Oli: Vzpomínky se vrací

Tak jsem se odvážila něco napsat sem. První díl je starší, tak některé chyby prosím vynechejte
Doufám, že se bude líbit. A prosím piště komentíky
______________________________________________



Nevěděla jsem co mám dělat, myslela jsem na to jedno. Najednou se za mnou rozletěly dveře.
Otočila jsem se a uviděla známou tvář. Toho muže, kterého jsem nesnášela.
Ano, byl to on. Ve své celé kráse, jako vždy, široký úsměv, černé oblečení, krátké černé vlasy. Přesně takto jsem ho popisovala na policii. Jenomže tenkrát mi udělal strašně věcí, které jsem si nemohla dát do hromady. Unesl mě, slyšíte dobře. Jenom širou náhodou
jsem se dokázala dostat z toho strašného domu, ve kterém jsem byla.
A teď přišel.

„Co chceš!“ zeptala jsem se ho tak, aby v mém hlase byl slyšet hněv a křik. On se jen pousmál a řekl : „Ale nic, jen jsem se za tebou přišel podívat, když máš křest své knížky, kde jsi popsala, co jsi dělala v mém domě.“ Ano, teď mě dostal. Knížka měla opravdu křest a já jsem tam teď stála a neměla co říct. Byl skoro konec, takže tu už nikdo nebyl.
Pousmál se, když viděl jak přemýšlím, co říct. Pak jsem se nadechla a trochu roztřeseným hlasem jsem mu do očí řekla : „Asi jsi si nevšiml, ale už je po křestu a já jdu … domů!“
Poslední slova jsem řekla křečovitě, ale pořád jsem měla kamenný pohled.
On trochu zbystřil, ale stále měl ten jeho pohled. Ten pohled, kterým se na mě koukal dva měsíce každý den. Měla jsme mu chuť mu jednu knihu hodit přímo do obličeje, kterým se usmíval. On řekl vážně: „Myslel jsem, že potřebuješ peníze z knížek, ale když nechceš, abych si koupil tvojí knihu, tak nechtěj!“ „Tak jdi pryč, nechci ti dát svojí knihu, protože nejsem nějak zvlášť závislá na penězích. Takže z toho vyplívá, že ty bys měl co nejdříve jít ven a už za mnou nikdy nechodit! Jasný!“ Dostala jsem to ze sebe, konečně.
„No, dobře. Když tak moc chceš, ale stejně si Tě najdu a budeš pykat. Jen se neboj, zaplatíš za to. Za to, že jsi mě kecla u policajtů!“ Otočil se na nablýskaných botách a otevřel dveře, za nimiž byl už docela temný večer.
Po několika měsících jsem neměla už pocit strachu, když jsem měla jít sama domů. Je to tu znovu. Bohužel. Co dělat? Myšlenky se mě honily v hlavě, jako kočka a myš. Najednou zapípal mobil, neznámé číslo. Zmáčknu zelené svítící tlačítko a jemně přiložím k uchu: „Halo?!“ „Měj se pěkně, zlato!“ Panebože, to byl on. No jistě, jak jinak, musel mě vystrašit ještě víc.
Zahleděla jsem se na mobil a vytočila první jméno na seznamu. Své nejlepší kamarádky, která mi pomohla ven. Všechno jsem Eny řekla třemi větami a přidala jednu, která jí měla říct, aby pro mě okamžitě přijela. Eny vyděšeně řekla, že pro mě okamžitě přijede, i když asi moc nevěděla kde jsem.. Zastrčila jsem do kabelky mobil a sedla si ke dveřím. Za chvíli se před domem objevil malý Brouk. Zhasla jsem a otevřela dveře. Jemně jsem zamkla dveře a zamotala šálu. Rychle vlezla do auta a pohlédla na ještě více vyděšenou Eny. Povzbuzovala jsem se a skoro nahlas jsem si řekla: „ To nic, Miley. To přece zvládneš!“ Další pohled Eny mě vyděsil ještě víc. Začala jsem jí vše důkladně vyprávět. Jenom myšlenky mi pořád lítaly hlavou, jako kdyby si dávaly závody, kdo mě víc vystresuje.

Rozjezd výbornej =)

Moc a moc děkuji, to jsem opravdu nečekala
Povzbudil jsi mě, že píšu další díly

zajímací teda jako, líbí se mi to

vypadá to.....hmmmm prostě zajímavě

Moc děkuji Aless

Nicol, vážně děkuji. Zvlášť od tebe to potěší Udělali jste mi radost, že přidávám další díl!
______________________________________________



Po zdlouhavé strašné noci bylo konečně ráno. Slunce svítilo přímo na mě. Usnula jsem asi na deset minut. Pes ležel na posteli se mnou. Jemu se asi spalo sladce, protože takový výraz neměl už dlouho. Jenom já jediná jsem nespala. Celou noc jsem si mluvila pro sebe, abych měla jinačí myšlenky a povídáním jsem se unavila. Nepomohlo to. Pomalu a jemně jsem ze sebe stáhla vyhřátou pěřinu. Buk zvedl jeho uši a zbystřil, že už musí stávat. Měl protivný výraz. Naznačila jsem mu, že by měl jít z postele jinak se naštvu. Asi pochopil.
Naklepal jsem polštář a peřinu jsem poklidila od psích chlupů. Podívala jsem se do velkého zrcadla, které bylo vyblýskané a třpytilo se na Slunci. Na hlavě jsem měla něco podobného ptačímu hnízdu. Učesala jsem se a vzala si teplejší dříny a přiléhavé triko. Navlěkla jsme si hodinky a menší zlaté náušnice. Červený kabát jsem na sebe přehodila a vzala kabelku se šátkem. Zavřela jsem dveře od bytu a klíč jsem položila do jedné do volné kapsy na kabátě.
Prošla jsem halou a koukla se do své schránky. Žádné letáky. U schránky jsem se setkala s
panem Albertem. Bydlel na de mnou. Někdy mi půjčoval věci, když jsem do Paříže
přijela poprvé a musela jsem se uživit, jen s malého platu, který jsem po těch letech zvýšila.
Pozdravila jsem se s ním a vyšla do chladného rána. Foukal vítr, zamotala jsem si šálu a chytla jednoho taxíkáře, který teď stál před domem. Nadiktovala jsem mu ulice, v níž jsem pracovala. Po několika minutách jsem stála před velikým a hnědě natřeným domem.
Vystoupila jsem z taxíku a mladému taxíkáři jsem dala dýško. Vstoupila jsem do prosklených
dveří a mávla na recepční, která mě vyhlížela. Podpatky mi tloukli po schodech. Byla jsem v druhém patře. Vlezla jsem do svých dveří, na kterých bylo napsáno, Miley Brigdeová, právnička. Rázně jsem vstoupila. Praštila mne do očí jedna věc, kterou jsem tam už dlouho neviděla. Květiny. Květiny růží, červených, ne jenom obyčejných bílých, ale červených.
Rychle jsem mrštila taškou a šátkem na stůl. Sedla jsem si na křeslo a jemně jsem vytáhla
papírek, na kterém se skoro vždy psalo, kdo jí tyto krásné květiny poslal. Koukla jsem na papírek.
Četla jsem písmenka poctivě, aby mě náhodou neuteklo něco důležitého. Bohužel jsem po prvních slovech necítila hezké myšlenky, ale právě naopak. Dočetla jsem poslední slova, bohužel též špatná. Reakce byla, ale úplně jiná než jsem čekala, že udělám.
Myslela jsem si, že to zvládnu s přehledem, ale asi jsme se spletla. Z křesla jsem jemně
spadla na měkký koberec. Schoulila jsem se do klubíčka, už jsem nemohla zadržet svoje
slané slzy. Řasenka se mi už asi úplně rozpila. Makeup mi už nezakrýval mojí menší pihu na
nose. Rtěnka dostala slzný nádech. Srdce mi bilo jako o závod, mělo asi závody s mými
myšlenkami. Chtěla jsem posunout život o pět dní dozadu. To jsem ještě byla vlastně trochu zamilovaná.

Nicol napsal:

Začíná se to rozjíždět. Pěkně napínáš čtenáře, to se musí uznat. Jen se obávám, že jestli budeš přispívat takovou rychlostí, nebudu bohužel stíhat hltat jeden příspěvek za druhým.

Přispívat, tak rychle nebudu (i když mám dodělaný čtvrtý díl). Musím Vás taky napnout
A málem jsem zapomněla, zkoušela jsem nějaký obrázek k příběhu. Není nic moc, jenom chvilka práce. Chci vědět jestli mám něco dodělat nebo zkusit něco znovu.

Nicol, moc děkuji za rady, hned jsem je vyzkoušela (viz. obrázek)
Ragnaroku, těmi díly jsem Vás chtěla seznámit, co se tak nějak dělo Pokusím se psát srozumitelně. Ok?
Takhle je to lepší?

Děkuji, Nicol

No ten obrázek mi víc sednul ten první, ale to je jen můj dojem =D

Baldeus napsal:

No ten obrázek mi víc sednul ten první, ale to je jen můj dojem =D

Ok, ok. Zkusím udělat něco co by vyhovovala všem. Domluveno ?

Moc hezký příběh, i když pár chybyček by se tam našlo, ale to nevadí, neznám nikoho, kdo by nedělal chyby Jinak hezky napsáno...

Bez námitek

Tak jsem to stihla a jsem tu z novým dílkem. Doufám, že se bude líbit.
______________________________________________



Probudila jsem se. Mžourala jsem očima a viděla jsem rozmazaně. Po několika minutách
mrkání jsem konečně pořádně a plnohodnotně viděla.
Nebyla jsem, ale ve své kanceláři, nýbrž v kanceláři mého kolegy Mikela. Najednou jsem
ho viděla, jak přede mnou stojí a utírá můj zpocený obličej mrazivým kapesníkem.
„Mikele!“ křikla jsem „ co tu dělám?“ Mikel mi jemně sevřel ruku, která mě docela bolela.
„Našel jsem Tě na podlaze v tvé kanceláři, nesl jsem ti ty papíry.“ „Mluvil jsem na tebe, ale asi jsi spala nebo něco podobného. Viděl jsem, že máš na stole krásné rudě červené růže, všiml jsem si…“ odmlčel se, jako kdyby to nechtěl říct, „ našel jsem tam také pohozený papírek, zřejmě od těch růží. Nedalo mi to a přečetl jsem si to. Omlouvám se.“
„To je jedno, nemusíš se omlouvat. To je lidské. Mám jednu prosbu, přečetl bys mi ten papírek nahlas a znovu. Byl by si tak hodný.“ Jeho ruka mně pustila. Asi to nečekal, myslel si, že to asi nechci už vidět. Na stole byl ten papírek, koukali jsem se na něj oba dva. Po několika minutách mlčení jsem se konečně zvedla a podala jsem mu načervenalý papírek a vtiskla jsem mu ho do jeho studené a možná zpocené dlaně. Jeho ruka se začala chvět, ale rozhodl se, že to pro mě udělá. Nadechl se a tichým hlasem zpustil :

„Milá Miley, včera jsem Tě navštívil. Byla jsi vyděšená, ale neboj se, za několik dní už budeš zase u mě. Tyto květiny jsou rudé, jako tvoje krev. Nezapomeň.
Tvůj tajný ctitel, Edi.“

Myšlenky se mi zase honily hlavou, jako když jsem to četla poprvé. Mikel položil papírek pracovní stůl. Vzala jsem ho ze stolu a zuřivě jsem ho začala trhat. Ruce se mi začínaly klepat. Slzy se zase zpustily z mých hnědých očí. Mikel mi dal jeho studenou a roztřesenou
ruku na obličej a jemně mi utřel slzy. Hned jak mi obličej trochu utřel, odtrhl ruku zase podél těla.
Zase jsem cítila to, že na mě může čekat kdekoli, v práci, u domu, ve městě.
Neměla jsem už pocit bezpečí, který jsem mívala. Vše bylo jinak, dnes jsem chtěla znovu
jít do knihovny a podepisovat moje knížky. Teď se tam bojím i jít. Mikel mě vytrhl z myšlenek, které mi nebyly nijak příjemné. „Doprovodím Tě do tvojí kanceláře, máš tam ty
papíry. Šéf by asi taky nebyl nadšený. Mám práci, ale kdybys cokoli potřebovala
zavolej. Taky jsem ti chtěl navrhnout, jestli by jsi se mnou nešla na oběd.“
Vybalil všechno na mě. Jednu věc jsem měla určitě jasnou. Jdu s ním na oběd. Asi bych se tam bála, nevím. „Na ten oběd asi půjdu,“ odmlčela jsem se a srovnala jsem si závodící myšlenky v hlavě, „ jistě, kdybych cokoli potřebovala, vím, kam se mám obrátit. Šéf by asi zuřil, protože ty papíry mám udělat do odpoledne.“ Dopověděla jsem všechno a snažila jsem se alespoň předstírat úsměv. V přetvářkách jsem, ale bohužel, nebyla nikdy dobrá.
Mikel se na mě koukl nevěřícným pohledem, který mne ukamenovával. Doprovodil mne ke mně do kanceláře. „Dík,“ řekla jsem úslužně. Mikel odešel a já si sedla na svojí židli. Vzala jsem papíry a začala jsem v nich hledat a zakroužkovávat. Moc mě to nebavilo, ale měla jsem
přece jiné myšlenky než bych asi měla, kdybych neměla nic na práci.

Zápletka je super, chudák

Maťulka napsal:

Zápletka je super, chudák

Moc děkuji, chudák není, neboj v pátém nebo šestém díle ji asi tolik litovat nebudeš
Trošku ji potrápím

Moc hezký příběh, Oli. Musím se přiznat, že mě taky trochu ubírají na dojmu ty chybky, ale v téhle kapitole už jsi to vypilovala. Já ji momentálně taky vidím jako chudáka, tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.