Je tu slibovaný dílek. Doufám, že se bude líbit a že se tam nenajdete pokud možno žádná chyba
Po hodině strávené u papírů, jsem konečně zapla svůj menší notebook a začala pracovat na něm. Koukla jsem se do emailu a doufala, že mi tam můj ctitel zase něco nenapsal.
Měla jsem štěstí, protože jsem tam měla jenom pozvánku na oslavu a požádání o právnickou pomoct. Odepsala jsem dámě jménem Emili Nicolstnová, že ji ráda pomohu. Požádala jsem jí o menší detaily a svůj mobil. Koukla jsem se na hodinky, bylo půl dvanácté. Čas na oběd. Vypla jsem laptop a vzala jsem si kabát, který mi pořád ležel na zemi. Omotala jsem si šálu a vzala kabelku. Zamkla jsem dveře a dala klíče do kapsy v kabelce. Šla jsem chodbou. Zastavila jsem se u dveřích, na kterých bylo napsáno,
Mikel Emolisz, zástupce ředitele.
Jemně jsem zaklepala a čekala až mi někdo odpoví, že mohu vstoupit. Mikel neodpověděl, ale přišel ke dveřím. Měl černé sako a klobouk. „Nebude Ti zima?“ otázala jsem se ještě s křečovitým úsměvem. „Ne, nebude. Pojedeme totiž autem. Ale chvilku počkej, vezmu si kufr,“ vybafl na mě informaci. „Ale vždyť se garáže opravují a auto se musí parkovat o dvě ulice dál,“ konstatovala jsem. „Ale prosím Tě, to je jen pro podprůměrné zaměstnance, my můžeme parkovat před domem,“ šibalsky se usmál a už štrádoval ke dveří s cinkajícími klíči.
Zamkl dveře a usmál se zase na mě. Chce mě rozesmát, ale to se mu asi nepovede. Myšlenky si totiž zase dávaly závody. Zřejmě vyhrála ta smutná. Mávli jsme oba na recepční a ona už automaticky věděla, že jdeme na oběd. Mikel mi otevřel dveře a podržel je dokut jsem nepřešla přes práh. Byl galantní, což mě překvapovalo. Vyšli jsme a Mikel vytáhl z kapsy klíče od jeho BMW. Auto zablikalo a Mikel stál už zase u dveří. Nastoupila jsem jako dáma z vyšší společnosti. Mikel rázně zavřel dveře a spěchal na druhou stranu auta, aby si nasedl.
„Tak kam to bude, slečno?“ řekl laškovně. Chvíli jsem přemýšlela, až po několika minutách
stání na červené jsem konečně přišla na místo, kam bych chtěla. „Prosím do nové restaurace u
Eiffelovi věže. Myslím, že se to tam jmenuje Eiffel de Restaurant,“ řekla jsem s malinkým úsměvem na tváři. „Jistě madam.“ Překvapilo mne, že hraje tuhle hru, tak vážně. Jinačí chlap
by asi teď začal šílet, protože je to jedna z nejluxusnějších restaurací v Paříži. Mikel ne.
Po několika minutách strávených v ulicích my docela vyhládlo. Konečně jsme tu byli a Mikel jako galantní muž zase přisvištěl ke dveřím automobilu a galantně mi je otevřel. Vystoupila jsem. Za zády jsem uslyšela známí zvuk auta. Počkala jsem, až Mikel přijde ke mně.
Tentokrát mi Mikel dveře držet nemusel. Podržel mi je jeden pán, no spíše zaměstnanec, který
dveře otevíral všem návštěvníkům. Vešla jsem tedy dovnitř. Za mnou byly slyšet kroky Mikela. Bylo docela plno, což mě překvapilo, protože kdo by šel na oběd právě sem? Do Eifel de restaurant. Koukla jsem se po honosné restauraci, kde to žilo. Nalevo byla živá muzika a vedle bar. Vzadu byla místnost na svatební obřady, které se tu docela často konaly.
Ale já jsem neměla chuť to tu prozkoumávat, ale pořádně se najíst. Najednou jsem uviděla volné místo u okna, ve kterém byla krásně vidět Eifelova věž. Ukázala jsem místo Mikelovi, který souhlasil, abychom si tam sedli. Mikel mi pomohl z kabátu a já si sedla do pohodlné židle. Mikel si přisedl. Za pár okamžiků k nám přišel mladíček, mohlo mu být, tak asi osmnáct. Přinesl nám jídelníček. Já jsem měla hned jasno, za to Mikel nad jídelníčkem dumal déle. Blížil se k nám jeden chlapík. Měl černý kabát a na hlavě klobouk. Oslovil mne: „Slečno, tady Vám posílá pán ze sedačky čísla pět menší dopis.“ Vzala jsem ho z tácku a otevřela ho. Byl pevně přilepený, tak mi to trvalo déle. Vyndala jsem ho, začala jsem polohlasně číst. Zpráva nebyla, ale zase dobrá.
Thu Oct 30, 2008 9:43 pm
Musím se přiznat, že mě taky trochu ubírají na dojmu ty chybky, ale v téhle kapitole už jsi to vypilovala. Já ji momentálně taky vidím jako chudáka, tak jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. 
