
„Poběž!“ Uháněly přes les. Když dorazili k farmě, začaly rychle oddychovat.
„Tak tohle bylo o fous.“
„Nikdy už tam nevkročím, ale mám ten obrázek.“ Řekla zadýchaně Isabell a vytáhla obrázek s pod bundy.
„Na co ti bude, tak co, můžu se jít podívat na Blacka?“
„Jasně, pojď.“

„Je krásný. Můžu si ho pohladit?“
„No, jestli se ti to povede.“ Isabella byla na pochybách, bála se o svojí kamarádku.
„Neboj, když mě táta učil jezdit na Hollym, říkal mi, že se musíme navzájem cítit, musíme spolu navzájem komunikovat a rozumět si. A ty musíš porozumět Blackovi. Není to tak těžký, jen ho musíš mít opravdu ráda.“ Přiblížila se k Blackovi, ale ten se v boxe začal otáčet a dělat neplechu.
„Neboj se.“ Šla na něj opatrně Riki. „Hlavní je se nebát a soustředit se jenom na něj, jasný?“ Poučovala Riki kamarádku. Náhle sáhla Blackovi na krk. Black se zastavil a skoro ani nedýchal. „Vidíš?“ Otočila se Riki na Isabell, ale v tom se Black po Riki ošklivě ohnal až spadla. Viděla skoro podkovy, ale v tom ji Isabell tahala za ruku z boxu ven.
„Proboha co se to stalo?“ Riki dýchala rychle a ani si nemohla pořádně vybavit co se stalo.
„Málem tě zabil, já ti to říkala…“

Děkuji...eh... já vím ty chyby, omlouvám se... snad už se to nebude moc opakovat

Pěkný příběh, moc hezky se to čte.

Já ještě k tomu, co napsala Nic, dodám, že pokud máš střední rod, jako např. děvčata, tak se na konci nepíše y/i, ale "a" - např. (ta) děvčata šla. Vím, jsou to drobnosti, ale hned to potom vypadá líp a já bych třeba radu ocenila, tak ti to píšu. (hodně ti může pomoct, říct si vždycky před tím podmětem ta, ti, ty - (ty) kalhoty visely, (ti) koně běželi,...)

En dík za radu s tím a mě to nenapadlo jsem to ale idiot...

To nejsi... To spíš já jsem takový detailista.

Enamorandos napsal:

To nejsi... To spíš já jsem takový detailista.

Hehe..tak já se to pokusím v příštím díle napravit...

„Prošlápni ty paty! Ruce na krk a dívej se před sebe. Ano, tak je to správně. Kolena tlač více k sedlu!“ Riki učila Isabellu jezdit na jejím koni Hollym. Měli dost velký výběh a tam bylo ideální místo, kde učit Isabellu základům ježdění. Sice první protestovala, ale nakonec ji Riki přemluvila a slíbila, že jednou pojede na Blackovi.
„Ale to bolí. A támhle jede nějakej chlápek na kole, nezlekne se ho Holly? Drž ho raději.“ Isabella byla celá vystrašená a očima těkala po celém výběhu. Riki se musela pousmát. Jako kdyby viděla sebe, když začínala jezdit.
„Neboj, Holly je na tohle zvyklý. A dělej větší kolečka a nedovol mu aby si s tebou dělal co chce, nesmí s tebe vycítit strach.“ Mlaskla na Hollyho, který přidal do kroku. Isabella se držela zuby, nehty za otěže a když ucítila sebemenší ucuknutí Hollyho, který se jen třeba ohnal za otravnou mouchou, ptala se Riki co má dělat aby se nebál.
„První se neboj ty jeho!“ Smála se a snažila se pomocí lonžovacího biče naklusat Hollyho.
„Počkej co to děláš? Co to je? Já se neudržím!“ Křičela Isabell, když Holly svižně klusal.
„Neboj se, drž se pevně a až ti řeknu “teď“ vysedneš. Jasný?“
A takhle to pokračovalo až do večera. Chudák Holly byl celý zpocený a unavený. Byl zvyklý na rychlé vyjížďky a teď se tady na něm projíždí nějaká holka co se ho bojí.

Isabella praštila s taškou o zem a šouravým krokem odešla do pokoje. Padla do peřin, bylo sice ještě brzo a věděla, že jí čeká ještě večeře a vana, ale byla unavená. Nohy se jí třepaly, že se n nich nemohla skoro ani udržet.
„Tak co, jak ti to šlo?“ Vpadl do pokoje Henry a usmál se při pohledu na Isabell.
„Hrůza a děs, nemůžu skoro ani chodit.“ Stěžovala si. Na chvíli zavřela oči…

…náhle se probouzela. Už zase. Najednou ji strach ze tmy přešel, ale i tak si byla trochu nejistá. Vzpomněla si na ten strašně moc reálný sen. I když věřila tomu, že to sen nebyl. Chtěla se přesvědčit. Oblékla se a vydala se na pastvu. Cestou vzala ještě cukřík.
Ve tmě uviděla obrys černého koně.
„Ahoj Blacku.“ Pozdravila Blacka na dálku. V tom si vzpomněla jak se dnes mazlila s Hollym v boxe a nebála se ho. Teď se sice Blacka trochu bála, ale ne tak jako obvykle. Natáhla k němu ruku s kostkou cukru.
„Vem si, určitě ti to bude chutnat. Hollymu to taky chutná, zítra odpoledne, jak přijdu ze školy, přijede tady moje kamarádka na svém koni. Budeš mít kamaráda.“ Black se na ni podíval lesknoucíma se očima a natahoval krk a hlavu ke dlani holčičky. Když si bral zubama kostku cukru, Isabella ho opatrně pohladila po čele. Ucítila, že je trochu neklidný.
„Pššt.“ Uklidňovala koně. Takhle ji to učila Riki.
Pomalu sjížděla rukou po jeho špinavém krku. Zatím si ho nikdo netroufl vyčistit.
„Vidíš, jak ti to jde.“ Hladila ho po těle. Zdálo se jí, že nějak ztuhl. Vzpomněla si, že jak se pokoušela Riki ho pohladit, taky byl nějak ztuhnutý a pak…
„Pozor! Běž ode mne dál!“ Uslyšela, rychle zareagovala a uskočila pryč. Black se vzepjal na zadní.
„Tak to sen nebyl.“ Šeptala si pod nosem a sledovala Blacka jak se rozčiluje. Najednou sebrala všechnu svou odvahu a až se uklidnil přišla k němu blíž. Stála naproti jemu.
„Co mám udělat pro to, abych zničila ten kámen.“ Zadívala se mu do očí a on jí. Najednou se jeho oči začaly lesknout, cítila z nich naději.
„Mám snad zabít ty muže, co tě bili? Nebo mám snad porozbíjet všechny kameny na světě?“ Rozčílila se a začala po koni křičet. Zmocnil se ji vztek. Skoro brečela.
„Nekřič na mne prosím. Kámen dokáže rozbít jen opravdová láska ke mně.“ Otočil se a odešel se pást daleko od ní.
Najednou se Isabelle chtělo začít brečet. Klekla si na trávu.
„Copak tě nemám ráda? Zachránili jsme tě od těch chuligánů. Dělám vše pro to abych se tě nebála a ty mi chceš říct, že tě nemám ráda? Co mám podle tebe udělat?“ Slzy ji stékaly po tvářích.
„Isabell, můžeš mi prosím tě říct co tady děláš? Vždyť nastydneš a jak to, že nejsi v posteli?“ Slyšela za sebou hlas svého táty.
„A sakra.“ Otočila se a vběhla do domu. Zamkla se do pokoje a začala brečet. Na dveře někdo začal klepat.
„Isabello otevři, chci od tebe vysvětlení.“ Henry se snažil otevřít dveře, ale ty byly zamčené.
„Nech mě být.“ Zakřičela.
„Jak chceš. Zítra ráno u snídaně mi to hezky vysvětlíš.“ Pustil kliku a odešel do ložnice.
Proč si Black myslí, že ho nemám ráda. Mám ho ráda, ale on mi to nedovoluje abych k němu cítila víc. Pokaždé se mi snaží ublížit…

„Vezmeš Hollyho jenom na vodítko? Nebo pojedeš v sedle?" Ptala se Isabell.
„Já na něm nepojedu, pojedeš na něm ty a beru i vodítko a ohlávku, kdyby se chtěl u vás popást.“ Řekla klidně Riki a začala koni dávat uzdečku.
„No počkej. Včera jsem se tak, tak udržela v sedle a dneska už pojedu lesem?“ Isabella nechápala.
„Náhodou, včera ti to šlo výborně. A pamatuj si. Je rozdíl když se koně bojíš, ale sedneš si na něj nebo se ho bojíš, ale nesedneš si na něj. Potom se budeš bát nadosmrti.“ Vyváděla Hollyho. „Tak nasedej.“ Isabella nasadila nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. Zkrátila si otěže, prošlápla paty, narovnala se a pobídla koně do kroku.
Po deseti minutách cesty začal být Holly neklidný.
„Hele dívej co děla, frká a nechce jít dopředu, nechceš se vyměnit?“ Isabella se bála. Nikdy ji tohle kůň nedělal.
„Ano bojí se, protože tady odsud jde neklid, vždyť tam je přeci ta farma kde ti chlápci…“
„Já vím, ani mi to neříkej. Ale co s Hollym? Jak ho mám uklidnit.“ Isabella byla nejistá, bála se, ale nechtěla to dávat moc najevo.
„Bojíš se.“ Riki se dívala upřeně do předu a zastavila.
„Cože?“
„Bojíš se. Holly to cítí a já to na něm poznám. Přece už ho znám věky. Neboj se a snaž se ho uklidnit.“ Dívala se na zoufalou Isabellu.
„Ale jak?“ Tahala za otěže, silně ho pobízela patou, ale nic nezabíralo.
„Pojď dolů, já ti to ukážu.“ Riki nasedla na Hollyho. Jemně na něj zapískala a pohladila ho po krku.
„Neboj se, ty to zvládneš, jsem tady s tebou.“ Zašeptala mu do ouška, pak se narovnala a lehce ho pobídla patama. Hollymu se moc nechtělo, ale nakonec se rozešel.
„Cítí, že mu věřím, a že se ho nebojím.“ Držela jednou rukou otěže a povídala si s kamarádkou.
„Jsi vážně dobrá. Snad se to taky jednou naučím.“ Povzdechla si Isabell.
Cesta trvala ještě pár minut, a tak je Isabela využila, aby řekla Riki co se dnes v noci stalo. Riki ji nevěřila, ale nakonec se rozhodla, že dnes se Blacka pokusí vyčistit.

Když dorazili, Riki ještě chvíli cvičila Isabellu. Isabelle to ježdění šlo výborně a tak se dnes pokusily o lehký cval. Black to všechno moc dobře pozoroval.
„Myslím, že Holly má už pro dnešek dost. Můžu ho tady nechat popást?“
„Jasně.“ Isabella se zadívala na Blacka, který se díval na ni. Jako by ji říkal sedni si na mě a ujeď pryč. „Víš co? Já si Blacka vyčistím sama, můžu si půjčit vodítko?“ Rozhodla se odvážně Isabell.
„Ty ho chceš vést na vodítku do boxu? A to si troufneš ho čistit sama?“ Riki na ni zírala s otevřenou pusou. Jako kdyby ta stará, bojácná Isabella byla ta tam.
„Říkala si přeci, že se nesmím bát. Já se Blacka nebojím. Já ho mám ráda takového, jaký je.“ Isabella vytrhla kamarádce vodítko z ruky a z háčku si vzala pověšené nové čištění, co koupil Henry.
Teď ti dokážu Blacku, že tě mám ráda, třeba mě pokousej, pokopej, ale já si na tebe, ještě dnes sednu, to ti slibuju…

Black stál nehybně uprostřed výběhu. Isabella mu šla vstříc s vodítkem v ruce. Když k němu došla, připnula mu karabinu za ohlávku.
„Tak jdeme Blacku.“ Zadívala se na něj a udělala krok vpřed, ale on stál.
„Pojď dopředu!“ Dala mu povel. Riki se jen mlčky dívala na svoji kamarádku a v ruce držela sedlo a na rameni uzdečku.
„Vykašli se na to Bell.“ Zakřičela na ni, ale blíže nešla. Isabell dělala jako, že to neslyšela.
„Blacku, jestli tě mám mít opravdu ráda musíš mě poslechnout. Je to jen na tobě.“ Pohladila ho po čele a udělala zase krok. Black se vzepjal na zadní, ale Isabella se už nedala. Vodítko držela pevně skoro až na konci a dívala se na Blacka, který se vztekal. Když se trochu uklidnil chtěl ji kousnout, ale ona mu rameno strčila skoro až do tlamy.
„Jen si kousni! Tak honem!“ Zvyšovala na něj hlas. Black se na ni podíval očima, ve kterých viděla strach.
„Jdeme.“ Sykla a ostře ho zatáhla za ohlávku. „Říkám jdeme!“ Black se rozešel.
Riki se usmívala od ucha k uchu. Teď jen doufat, že ji neublíží.
Isabella byla šťastná. První pokrok. V boxe si Blacka uvázala. Když mu čistila krk, byl vcelku klidný. Snad už je to za nimi. Pomyslela si.
„Blacku nech toho!“ Začal sebou škubat.
„Ty si troufneš mu vyčistit ten prach, co má na zadku? Kopne tě!“ Riki už se vážně bála o Isabell.
„Já mu věřím.“ Isabell se hřbílkem přibližovala k zadní části jeho těla. „Blacku já ti věřím, nebojím se tě. Věřím ti.“ Opakovala a stála za ním. Viděla jak si povoluje zadní nohu. Kopyto měl na špičce. „To neuděláš.“ Začínala si být nejistá, ale věděla, že když ustoupí, on se po ní ožene. „Nekopneš mě, protože mě máš moc rád.“ Pohladila ho. Black dal nohu zpátky jak má být.
Riki jen kroutila hlavou. „Jsi blázen ani nevíš, jakým nebezpečím jsi teď prošla.“ Riki odešla. Už se na to nemohla dívat. Isabella se usmála. Věděla, že to dokázala. Black už se za ní neohnal. Odvázala ho a začala se sním mazlit. Black, ale pořád stál jako přikovaný.
„Co je s tebou?“ Zadívala se mu do očí. Jeho oči se tak leskly. „Blacku ty jsi to dokázal a jestli tomu nevěříš, tak to rychle naprav.“ Smála se na něj. Black ji ďubl do ramena. Isabella ho objala.
Riki stála ve dveřích od boxu a nemohla tomu uvěřit.
„Můžu si půjčit sedlo?“ Podívala se Isabell na Riki.
„Jasně, že můžeš, ale…“ Isabella rychle vyběhla. „…na co ho potřebuješ?“ Až teď to Riki došlo. Ta holka je vážně blázen.
„Pomůžeš mi ho osedlat?“
„Eh…já nevím.“ Riki byla na pochybách.
„Neboj, teď už ti neublíží.“ Podala Riki uzdečku.
„A co když přijde tvůj táta?“
„Neboj.“ Isabella přehazovala těžké anglické sedlo na Blackův hřbet. Utáhla mu podbřišník a vyvedla Blacka do výběhu. Přitáhla si jeho hlavu a zašeptala mu do ouška: „Teď už je to vážně jen a jen na tobě.“
„Myslíš, že je obsednutý?“ Dívala se na Blacka Riki.
„Nevím.“ Isabella si najednou byla nejistá. Co ji to napadlo? Vždyť se tak, tak udržela na Hollym a teď chce jít na koně který zřejmě není obsednutý?
„Zvládneš to a nezapomeň, drž se koleny.“ Riki ji Blacka přidržovala. Isabella dala nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla.
„Ježiši,to je tak krásný.“ Na chvíli zavřela oči a pak je znovu otevřela.
„Asi už obsednutý je. Tak hurá do kroku.“ Křičela Riki radostně na Isabell.
Pobídla ho jemně patou, ale on nic. Byl tak ztuhlý. Zase. Pobídla ho silněji. Black se sice rozešel, ale Isabella cítila, že si je nejistý. Najednou se s Isabellou postavil na zadní a hlasitě zaržal.
„Drž se! Já to věděla.“ Riki nevěděla co dělat, ale Isabella se kupodivu smála.
„Neboj se! Myslím, že teď jsem ten kámen rozbila a on je jen rád“ Křičela Isabell. Black byl rád a proto si dvakrát vyhodil. Isabella měla co dělat, aby se udržela, ale v tomhle případě byla spíše ráda.
„Hele, já klušu.“ Chtělo se jí brečet radostí. Konečně. Byla to hrozná úleva.
„Děkuji ti Isabello.“ Slyšela hlas Blacka.
„Nemáš zač.“ Přešla do kroku a zabořila hlavu do jeho husté hřívy.
„S kým to mluvíš?“ Divila se Riki, když slyšela svoji kamarádku říkat.
Najednou přijelo auto.
„Sakra, táta je tady.“
„Isabello! Slez z něj dolů, okamžitě! Co tě to proboha napadlo?“ Křičel na Isabellu otec, ale ona schválně před ním začala cválat.
„Neboj se, už je hodný. Měl bys někde koupit sedlo.“ Vtipkovala, zatím co se postavila do sedla a cválala dostihově.
„To nemůže být možné.“ Vzdychl při pohledu na šťastnou dceru. „Jak jste tohle dokázaly? Vždyť ten kůň je zabiják!“ Díval se na Blacka, který na něj pokyvoval hlavou.
„To Isabella. Prostě se ho nebojí.“ Odpověděla mu Riki.
„Nemůžu se na to dívat. Víš Riki, moje babička kdysi spadla z koně. Málem umřela, ale doktoři ji zachránili.“ Začal Riki vyprávět o své babičce. Riki bedlivě poslouchala každé jeho slovo. „Isabella ví, že když chtěla ještě v bývalém městě chodit do jezdecké školy, já jí to nedovolil, ale teď když ji vidím…“ Pozoroval nadějně svou dceru jak dovádí s Blackem.
„Budete jí opravdu muset koupit to sedlo.“ Usmála se na něj.
„Hm…“ Odešel. Riki se za ním dívala, ale pak vrátila pohled zpět na svoji kamarádku.
„Cválám už lépe? Jako jestli moc nelítám v tom sedle.“
„Cváláš úžasně, ale pár chybek by se tam ještě našlo. Až budeš mít svoje sedlo, budeme moct jet spolu na vyjížďku.“
***

Isabella se rozloučila s Riki, která odjížděla na Hollym zpátky domů. Isabella si zívla a šla do domu.
„Jak sis to na Blackovi užila? Doufám, že dobře.“ Henry se nad ní postavil a ona jen koukala.
„Jo užila, proč?“ Isabella nevěděla o co jde.
„Protože jsi dnes na něm jela naposled.“ Usmál se na ni a odešel do ložnice.
„Cože!? Ale já na něm chci jezdit!“ Letěla za tátou do ložnice, ale dveře byly zamčené. Hlasitě zabouchala na dveře. „Já na něm jezdit budu. On už není zlý!“ Křičela a brečela najednou. Proč ji to zakazuje? Proč? Vždyť se tolik snažila a teď když už je po všem on jí to zakáže.Běžela do pokoje a padla rovnou do postele. Vzlykala a vzlykala. Vzala si do ruky obrázek Blacka, který ukradla těm chlápkům.
„Zajímalo by mě, co je to za hrad. Dneska večer ten obrázek ukážu Blackovi. Možná mi řekne co to je.“

Prosím piště komentíky, jestli se vám to líbí nebo ne, či byste tomu něco vytkli


Potichu jsem se plížila z domu. Obrázek jsem měla schovaný pod bundou, ale když jsem se ohnula spadl mi na kachličky. Což udělalo rámus. Rychle jsem se podívala do tmy a zaposlouchala se.
„Isabell jsi to ty?“ Šlo slyšet z horního patra. Sakra! Pomyslela si. Rychle se schovala za roh od kuchyně a pomalu vykukovala. Otec sešel dolů a rozsvítil.
„Isabell jsi tady?“ Hodil na sebe bundu a šel se podívat ven. Isabella rychle utíkala do pokoje a oblečená se zakryla pod peřinu. Henry otevřel dveře do pokojíčku. Uviděl Isabell jak spala. Přisedl si k ní a pohladil ji po vlasech.
„Ach Isabell promiň. Víš, kdybys tak věděla…nikdy jsem tě neviděl tak šťastnou jako dnes. Ale musíš pochopit, že ten kůň není ten pravý pro tebe. Už jsme ztratili mámu a kdybych ztratil i tebe, tak nevím co bych si počal. Sama vidíš, jak se ten kůň chová, ublíží ti a moje babička kdysi spadla z koně, sice ji zachránili, ale byla nadosmrti mrzák. Je toho moc Isabell.“ Pohladil ji, myslel si, že Isabell spí. Když zavřel dveře, rychle se odkryla. V nitru duše se jí začaly přemítat myšlenky.
Kdyby tak věděl. Kdybych mu to řekla, tak by ji nevěřil a udělali by z ní blázna. Ne, ne. Isabella si byla opravdu nejistá, a tak se rozhodla, nezatěžovat se těmito myšlenkami.
Cupitala ven a cestou přibrala i cukříky.
„Nazdárek, Blacku!“ Pohladila ho po čele a natáhla k němu ruku s cukříkem. Black si ho opatrně vzal a přežvykoval.
„Ahoj Isabell.“ Odfrkl ji na čelo.
„Musím se tě na něco zeptat.“ Ukázala mu obrázek. Black se na něj podíval, ale pak svěsil hlavu.
„Copak? Potřebuju vědět, co je to za hrad a ten kůň jsi asi ty, že?“ Podala mu další cukřík, ale on odmítl.
„Ne, ten kůň nejsem já.“ Ještě jednou se na obrázek podíval. „Je to trochu složitější, Bell.“
„Jak složitější? Tak mi to řekni. Já mám času dost.“ Posadila se na pařez a čekala, co jí Black poví.
„Dobrá tedy. Ten kůň nejsem já, ale moje sestra. Pojmenovali ji Mystery. Jednou jsme se probudili u téhle zříceniny. Ta zřícenina je nedaleko odtud. Žili jsme si spokojeně. Byl to takový lesík nebo něco podobného, ale jeden den přijeli lidé. Bylo jich strašně moc. Bránili jsme se, ale oni se nás snažili chytit. Mystery jim utekla, ale mě chytli a odvezli. Pak jsem skončil, tam odkud jsi mě vysvobodila. Nevím, co je s Mystery, jestli už ji taky chytili nebo už je…“ Buď se to Isabelle zdálo nebo Blackovi ukápla slza.
„Tak, takhle to je. Neboj, najdeme Mystery.“ Objala Blacka. „Pamatuješ si ještě to místo? Nebo jak se tam dostaneme?“ Dívala se mu zpříma do očí.
„Říkám, je to kousek odtud. Určitě bychom tam trefili.“ Zdvihal Bell ruku s cukříkem, aby si mohl vzít další.
„Dobře. Zeptám se Riki, jestli do toho půjde s námi. Jen potřebuju sedlo a uzdečku.“ Zamyslela se.
„Ale počkej, co tvůj otec? Bude se o tebe bát.“ Strachoval se Black.
„Neboj, možná pochopí. Už musím jít, ale zítra v noci se ještě domluvíme.“ Isabella utíkala domů. Black se na ni pořád moudře díval a přemýšlel, jestli Bell dělá správně. Vlastně je tady ještě pár věcí, které by měla vědět.

***
„No tak, Riki. Přece mě v tom nenecháš samotnou.“ Přemlouvala Isabella svou kamarádku k jejímu plánu.
„Chápeš, že je to moc riskantní? A navíc, co když se něco stane? Já mám sice ráda dobrodružství, ale tohle je na mě moc.“ Riki to prostě přišlo moc nebezpečné.
„Vždyť se ještě tu noc vrátíme a nikdo se nic nedozví, jo ale menší problém by tady byl. Nemám sedlo a uzdečku.“ Isabella přemlouvala kamarádku jak mohla.
„No dobře, moje staré sedlo a uzdečka by se ještě někde na půdě našli. A kdy tam chceš jet?“ Riki prostě nevěděla, jestli dělá správně. Ale vlastně, může to být docela legrace.
„Super!“ Vyjekla Isabell a objala kamarádku. „Jsi vážně super.“ Riki ji jen zlehkla poplácala po zádech a pak už směřovali ke třídě.
„Víš, třeba tyhle prázdniny?“
„No dobře.“ Oddychla si Riki.
***
Cestou ze školy se děvčata domlouvala.
„Tak teda půjdeme teď ke mně. Já se podívám na tu půdu, pak osedlám Hollyho a půjdu se sním projet a ty mě potom přijdeš počkat s Blackem na támhletu velkou louku. Vidíš tam ten sloupek? Tak přesně tam.“ Ukazovala Riki Isabell. Isabellin táta nebyl doma a vrátit se měl až večer. Takže si s Riki mohli vyjet.
„Dobře a….“ Náhle ji něco přerušilo. Něčí hlas. Byl to hlas ženy. Byl křehký a jemný.
„Utíkej rychle domů! Něco se děje, rychle! Pospěš si!“ Zněl ji v uších vystrašený hlas.
„Co to proboha je? Slyšela jsi to?“ Isabelle přeběhl mráz po zádech.
„Hrabe ti? Co bych měla slyšet?“ Riki si z kamarádky dělala srandu. V tom se Isabella prudce rozběhla směrem domů. „Asi ji opravdu hrabe.“
Riki se odebrala taky domů. Přemýšlela jestli to Isabelle věřit. Rozhodla se, že to nechá plavat. Vše se teprve vysvětlí. Došla domů a po vrzajících schodech se vydala na půdu. Bylo tam mnoho prachu, dlouho tam nikdo neuklízel a Riki tam chodila málo kdy. Začala se prohrabávat ve staré bedně.
„Tady jsi!“ Vytáhla zaprášenou uzdečku. V hlavě ji přejely všechny vzpomínky při pohledu na ni. „Tak, a ještě to sedlo. Kde jsem ho jen dala?“ Rozhlížela se po místnosti. Náhle zbystřila a mířila přímo k hromadě haraburdí.
„Ježíš, to je to těžké sedlo. No…“ Sfoukla z něj prach. Ale najednou uviděla na zemi ležet nějaký obrázek.
„Proboha.“ Zašeptala si pro sebe. V cuku letu vystřelila k telefonu.
Tak myslím, že tohle bude Isabellu zajímat…

Isabella běžela domů. Až teď si uvědomila, že tam Riki nechala, ale ten hlas. Byl tak strašně křehký a slyšela v něm strach a bezmocnost.
Když se blížila k domu uviděla nějaké auto.
„Sakra!“ Vždyť to je přeci to auto, co viděla u těch chlápků. Když se přiblížila víc, uviděla Blacka. Zápasil s nimi.
„Blacku už jdu! Zakřičela a všichni na ni pohlédli.
„To je ta malá čmuchalka.“ Sykl jeden z mužů. Isabella přiběhla na dvorek a postavila před Blacka. Měla hrozný strach, ale Blacka prostě nedala.
„Nechte ho být, a co tady vlastně děláte? Vypadněte nebo zavolám sherifa.“ S klepajícím se hlasem se snažila Blacka ochránit.
„Vypadni spratku. Je to náš kůň. Půjde na jatka! Slyšíš? Půjde na jatka!“ Křičeli na Isabellu a hrozně se smáli.
„Nikdy!“ Isabella sebrala všecku odvahu a otevřela Blackův box. Ze žlábu na Blacka vylezla. „Jeď Blacku! Utíkej, neboj udržím se.“ Patami ho ostře pobídla.
„Co to k sakru děláš?“ Snažil se jí jeden s těch chlápků chytit. Ale Black prudce vystartoval.
„Ano, běž Blacku, utíkej!“ Běžel přes celou zahradu.
„Isabello, je tam plot.“ Ozvalo se.
„Přeskoč to!“ Tekly ji slzy. Bála se, ale věděla, že to zvládne.
„Dobře, ale drž se!“ Black se prudce rozběhl na dřevěnou ohradu. Isabella zavřela oči. Najednou, jako by se čas zpomalil. Black se prudce odrazil, Isabella se naklonila. Skočili. Zvládli to.
„Blacku, jedou za námi.“ Uviděla jak se za nimi řítí auto, které objíždělo jejich zahradu.
„Neboj, do lesa se nedostanou!“ Black utíkal směrem k lesu po louce.
„Ty chceš jet do lesa? Já to tam neznám! Nikdy jsem tam nebyla, vždyť víš, že jsem se tady nedávno přistěhovala.“ Bell byla na pochybách, když se otočila viděla auto. „A nebo, jeď!“ Uviděla Rikiin dům. Na zahradě se pásl Holly. Black se na něj z dálky podíval a hlasitě zaržál. Utíkal dál až do lesa…

***

Holly se okamžitě postavil na zadní. Utíkal k oknu od Rikiina pokoje. Do okna začal hlavou mlátit.
„No, tak Holly.“ Usmála se na něj Riki. Ale když viděla, že se staví na zadní, div jí málem okno nevyrazil, zjistila, že něco není v pořádku. Vyběhla ven.
„Copak je?“ Holly si před ní lehl aby nasedla. „Teď si s tebou nebudu hrát, musím si něco udělat do školy.“ Pohladila ho.
„Tak sakra nasedni!“ Uslyšela. Otočila se, ale kolem ní nikdo nebyl.
„Co to bylo?“ Holly na ni mrkl. A znovu ji dal najevo ať si nasedne.
„Proboha Holly?“ Nasedla. Bez sedla a bez uzdečky. Jak ho má řídit? Ale Holly věděl kam má jet.
Přeskočil s Riki ohradu a běžel.
„Holly neblázni, co to děláš? Zastav!“ Ale náhle uviděla v dálce auto, které stálo před lesem. Z něj vylézali nějací lidé. Když se tryskem blížili blíž, to auto poznala.
„Ne, ať to nejsou ti, co si myslím. Holly, prosím tě oni tě zabijou, nejezdi tam!“ Ale Holly jako by byl hluchý. Black mu totiž něco tím zaržáním sdělil. Ví to jen Black a Holly.
Holly se kolem chlápků prohnal jako tajfun.
„Proboha kolik těch koní tady ještě pojede? Musíme najít toho černého. Autem se do lesa nedostaneme. Budeme muset jít pěšky. Rozdělíme se a nejdeme je.“ Nařídil usmrkaný chlápek.

***

„Kde to jsme Blacku?“ Isabella si byla jistá, že už nejsou v lese, ale někde úplně jinde. Schovaní v křoví. Black se pásl a odpočíval.
„Cítím tady něco zvláštního.“ Poznamenal Black.
„To mě nezajímá, chci vědět kde jsme.“ Isabella se strašně bála.
„Za chvíli by měli dorazit Riki s Holly.“ Promluvil klidně.
„Cože? Tak oni ví kde jsme? Proboha, co to má všechno znamenat?“ Isabella už nevěděla jak dál. Byla strašně zmatená.
„Neboj, všechno se vysvětlí a myslím, že už jedou.“ Nastražil uši a díval se směrem k houští.
„Au! Sakra Holly! Zastav už konečně! Říkám ti, že spadnu a ty větve, můžeš jet pomaleji?! Tak sakra Holly!“ Slyšela Isabella jen někde z dálky. Musela se zasmát. Black jel hrozně rychle, ale opatrně, ale Holly je takový strašný divočák a nejraději by všem dělal naschvály.
Když dojeli, prudce zastavil.
„Riki!“ Rozběhla se Isabell.
„Isabell“ Objaly se. „Co tady děláš?“
„Já nevím…“ Isabell, Riki vše povyprávěla.
„Promiň Isabell, že jsem ti to nevěřila, totiž Holly mi asi taky něco řekl.“ Zazubila se.
„Holly?“ Isabella nechápala a podívala se na Blacka.
„Ano, jediné co mi řekl bylo, tak sakra nasedni!“
„Aha. Blacku? Nestihla jsem ti to říct, ale když jsme šli s Riki domů, tak mě varoval něčí hlas.“ Isabella se postavila k Blackovi a začala mu vyprávět.
„Čí hlas?“ Zeptal se udiveně. Kupodivu, Blacka slyšela mluvit i Riki.
„Byl to ženský, jemný hlásek.“ Zamyslela se.
Black potichu zašeptal a zvedl hlavu. „Mystery.“
„Myslíš, že mě varovala ona?“ Riki s Holly jen mlčky sledovali jejich rozhovor. Riki nechtěla věřit, ale musela.
„Ona žije! Msíme ji najít.“ Ozval se Black.
„Ne, první si musíme odpočinout.“ Přitakala Riki. Hrábla si do kapsy. „Jo Isabell, mám něco co jsem našla na půdě.“
Ukázala obrázek, který našla. Isabella byla klidná, ale Black ne…

Vidím, že za poslední tři nebo čtyři díly mi skoro nikdo nepřispěl No nevadí, ale pokud budete mít něco na vytknutí, tak mi to napište..budu ráda

„Blacku, to jsi ty! Teď tě poznávám.“ Ukazovala prstem Isabella na obrázek.
„Dobře, teď jsem to já, ale podívej se na okraj toho obrázku.“ Odpověděl trochu nejistým hlasem.
„Je otrhaný, takže to znamená…“ Podívala se Isabell před sebe.
„…že tam kde je Mystery, je to taky otrhané.“ Doplnila ji Riki. „Co se stane, když je dáme k sobě?“ Podívala se Riki na Blacka. On, ale neodpovídal.
„Potřebujeme si odpočinout.“ Pronesla Riki a ulehla do trávy.
„Máš pravdu.“ Isabella si lehla vedle ní, Holly dožvýkal poslední sousto trávy a snažil se pospávat ve stoje, jen Black pomalu přežvykoval a koukal do lesní cesty.



Henry přijížděl domů ve svém starém Fordu. Venku už se stmívalo, ale nikde v domě neviděl rožnutá světla ani v Isabelliným pokoji. Kde zase ta holka lítá? Pomyslel si. Ale když se podíval do Blackova boxu, byl otevřený. Ve výběhu byly stopy pneumatik jiných aut. Rychle běžel do domu.
„Isabello, jsi doma? Isabello, něco jsem ti koupil!“ Ale Bell nikde. Kde zase je? Určitě jela někam s tím koněm, bez mého svolení.
Henry nasedl do auta a jel k domu Riki. Cestou přemýšlel, měl pro Isabellu lístek na drezurní show nedaleko odtud. Budou tam vystupovat opravdoví šampióni. Myslel, že se to bude Isabelle líbit.
Stoupal po schodech k venkovním dveřím domu Riki. Zazvonil a čekal. Ve dveřích se objevila Rikiina matka.
„Dobrý den, Webster.“ Představil se.
„Dobrý, Dilanová. Potřebujte něco?“
„Jsem otec Isabelly, stýká se s vaší dcerou a…“
„Ach, Isabelly, milé děvče, ráda vás poznávám, pojďte dál.“ Otevřela dveře a pokynula mu dovnitř.
„Víte, já jsem vlastně přišel, kvůli tomu, že moje dcera není doma a má ode mne zakázáno jezdit na tom koni, no vždyť víte a není doma ani Isabella, ani kůň, tak jsem si myslel, že bude někde s tou vaší Riki.“ Řekl nejistě.
„Posaďte se. Chcete kávu nebo čaj?“ Paní Dilanová v klidu usadila hosta. O Riki se nebála, protože věděla, že ze svým koněm je v bezpečí. „Víte, abych byla upřímná, zakazovat dítěti něco s čím je šťastný se mi nezdá moc…“
„Paní Dilanová, o tom jsem tady nepřišel diskutovat. Mám strach o svojí dceru, nevíte kde mohli jet s vaší dcerou?“ Řekl přísným tónem.
„To nevím, ale nebojte, určitě se jim nic nestane. Riki je opatrná a Isabella určitě taky. Určitě se za chvíli vrátí, nemusíte mít strach.“ Položila na stůl sušenky. Henry se jen koukal z okna na louky. Když pomyslel, že jeho dcera někde jezdí na tom zlém koni.
„Jestli se do hodiny nevrátí, volám policii.“ Prudce vstal od stolu a odešel k venkovním dveřím. Paní Dilanová se jen mlčky dívala.



Ráno se Isabella probouzela s domněním, že to byl všechno jen sen. Ne, nebyl.
„Krásné ráno.“ Popřál Black. Isabella se jen usmála.
„Kde je Riki?“ Při pohledu do lesa, či k lesní cestě nikde Riki nespatřila.
„Šla s Hollym někde sehnat něco na zub.“ Přežvykoval stébla trávy.
„To je dobrý nápad. Docela mi vyhládlo. Sakra!“ Sykla Isabella.
„Co je?“ Optal se ji vyděšeně Black.
„Táta. Bude mít strach, kde jsem.“ Skousla si dolní ret.
„Neboj. Nějak se to vysvětlí.“ Otíral jí hlavu o rameno.
„Snad.“ Odfrkla si a pohladila Blacka.
„Tak jsme tady!“ Zakřičela vysmátá Riki. „Nějaké jablka jsme s Hollym posbírali nějaké paní na zahradě.“ Hodila jedno po Riki.
„Měli bychom se vydat k tomu hrádku.“ Přitakal Black. „Musíme se vrátit co nejdřív.“ Lehl si aby mohla Isabella nasednout. Holly udělal totéž.
„Tak jedeme.“ Chytla Riki do jedné ruky jablko a druhou se držela za hřívu Hollyho. Pomalým klusem se vydali k lesní cestě.
„Blacku, víš vůbec, kam jedeme?“ Zeptala se nejistě Isabella.
„Neboj. Znám to tady.“ Najednou se prudce zastavil. Do nozder nasával vzduch a zorničky se mu roztáhly.
„Blacku, co je?“ Isabella se ho snažila pobídnout, ale on nic. „Blacku? No tak? Co se děje.“ Ale on stál jako přibitý. Jako by nikoho neslyšel, nevnímal okolí. „Riki? Co se to sním děje?“ Hladila Blacka po krku.
„Isabello slez z něj dolů.“ Ozval se Holly.
„Holly?“ Podívala se na něj Isabella s otevřenou pusou.
„Já ti to říkala.“ Zašklebila se Riki.
„Isabello, nedělám si srandu. Slez, rychle!“ Holly sklopil uši dozadu. Isabella poslušně z Blacka slezla. Postavila se před něj.
„No tak, co se děje?“ Jeho oči se zase leskly. Black hlasitě zaržál, vzepjal se na zadní a tryskem pelášil pryč.
„Blacku!“ Rozběhla se za ním Isabella. Křičela na něj, ale on se v tom houští ztrácel z dohledu. „Blacku! Kam běžíš!“
„Isabello, vrať se!“ Křičela na ni Riki a s Hollym se cvalem vydala k ní. „Isabello!“
„Blacku!“ Padla na kolena. „Blacku.“ Špitla jen. V tom k ní doklusala Riki s Hollym.
„Neboj Isabell, najdeme ho.“ Utěšovala ji Riki, i když si nebyla moc jistá. Holly se jen mlčky koukal před sebe.
„Holly, co to do něj vjelo? Prosím tě, řekni mi to aspoň ty.“ Ptala se Isabella roztřepaným hláskem a utírala si slzy pod očima.
„Myslím…“ Ale v tom kolem nich proběhl černý stín, strašně rychle.
„Blacku?“ Rozhlíželi se kolem sebe. Najednou se zvedl vítr a začalo pršet.
Co se to děje? Blacku! Buď tu semnou.

„Proboha, už je devět večer pryč!“ Třískl Henry do stolu až se skleničky nadzvedly.
„Pane Webstre, zachovejte klid.“ Snažila se ho uklidnit paní Dilanová.
„Jak mám zachovat klid, když moje dcera někde lítá s tou vaší a těmi koňmi? Řekněte mi, jak mám zachovat klid?“ Chodil do kolečka po místnosti.
„Chápu vás, jsem ve stejné situaci. Taky se o Riki bojím, ale zrovna si nemyslím, že by je někdo unesl. Měli určitě důvod se takhle vytratit.“ Konstatovala paní Dilanová.
„Že to berete takhle s klidem. Jaký by měli důvod? Přece by se vrátili. Přemýšlejte ženská!“
Paní Dilanové se vůbec nelíbilo jak ji Henry oslovil, ale překousla to.
„No dobře, vezmu auto a půjdeme je najít.“ Vzala klíče od auta a společně se vydali směrem ke garáži.
„Pojďte, rychle! Začíná pršet.“.


„Zatracené větve! Pletou se mi pod nohy!“ Stěžoval si jeden z chlápků jménem Jerry. „Už je tma , nic nevidím.“
„Máš pravdu, ale ty haranty musíme najít.“ Pronesl Tom a prohrábl si mastné kudrnaté vlasy.
„Proč vlastně hledáme toho koně? Není kůň jako kůň? Aspoň jsme se ho zbavili.“ Přitakal Kevin. Dvaceti-šestiletý, blonďatý Kevin s modrýma očima.
„Hele už jsem ti to vysvětloval snad stokrát, tak si ty kecy strč víš kam.“ Sykl Tom.
„No dobře. Stejně se mi to zdá, jako úplná blbost. A ještě k tomu začíná pršet.“
„Támhle je nějaká budka, pojďte se do ní schovat.“ Ukázal Jerry a rozběhl se směrem k dřevěné boudičce.
„A co ostatní?“ Strachoval se Kevin.
„Ti se někde schovají.“


„Co se to děje?! Já se strašně bojím!“ Strachovala se Isabella a tulila se k Hollymu, kterému na hřbetě seděla vystrašená a promočená Riki. Pršelo snad jako nikdy v životě. Vítr kácel stromy k zemi a v keřích něco šustilo. Nikde nic nešlo vidět. Byla ohromná tma, skoro měsíc v úplňku přes ty mraky ani nesvítil.
„Je tam někdo?“ Zeptala se Riki třesoucím se hláskem.
„Blacku, jsi to ty?“ Najednou sjel z oblohy modrý blesk a praštil přímo do keře před nimi. Byla to strašná rána. Ozvalo se koní zařehtání.
„C..c…o-to..b…bylo?“ Vykoktala ze sebe Isabella. A s lesknoucíma se očima se dívala do houští před sebou. Žaludek měla sevřený a už ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Myslela, že na místě omdlí.
Riki nehybně seděla na Hollym. Svírala mokré otěže v rukou. Měla hrozný strach, ale chtěla se jít podívat do toho houští. Prostě ji tam něco nutilo i přes ten strach.
Holly se vystrašeně koukal před sebe. Nasával vlhký vzduch. Něco cítil. Byl to kůň, ale tuhle vůni neznal.
Tahle minuta se zdála být nekonečná pro všechny tři. Nakonec Riki promluvila.
„Jdu se tam podívat.“ Vyndala nohy ze třmenu a seskočila s Hollyho dolů.
„Na to zapomeň! Jdeme tam spolu. Všichni tři.“ Rozhodla Bell. Holly jen hrábl kopytem do mokré hlíny. Tušil, co se stalo. Ale nechtěl aby tušil správně.
Čím byli blíž, tím zpomalovali. Už byli u toho. Isabella zavřela oči. Riki se podívala Hollymu do očí a Holly Riki.
„Tak jdeme.“


„Viděla jste ten blesk? Asi začíná bouřka. Proboha!“ Chytal se za hlavu Henry.
„V lese jsou moc úzké uličky, autem se tam nedostaneme, ale podívejme? Támhle nějaké auto stojí.“ Za křovím bylo auto. Když přijeli blíž, viděli i přívěs pro koně. Byl napojený k autu.
„Co to má znamenat?“ Zeptal se Henry.
„Myslíte, že to nějak souvisí se ztracením našich dětí?“
„To nevím, podívám se k tomu autu, možná najdeme nějakou stopu.“ Henry vylezl z auta a rychle běžel k cizímu autu. Skrz promočené okno auta viděl na sedadle ležet muže. Asi spal. Zaklepal mu na okýnko a muž se prudce probudil. Spustil okno u auta dolů.
„Co chceš? Nevidíš, že spím?“ Vyjel po Henrym neznámý muž.
„Za to se omlouvám, ale na co máte ten přívěs pro koně.“ Ukázal prstem.
„Asi na koně!“ Řekl ironicky a trapně se zasmál.
„Dobře, od začátku. Ztratili se nám dvě děti. Támhle v tom autě sedí matka jednoho z nich. Já jsem otec toho druhého dítěte. Odjely někam na koních a nevíme kam, a tak jsem si myslel, že vy, když máte přívěs…“
„Co to tu plácáš chlape? Já žádný děti neviděl. My vlastně taky hledáme nějaké spratky, ale to musíte za šéfem a ten je někde v lese. Nechte mě spát.“ Muž zatáhl okýnko nahoru a uvelebil se na sedadle.
„Sakra!“ Sykl Henry a rozběhl se k autu paní Dilanové.
„Tak co, zjistil jste něco?“ Ptala se s nadějí v hlase.
„Bohužel ne, ale ti chlápci taky hledají nějaké děti a vůbec se mi nelíbí. K policii určitě nepatří.“ Pochyboval Henry.
„Tak jdeme hledat dál.“ Pani Dilanová otočila klíčkem a nastartovala auto.


„Ty vole, Tome vstávej? Viděl jsi ten blesk? No slyšeli jste to? Já slyšel zařehtat koně! Určitě od nich nejsme daleko.“ Vyjekl Jerry ze spaní. No vlastně ani nespal.
„Neblázni a nech nás spát. Ráno je najdeme.“ Zamumlal Tom, otočil se a spal dál. Jerry vytáhl baterku a přejel světlem celou místnost. Když posvítil na Kevina, hned se mu něco nezdálo. Přišel blíž a posvítil si tak, aby nesvítil Kevinovi do obličeje, a aby zároveň viděl.
Kevin byl po tváři zpocený a strašně se třepal. Jerry vzal svůj spacák a hodil ho přes Kevina.
„Kevine?!“ Poplácal ho po tváři. „Kevine!“ Nevšiml si toho, že by byl Kevin nějak nemocný nebo že by si na něco ztěžoval.
„Hm…“ Zabručel Kevin.
„Je ti špatně? Nevypadáš dobře!“ Strachoval se Jerry.
„Je mi nějak divně, jako by mě něco vrazilo. Proudí to ve mně o sto šest. Au! Sakra!“ Kevin pomalu usínal, Jerryho tvář se mu někde vzdalovala. V jeho snech už byli jen hromy blesky…

Začínám se bát, že můj příběh nikdo nečte Nerada bych sním skončila, protože mě to fakt moc baví...byla bych ráda kdyby se někdo ozval buď kladně nebo záporňě, jen abych měla jistotu, že to někdo čte