Jen jedna noc

Takže na tomto příběhu jsem se podílela s Nicol(lépe já se s ní svezla) ona to krásně přepsala a spolu jsme to vymyslely. No ale prý to sem mám dát já

Takže zde máte náš krásný příběh, doufám že se bude líbit




"Sandro můžu tě poprosit?" Ozvalo se z firemního telefonu, zatímco se probírala složkami na svém stole.
"Jistě, pane Kolonele, ... už jdu." Ten den to bylo asi už po sté, co ji někdo vyrušil. Podívala se na hodinky a zjistila, že dnes už to rozhodně nestihne. Zase bude muset naskládat všechny ty papíry do svého koženého kufříku a vzít si je domů. Zase večer zalehne do postele a místo toho, aby se přitulila do něčí náruče, rozloží kolem sebe všechny tyhle smlouvy, nabídky, objednávky a další dokumenty, které musí ještě tento týden vyřídit. Zvedla se, urovnala úzkou sukni a nazula lodičky, které až do té chvíle ležely vedle stolu. V kanceláři si naštěstí mohla dovolit dát je dolů. Při chůzi ke dveřím ještě zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a nacvičeným pohybem zastrčila neposedný pramen vlasů do pečlivě sčesaného drdolu. Chodba byla na tuto dobu až nezvykle tichá. Cestou minula jen pár lidí - dva obchodní zástupce, tři modelky a stylistu. Teď už ji všichni zdravili. Pobavilo ji to. S úsměvem na tváři pak došla až na druhý konec chodby.
"Dobrý den, slečno Jacksonová." pozdravila ji sekřetářka ředitele.
"Dobrý den, Bridgite." usmála se na ni a po lehkém zaklepání vstoupila do kanceláře svého šéfa.
"Pane Kolonele?" upozornila jej na svou přítomnost, sotva vešla do dveří.
"Máme menší problém..." začal svou řeč. Při spojení "menší problém" Sandře došlo, že tohle bude na dlouho.
"... ale mám na něj i řešení... Posaď se." pokynul na pohodlné křeslo naproti sobě. Posadila se do něj, stejně jako už před tím mnohokrát, a ladně překřížila nohy.
"Malý problém? O co jde?" Začala rozhovor. Zeptala se přímo. Nerada chodila okolo horké kaše.
"Firma O'Conor Style...," mávl teatrálně rukou, čímž jí poskytl dostatek času, aby si v hlavě srovnala myšlenky, "se rychle probíjí do popředí. Stává se silným konkurentem." To byla pravda. O společnosti O'Conor slýchala poslední dobou poměrně často. Bohužel však ještě neměla příliš mnoho času se jimi zabývat.
"Navrhuji spolupráci." vyřkl svůj nápad a pohodlněji se opřel.
"Pokud bychom vhodně uzavřeli smlouvu, přidali správné paragrafy, ... mohli bychom tím zvýšit kapitál společnosti, tím umožníme uzavření těch obchodů..." začala vypočítávat jednotlivé klady, které by jim toto spojenectví mohlo přinést.
"Mohlo by to být velice výhodné jak pro ně tak i pro nás." Zadumala se.
"Ale taky hodně nebezpečné." dodala další z možností a podívala se zpříma do úzkých šedivých očí, které ji pozorně sledovaly.
"Ano přesně... Víš dobře, že dvě módní firmy a zvlášť v takové blízkosti nedělají dobrotu. Budeme se tahat o dodavatele, o zákazníky, ale společná kampaň...," v očích mu zasvítilo a na tváři se mihnul ten spokojený výraz, který tak dobře znala. Bylo jí jasné, že už je rozhodnut a ona si má vše vyslechnout jen pro klid jeho duše, "by dala naději oběma firmám. Jak mě na stará kolena, tak i tomu mladému majiteli druhé firmy."
"Na stará kolena?" položila dlaň na jeho.
"O tom přece nemůže být ani řeč." usmála se a mrkla na něj.
"Jaká stará kolena vy jste stále mlád" smála se.

_____________

Tak tohle bylo jakž takže seznámení vás se dvěmi důležitými postavami. co vy na to?

Bylo půl šesté. Sandra se procházela po zamluveném salónku jedné z newyorských restaurací a zamyšleně odškrtávala seznam věcí v malém notýsku, který svírala v dlani.
„No… tak tohle bych měla.“ Úlevně si oddechla a odložila notýsek do kabelky.
„Svědomitá jako vždy, děvče.“ Ozval se jí za zády příjemný známý hlas starého muže. Muže, jemuž vděčila za hodně. Jen díky panu Kolonelovi byla tam, kde je. Jen díky němu mohla Alexovi dát všechno, co chtěl a potřeboval.
„Pane Kolonele.“ Usmála se na něj a nechala se obejmout.
„Už zase s předstihem?“ chytil ji za ramena a poodtáhl kousek od sebe.
„Děje se něco?“ zarazila se jeho chováním.
„Ne, jen ti to moc sluší… Kéž by mi bylo dopřáno také tak krásné dcerky.“ Usmál se a šel zaujmout své místo u již připraveného stolu. Posadil se na nejstrategičtější místo, zády ke stěně a čelem ke dveřím tak, aby bez problému viděl na příchozí. Dělal to vždycky a to se jí na něm líbilo. Byli to jeho instinkt, jeho přirozená autorita a smysl pro obchod, co ji tak uchvacovali. Ještě naposledy v duchu překontrolovala svůj seznam a projela si základní body, na něž nesměla ten večer zapomenout. Muselo to všechno klapnout. Nebyla zvyklá na prohry. Její připravenost a houževnatost se jí vždy osvědčily. Jen málokterý obchod jí nevyšel. Ve své soustředěnosti si ani nevšimla příchodu Tobiase. Kdyby ji nepohladil po rameni, když kolem ní procházel… Byl nejvyšší čas se připravit. Vytočila Tainino číslo a s ujištěním, že je Alex v pořádku, se konečně uklidnila. Za pět minut už kráčela směrem ke stolu.
„Snad jsem na nic nezapomněla.“ Zhluboka vydechla a posadila se po šéfově levici.
„To snad není ani možné. Ty jsi nezapomněla nikdy na nic.“ Položil jí ruku na rameno.
„Tak už mi jen zbývá doufat…“ že se nic nezvrtne. Chtěla dodat, ale v tom okamžiku si uvědomila, že se s Tobiasem ani nepozdravila.
„Ahoj Tobiasi.“ Usmála se na návrháře s poněkud přehnaně barevným účesem, jež mu podle jeho názoru módně trčel na všechny strany. Na krku měl dvoubarevné boa s jemně a sytě růžovými pírky, na sobě těsné bílé kožené kalhoty a přiléhavý top, který až nápadně připomínal dámskou halenku.
„Jsi úchvatná, Sany.“ Pronesl a jemně ji přes stůl uchopil za ruce, aby dodal svým slovům nádech dokonalosti.
„Kvůli tobě jsem se snažila.“ Zasmála se Sandra. Tobiase měla moc ráda. Byl to příjemný společník a jeho rady o módě a proklínání mužské populace ji vždy dokázaly zvednout náladu.
„No to doufám.“ Svraštil pobaveně tvář a přehodil nohu přes nohu až netypicky ženským způsobem. V jeho případě by se o orientaci nedalo vůbec pochybovat.
„Jsi jako vždy extravagantně okouzlující, Tobiasi.“ Přisadil si i Kolonel, který se jejich slovních přestřelek vždy rád účastnil.
„Děkuji vám, šéfe.“ Zaculil se Tob a pohlédl ke dveřím, v nichž se právě objevily další dvě osoby. Nakrátko ostříhaný černovlasý muž v slušivém tmavém obleku a vedle něj drobnější muž s rudě žhnoucí záplavou vlasů spadající až k pasu. V kožené vestě, černých zvonových kožených kalhotách přes něž měl něco, co připomínalo nastříhanou sukni tyrkysové barvy s černou podšívkou, do restaurace zapadal asi tak jako Tobias. Sandra rychle vstala a vyšla jim vstříc.
„Dobrý den, pane Howkinsi.“ Pozdravila muže v saku.
„Těší mě, že vás konečně poznávám, slečno Jacksonová.“ Jemně uchopil nabízenou ruku.
„Potěšení na mé straně. Pane Eiri, vítám vás.“ Natáhla ruku i k jeho vymóděnému doprovodu.
„Pro vás Seiji, slečno.“ Jemně ji chytl za ruku a přitiskl si ji ke rtům. Ten mírný úklon jí připomněl to nespočetné množství scén starých filmů, které tolik milovala. Byl galantní.
„Prosím, posaďte se vedle Tobiase.“ Usmála se na něj a rukou pokynula k Tobymu, který už stál a natahoval ruku k Seijovi. „Tobias je náš módní návrhář.“ Dodala na vysvětlenou, i když v tomto případě to bylo zcela zbytečné. V tom okamžiku je ti dva přestali vnímat. Jakoby pro ně neexistoval okolní svět. Vedli zapálený rozhovor o módě, ženách, mužích, ale hlavně o své orientaci, kterou jak s radostí zjistili, měli naprosto stejnou. Sandra byla ráda. Třeba se alespoň Tobymu podaří konečně najít tu svou druhou ztracenou polovinu.

Tady přžidávám po dloooouhé,ééé době další díl
_______________


Čas poměrně rychle utíkal. S Howkinsem už prošli všechny aspekty kontraktu snad třikrát. Toby s Seijem se dobře bavili, pan Kolonel vypadal taky spokojeně. Vypadalo to, že je sama, koho nepřítomnost posledního člena společnosti znepokojuje. Už asi posté se nenápadně podívala na hodinky. Minutová ručička se pomalu ale jistě posunovala stále a stále kupředu, ale osoba, na niž se čekalo, stále nepřicházela. Štvalo jí to. Celý týden se prakticky nezastavila. Byla unavená a necítila se dobře. A on? Klidně je tu nechá čekat!
„Pan O’Conor dnes nedorazí?“ nevydržela to nakonec a rozhodla se přece jen ozvat. Nesnášela nedochvilnost. Vždy bývala všude alespoň o deset minut dřív a zvlášť na takových schůzkách, jakou byla ta dnešní.
„Pan O’Conor dorazil.“ Pronesl hluboký sametový hlas ode dveří, v nichž se tyčila vysoká mužská postava ve skvěle padnoucím černém obleku doplněném vínově rudou košilí.
„Omlouvám se. Jdu trošku později.“
Trošku? Zasmála se v duchu ironicky a chystala se postavit, ale v okamžiku, kdy spatřila přicházejícího, zůstala zaraženě sedět na místě. To není možné! Ne, tohle není možné! To je jen zlý sen! Tohle není pravda. Sandy, probuď se. Sotva dokázala skrýt zděšení, které vyvolala jeho přítomnost. Byl sice o osm let starší, ale nemohla se splést. Byl to on!
Měl jsem menší problém s dopravou ve městě.“ Usmál se, aby zakryl šok, který přišel při pohledu na jedinou ženu v místnosti. Lehce hodil za ucho své polodlouhé vlasy a přešel k poslednímu volnému místu u stolu.
„Těší mě, pane Kolonele.“ Podal nejprve ruku starému muži.
„Mě také, O’Conore.“ Usmál se Kolonel a představil Tobyho, který si s Michaelem potřásl rukou. To byla asi tak jediná chvíle, kdy mu věnoval svou pozornost. Pak opět zabředl do rozhovoru se Seijem, který pro něj představoval mnohem zajímavější společnost.
Tak sakra, vzpamatuj se. Tohle je obchod a ne tvůj… Nikdy nemíchej obchod se soukromím! No tak, postav se a podej mu ruku! Pozvedla oči a konečně sebrala odvahu postavit se. Stál tak blízko ní. Srdce jí splašeně tlouklo, ale navenek vypadala jako naprostý profesionál. Už to nebyla ta mladá holka, kterou tenkrát poznal. Teď před ním stála upravená dáma v elegantním černém kostýmku těsně obepínajícím dokonalé křivky jejího těla. Vlasy měla pečlivě sčesané. Už jí nevlály ve větru jako tenkrát.
„Sandra Jacksonová.“ Podala mu ruku a čekala, jak zareaguje. Přijal ji s tváří, ve které nebyl ani náznak nervozity, zaváhání nebo něčeho jiného. V očích se mu však nepatrně roztančily plamínky, když se opět dotkl té hebké kůže, která tenkrát zkoumala jeho svaly na zádech. Zamrazilo ho, když se představila tak profesionálně.
„Michael O’Conor.“ Pronesl bez jakéhokoliv klopýtnutí a dokonce ji i přidržel židli, aby se mohla zpět usadit.
„Můžeme začít?“ zeptala se, jakmile se posadil i on. Jeho přítomnost ji znervózňovala. Už tak se necítila ve své kůži. Jeho parfém pronikl snad celou místností. Cítila jej všude. Měla pocit, jakoby se vrátila zpět. Jakoby se znovu ocitla v tom hotelovém pokoji. Zase byla v jeho náručí. Dotýkal se jí…
„Ano, můžeme.“ Položil ruce na stůl a jen tak bezděky se jí přitom dotknul. Chtěl ještě jednou zažít ten pocit při podání ruky a vzpomenout si na tu noc, kdy si připadal jako muž držící v náručí nahou bohyni krásy a lásky v jednom. Byla tak nádherná a nevinná. A to se nezměnilo. Ucítila jeho dotek a s tváří stále otočenou kamkoliv jinde jen ne na něj odtáhla svou dlaň. Proč tu je? Proč to musí být zrovna on?
„Před sebou máte složky s návrhem smlouvy. V jednotlivých podbodech si můžete všimnout také…“ začala a rychle rozevřela tu svou, přičemž se jí téměř podařilo svrhnout sklenici před sebou. Všiml si, jak se povážlivě zakymácela. Jen tak tak ji stihl zachytit. Pak ji raději postavil o kousek dál. Zamyslel se, ale aby se neřeklo, otevřel i svou složku a přitom myslel na to víno, které málem vylila, když ji bral tancovat a na to šampaňské na pokoji, které shodili ze stolku a rozbili, když ji vášnivě přitiskl na stěnu vedle něj. Zadívala se na sklenici a hlavou jí proběhla ta samá myšlenka. Rozbitá láhev, jejíž střep našla zabodnut v podpatku, když druhý den vycházela z hotelového pokoje. Tenkrát se tomu jen zasmála. Ještě netušila, co přijde za pár dní. Všechno bylo tak živé. Ty vůně, zvuky, lidé procházející okolo, cinknutí výtahu…
„Sany, děje se něco?“ zamrkal na ni přes stůl Tobias. Ani si neuvědomila, jak dlouho takhle nepřítomně sedí. Michale přeletěl přes tvář nepatrný úsměv. Nebyl si přímo jistý, ale věděl, že na tu noc nezapomněla. Určitě ne. On ji měl stále v živé paměti. Jakoby to bylo včera, co z ní hladově strhl oblečení a uvěznil ji pod svým tělem. Tak drobná a tak krásná. I teď si všiml, že ačkoliv sedí, je o hodně vyšší než ona.
„Omlouvám se.“ Nejistě se usmála a křečovitě sevřela složku ve svých dlaních.
„Jak jste si jistě všimli, nejsme tu dnes proto, abychom projednali prodej společností či některých z jejich částí, ale proto, abychom uzavřeli vzájemnou spolupráci. Jde tedy o písemné zavázání se o spolupráci mezi našimi společnostmi. V následujících podbodech jsou pak rozepsány jednotlivá ujednání týkající se jak oblasti dodavatelů, odběratelů, tak i velikostí tržního podílu či podílů na zisku... Nebudeme chodit okolo horké kaše... Existence dvou módních firem v tak blízkém prostředí není zrovna ideální. Myslíme si, že daná smlouva je prostředkem jak předejít budoucím problémům a nemilým setkáním..." Poslední slova neměla původně v úmyslu vůbec použít, ale v danou chvíli jí prostě vyklouzla z úst.
„Nemilým setkáním?“ Seiji se zasmál a lehce položil ruku na Tobiasovo rameno.
„Souhlasím. Dnes je to více než milé setkání. Zasměje se i on a ujme se opětovného cukrování se se Seijim.
„Co sem čekal? Brát ho na schůzi bylo za trest vždycky, ale dnes si přijdu trestaný až přehnaně.“ Zasmál se Michael při pohledu na ty dva.
„Nebral bych to tak žhavě. Hlavně že si rozumí.“ Odpověděl mu Kolonel a obrátil od nich svůj pohled.
“To je to nejlepší… Kde se to bude podepisovat, slečno Jacksonová?“ Nejdříve si ověřil, že nemá na ruce prstýnek, až pak ji oslovil. Naklonila se k němu a otočila stránky až na konec dokumentu.
„Vpravo dole.“ Sjela prstem po listu, až našla ten správný řádek. Udivovalo ji, že tak rychle kývnul. Čekala nějaké dotazy, ale nic nepřišlo. Věděla, že je smlouva v pořádku i to, že ji pravidelně konzultovala s jeho kolegou, ale i přesto ji jeho nezodpovědnost překvapovala. Nezodpovědnost? Vždyť takový byl. Co ji na tom překvapovalo? Byl tak lhostejný schválně? Nechtěl s ní mluvit? Co vlastně čekala? Tenkrát si s ní užil a pak ji odkopnul jak starý hadr. Nebyla pro něj nic než jen chvilkové povyražení, jen další epizoda. Když se k němu naklonila měl chuť zabít Seijiho za to, že mu ušil tak těsný oblek. Rychle se předklonil, aby to náhodou neviděla a přikývl.
„S podmínkami souhlasím.“ Pronesl už klidně a ohlédl se po ní, ale hned zjistil, že to neměl dělat. Když viděl to pečlivé líčení a pevně sčesané vlasy, vzpomněl si na lehce rozmazanou rtěnku a vlasy rozhozené po polštáři, na chvějící se víčka a dlouhými řasami a lehce otevřené rty. Jakoby ji měl znova pod sebou a cítil její drobné prsty zarývající se mu do zad. V tom okamžiku jejich další rozhovor přerušil zvuk jejího telefonu. Oči se jí rozšířily překvapením. Tohle se jí ještě nikdy nestalo.
„Omlouvám se.“ Podívala se na svou společnost. Nejraději by se propadla do země. Vždy byla profesionál, ale dnešní večer jakoby se vše spiklo proti ní. Otevřela kabelku a při pohledu na displej spatřila Tainino číslo.
„Promiňte, ale…“ Pan Kolonel přikývl. Věděl, kdo jí volá. Věděl, že by jinak telefon nezvedla. Znal ji moc dobře.
„Alexi, zlato, teď nemůžu mluvit.“ Zašeptala do sluchátka a vstala od stolu. Přešla jen za nízkou dřevěnou stěnu o níž byl Michael opřen.
„Ano… ne, musíš to ještě vydržet. Přijedu co nejdřív. Slibuju… Ano… Já tebe taky.“ Zaklapla telefon a vrátila ho zpět. Slyšel všechno a hrklo v něm jako nikdy před tím. Takže má přítele? Pomyslel si zmateně a čekal až si přijde zase sednout.
„To byl Alex? Škoda, že je ještě tak malý. Kdyby byl starší, už bych ho zasvěcoval do tajů firmy… Můj syn o to nemá zájem a já bych jednou firmu rád předal.“ Zasmál se Kolonel.
„Ano. Moc se omlouvám.“ Přikývla, ale vzápětí nepatrně přivřela oči. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Nejspíš od Alexe chytila tu angínu, se kterou už týden zápasil. Cítila, jak její tělo polévá horkost. Podíval se na ni a zpozorněl.
“Jste v pořádku, slečno Jacksonová?“ Optal se opatrně a zlehka položil ruku na opěradlo židle, na které seděla.
„Jistě.“ Pokusila se o úsměv. Jen doufala, že i ti, co ji znají dlouhá léta, mu věří. Bylo jí příšerně horko. Nejraději by se schoulila do postele a zůstala by v ní celý den. Teď místo toho pojede zase přes celé město a domů se dostane bůh ví kdy.
„Sany, zlato, tobě dobře není… Že měl Alex zase angínu? Nebo ji přechodil?“ Tobias se na ni nejistě podíval. Jako vždy děsně ukecaný a ke vší smůle i pravdomluvný. Otočila se a pohlédla na něj svýma skelnýma očima, jež spalovala horečka. Toby, mlč! Její pohled byl výmluvný. Nehodilo se takhle mluvit. Ne v tuto chvíli. Teď nebyli sami. Nebyli jen mezi svými. Seděli tu s novými obchodními partnery. Jeho poznámku přešla beze slova. Nalila si trochu vody a snažila se zchladit alespoň takto. Michael si neodpustil ještě jeden pohled na ni, ale pak rychle kývl na své kolegy.
„Já bych řekl, že už to nemusíme protahovat… Podepsané to máme. Večeře byla výborná a já se těším na spolupráci, protože to bude poctou nejen pro firmu, ale i pro mě.“ Postavil se a natáhl ruku ke Kolonelovi, Tobiasovi a následně i k Sandře.
„Těšilo nás.“ Pronesl jemně Seiji a nenápadně, ačkoli si toho všimli všichni, mrkl na Tobiase, který značně zčervenal. Měla pocit, jakoby její ruku držel celou věčnost. Rozloučila se i s ostatními. Teď už jí tu nic nedrželo. Popadla kabelku, rozloučila se s Tobym i panem Kolonelem a co nejrychleji vyšla před restauraci. Bylo chladno. Dělalo jí to dobře. Bylo příjemné na rozpálené kůži cítit ten studený vítr. Podívala se na hodinky. Bylo půl dvanácté. Snad ještě sežene taxi, blesklo jí hlavou. Ke všemu se jí tento týden porouchalo auto. Nad touto vzpomínkou se musela usmát. Čekala, čím jí osud ještě nakopne. Nepatrně ustoupila, když za jejími zády prošel Michael, aby se dostal na nedaleké parkoviště. Když chtěl projet kolem vchodu všiml si, že tam stále stojí. Zabrzdil a otevřel okénko spolujezdce u svého nízkého sportovního auta.
“Nechceš někam zavézt?“ naklonil se. Překvapeně na něj pohlédla. Mike byl ten poslední, jehož nabídku by čekala
„Ne, počkám si na taxi.“ Odpověděla a doufala jen, že kolem vůbec nějaké pojede.
„Pochybuju, že teď něco seženeš. Navíc silně fouká a asi bude… pršet.“ Jeho slova doplnil záblesk následovaný silným hřměním a náhlým prudkým deštěm.
„Přestaň blbnout a nasedni si.“ Otevřel jí dveře. Nemohla si teď dovolit být nemocná. Nemohla si dovolit nechat tam Alexe čekat. Váhavě nasedla do jeho auta. Za tu chviličku, než stihla přejít silnici, byla mokrá od hlavy až k patě. Rychle pustil topení a sundal sako, které přes ni nesmlouvavě přehodil.
„Ani slovo protestu.“ Pronesl vážně a sešlápl pedál plynu.
„Jen mě naviguj.“
„Pořád rovně až na výpadovku. Na první křižovatce vlevo. Pak je to asi šest mil.“ Nadiktovala mu cestu. Nebyl to kousek. Nejspíš si pěkně zajede. Pak mlčela. Upřeně se dívala před sebe. Jel s přesností a neomylně. Zapamatoval si každé slovo, které mu řekla.
„Bydlíš v malém městečku?“ podivil se a podíval se na ni. Přikývla. Rukou zajela do vlasů a odepnula sponu držící její drdol pohromadě. Po koženém čalounění za okamžik sjela záplava dlouhých zrzavých vlasů mokrých od deště.
„Kam zajedem pro Alexe?“ Přibrzdil po půl hodině cesty a podíval se na ni.
„Teda jestli mu tak můžu říkat…“ pousmál se. Vytáhla rukáv saka a pohlédla na hodinky. Bylo krátce po půlnoci. Teď už ho nechtěla budit. V kabelce našla telefon a vytočila Tainino číslo.
„Ahoj… Ano, promiň, trochu se to protáhlo. Mohl by… Díky. Ne, jen… asi jsem to od něj chytla. Ano. Neboj se. Hned jak přijedu domů, tak si lehnu. Ano. Dej mu za mě pusu. Dobrou noc.“ Položila telefon a vrátila ho zpátky do tašky.
„Už je moc pozdě.“ Dodala na vysvětlenou a poprvé za celou cestu na něj pohlédla. Zase ty vzpomínky! Takhle se na ni tenkrát usmál.