Společná tvorba II

A tady máte pár ukázek přímo z příběhu, abyste si to dokázali lépe představit: (nemusíte to samozřejmě číst všechno, dokonce to nemusíte číst vůbec, ale pro zvědavé a náročné...)

Ani jsem si nevšimla toho mrňouse, co běžel proti mně. Stačila jsem uhnout, ale pak mi na mokrých kachličkách podjely nohy a já vrazila do hubené tmavovlasé holky, která byla asi stejně stará, jako já. Ani jedna z nás neudržela rovnováhu a skácely jsme se k zemi. To byl ale trapas. Skoro všichni se na nás otočili, jen ten klučina s úsměvem běžel dál a já se chtěla propadnout do země. A aby toho nebylo málo, zlomil se mi podpatek.
„Hrozně se omlouvám, strašně to tu klouže.“ omlouvám se jí.
„To nic, v pohodě. Jen nevím, jestli budu schopná se ještě postavit.“ odpoví mi a mne si koleno.
„Bože, fakt se ti moc omlouvám. Chtěla jsem se vyhnout tomu prckovi a … sakra.“ zakleju při pohledu na své boty. Podívá se stejným směrem jako já, zvedne můj podpatek ležící vedle její nohy a podá mi ho.
„Vypadá to, že jsi něco nechtěně ztratila. A já vlastně taky.“ začne se rozhlížet po zemi plné rozsypaných papírků.
„Díky. Dneska nemám svůj den.“ povzdechnu si a pomůžu jí posbírat malé bílé papíry ležící okolo nás. Pak jeden z nich otočím přední stranou k sobě a uvidím ten nápis – Pronajmu pokoj. To snad není možný! Začtu se dál. Čerstvá absolventka VŠ hledá spolubydlící (nejlépe ženského pohlaví) do podnájmu. Vlastním domek 4+1 v klidné části Valley, nedaleko menšího lesíku. K pronájmu poskytuji jeden volný pokoj s možností zapojení internetu. Cena dohodou. To je zázrak. Chce se mi křičet radostí.
„Promiň, znáš snad někoho, kdo by mi mohl pomoct?“ ozve se nade mnou její hlas a já si konečně uvědomím, že ještě pořád sedím na zemi. Je to neuvěřitelné. Ona hledá spolubydlící! I když pochybuju, že by mě po tom dnešním "incidentu" zrovna brala.
„Asi si budeš myslet, že jsem praštěná, … ale já.“ řeknu a všimnu si jejího zaraženého výrazu. "Jsem Nicol, Nicol Baumenová." představím se jí.
„Pavla Horáková."

...

Nad hlavami se nám rozsvítí tisíce barevných žárovek a na celé Valley tak dopadne ta pravá vánoční atmosféra. Postáváme s Nicol v hloučku na náměstí, kde se účastníme slavnostního rozsvícení stromečku. Celou tuhle atmosféru kazí jen ta příšerná zima, ze které se všichni okolo klepou jako osiky.
Podívám se na Lenu, která stojí v krásných šatech na pódiu ve středu náměstí společně se svým bratrem a panem starostou. V tu chvíli se mu zrovna vrhne do náruče a já se při tom pohledu musím usmát. Taky bych se měla co nejdříve zastavit doma, už se mi po rodičích docela stýská. Její bratr tak nadšeně nevypadá a v jeden okamžik se dokonce sebere a uteče pryč, aniž by se rozhlížel napravo nalevo. Dokonce se mu podaří srazit jednu holku a vysypat jí tak krabici, kterou držela v rukou. Nicol k ní odběhne a pomůže jí posbírat ze země rozsypané Florentýnky.
Otočím se a jdu si ještě jednou prohlédnout stánky. Čekám, až se ke mně moje spolubydlící zase připojí, abychom mohly společně vyrazit na nějakou party. Pozvala nás na ni jedna holka, Petra. Vypadala docela sympaticky a tak jsme se rozhodly tam jít. Nicol ani nemohla tušit, co pro mě tohle rozhodnutí znamenalo. Doteď jsem si žila jen sama ve svém světě a neměla potřebu vyhledávat jakékoliv kontakty. Už jsem nechtěla zažít stejné zklamání jako kdysi. Konečně jsem s tím ale musela něco udělat, protože všichni lidé nejsou stejní a navíc už je to hodně dávno. Zkrátka smutkem zavátá mrtvá zem, tak by se to dalo říct. A právě proto jsem se tak rozhodla. Musím vyrazit do společnosti a třeba potkám více tak skvělých lidí, jako je zrovna Nicol.

...

Nejvyšší čas pohnout si trochu s obědem. Zrovna, když začnu vařit rýži, ozve se zvonek. Mrknu na hodiny. Ještě je brzo a Ema má vždycky spíš zpoždění. Málokdy se stává, že by přijela dřív. Mokré ruce si otřu do zadních kapes kalhot a pohodím hlavou tak, abych konečně trochu viděla.
„Už jdu!“ zavolám a běžím ke dveřím. V okamžiku, kdy otevřu, se mi rozjasní celý den. Tohle rozhodně není žádný nezvaný host.
„Ahoj Nicol.“ Pozdraví mě Lukáš a s úsměvem vejde dovnitř. Po kratičkém rozmyšlení mě políbí na tvář a pak rychle vyhrkne: „Nejdu nevhod?“
„Ne, vůbec ne.“ Oplatím mu úsměv a zavřu dveře. „Jen doufám, že jsem na něco nezapomněla.“ Ujišťuju se. Poslední dobou mám paměť snad děravější než ementál. Ta oslava je přece až večer!
„Copak děláš?“ zajímá se.
„Kmuchtím oběd. Zdržíš se?“ nabídnu mu a jdu do kuchyně zkontrolovat bublající hrnce a buchtu.
„No nevím, mám riskovat…?“ zachechtá se. „Nejspíš chvilku jo, nevadí?“
„No tak teď si to nejspíš rozmyslím.“ Řeknu naoko. „Chybí tomu něco?“ zkusím jestli se odváží dát v šanc svůj život.
„Dobrota.“ Pochválí mé téměř půldenní snažení.

...

Hlasitě vypustím vzduch z plic a volnou rukou si utřu zapocené čelo. Tohle vedro mi byl opravdu čert dlužen. Naštěstí už jsem pěkný kousek cesty urazila a ten starý dům, ve kterém teď Nicol vlastní jeden z bytů, mám už na dohled. Než dorazím ke dveřím, ještě se pěkně zapotím, ale při představě vychlazené limonády a (snad) radostného přivítání mě veškeré strasti přejdou. Zatáhnu za kliku a vstoupím do nádherně chladné chodby. Než se stačím rozkoukat a nabrat správný směr přiřítí se ze schodů velká černá obluda, ve které o pár vteřin později poznám psa. Míří přímo ke mně a nezdá se, že by měl v úmyslu zpomalit nebo snad dokonce zastavit.
„Panebože!“ Tenhle výkřik je to jediné, na co se v tu chvíli vzmůžu a začínám počítat poslední vteřiny svého života. Pak ale stačím uskočit stranou a vyhnu se srážce, která se mi ještě před chvílí zdála nevyhnutelná.
„Čerte, zůstaň!“ Zaslechnu hlas, který přichází ze schodiště. Otočím hlavu tím směrem a spatřím tmavovlasého kluka. Nutno dodat, že nebýt zadaná a stydlivá, určitě bych na něj něco zkusila, protože nevypadá vůbec špatně. Dojde až ke mně a zřejmě zkoumá, jestli mám všechny kosti na svém místě. „To jsem rád, že zase někoho nezmrzačil. Jste v pořádku?“
Pomale se vzpamatovávám z prožité hrůzy a snažím se ze sebe vyklopit odpověď. „Jo, nic mi není.“

Zčásti ano, ale ne úplně.

he existuje už něco takového, já jen bych četla a ráda.

Připadá mi to zajímávé...myslím, že by mě to bavilo...