Cesta bez návratu. -> I. a II. část

Předmět: Cesta bez návratu. -> I. a II. část Mon Oct 27, 2008 9:43 pm

Popravdě, je to můj snad uplně první výtvor dělší než pár řádků...
Takže očekávejte spousty chyb, ještě víc překlepů a nevim, ale ono se něco najde. Smile

Kapitola první:
(Neplánovaný útěk)

Celé to začalo docela nenápadně, v dalekém světě, kde magie byla utajována lidem, kde klid a mír byly na denním pořádku, a kde se země právě probouzela z dlouhé zimy. V zemi, Dorlann kterou obývali jen lidé nebo to si oni alespoň mysleli, o vílách, skřítcích a podobných stvořeních neměli ani tušení, žil mladý farmář Kokadok ve městě jménem Markosa.Kokadok byl vysoký muž, s hrubým výrazem ve tváři, ale vlídnou povahou. Měl krátké kudrnaté černé vlasy, hnědé uhrančivé oči, orlí nos,a velmi husté obočí. Jednoho rána, když byl Kokadok na cestě do krámku pro jídlo, všiml si, že jeden starý, neobydlený dům si prohlíží jakýsi plešatý obtloustlý muž. Nevěnoval mu ani chvilku pozornosti, jelikož jeho zrak zaslepil odlesk od zlaté čelenky, kterou měla nasazenou na hlavě dívka velmi krásná, očividně patřila k tlouštíkovi. Kokadok se do ní v tu chvíli bláznivě zamiloval. Měla k pasu dlouhé zlaté vlasy, oči modré jako poměnky, drobnou postavu, nebyla moc vysoká spíš naopak, byla malá, skoro jako nějaké větší dítě a velice štíhlá, ale měla velmi vnadné ženské tvary. Kupodivu, však dívka nebyla oděna jako "bohatá panička", ale jako prosté děvče, Kokadok ji chtěl pozorovat dál, ale bohužel ten den měl mnoho práce se svým pozemkem.
Neuběhl ani měsíc a tlouštík i s dcerou, jak se Kokadok z doslechu dozvěděl, se začali stěhovat do svého nového domova a jelikož dům nebyl v nejlepším stavu sháněli se po dělnících, kteří by jin za rozumnou úplatu a oběd pomohli. Sice měl Kokadok dost práce na svém domě, ale touha znovu spatřit tlouštíkovu dceru, byla silnější než všechny jeho domácí povinnosti, bylo to jako by jeho svět mimo ni neexistoval. Přihlásil se ještě ten den, kdy se dozvěděl že hledají pomocníka. Kokadokova svalnatá postava a jeho pracovní zápal, udělaly na tlouštíka dojem, takže se mohl hned druhý den pustit do práce. Chodil k němu každý druhý den a po dvou týdnech, si ve chvílích volna začal povídat s jeho dcerou, dozvěděl se že jsou ze sousedního města, kde měl její otec obchod se starožitostmi, takže si nikdy nežili špatně. Dokud se u nich nezastavil jeden obchodníček kterého nikdy nikdo neviděl, prodával spoustu krásných věcí, za skoro nicotné peníze. Tehdy její otec udělal tu chybu, že od človíčka odkoupil vše, co mu nabízel. Už se těšili z toho jak pěkný obchod se jim povedl, dokud nepřišel první zákazník, který mezi novým zbožím rozpoznal svoji vázu po babičce, a nástěnné hodiny které měl doma v obývacím pokoji jeho soused. Pan Chadnov, jak se tlouštík jmenoval okamžitě zboží vrátil, a šel vše oznámit na radnici. Bohužel zlodějíčka už se nepodařilo najít, špatná pověst se rozšíříla po městě, a jejich obchůdek již nikdy nikdo nenavštívil, proto se rozhodli že se odstěhují. Prodali obchod, a z peněz které měli si koupili dům ve kterém nyní Kokadok pracoval. Jednoho večera, když již měl Kokadok svou práci hotovou a mohl odejít domů, požádal Ginu, Chadnovu dceru jestli by ho nechtěla kousek doprovodit. Jelikož i on se jí tajně líbil souhlasila. Procházeli se po mněstě dlouhé hodiny, užívali si pohled na hvězdy a měsíc, než se rozloučili, navštívili ještě místo kterému se říkalo Milenecká Vyhlídka, tam se poprvé políbili. Tak začali dlouhé roky roky plné lásky Kokadoka a Giny, vzali se a žili spolu na Kokadokově farmičce, na kraji města. Bylo to již přesně osm let, od chvíle co se seznámili a Gina porodila Kokadokovy silného a zdravého syna. Bohužel, jak to bylo v té zemi skoro běžné, Gina při porodu zemřela. Před svojí smrtí, ale ještě pojmenovala svého syna, Marenghill což v jejich jazyce znamenalo naděje. Přesto že kokadok nebyl moc touto volbou nadšený, rozhodl se že bude její poslední přání respektovat, přeci jen naděje je dobrá věc a i když se jeho syn nejmenuje po něm vychová ho tak, aby na něj mohl být hrdý.
Když chlapec povyrostl a bylo mu patnáct, měl již z každodenní namáhavé práce na políčku svého otce, tělo pevné a šlachovité. Marenghill byl po otci vysoký, měl matčiny modré oči, a tmavé, skoro až černé vlasy, které nosil rozpuštěné a i přes otcovi četné prosby, si je jen velmi málo a velmi nerad stříhal. Jednoho dne při večeři se jeho otec zhluboka nadechl, a pravil "Je ještě jedna věc, kerou musíš vědět, než tě pustim do pravýho světa, jako CHLAPA" při tom slově to v mladém Marenghillovy cuklo, slyšel již o zkouškách dospělosti, říkalo se že někteří se z ní nikdy nevrátili, neměl však čas nad tím dlouho dumat, jelikož jeho otec hned pokračoval "tvoje matka to odsuzovala, ale určitě si už slyšel o zkoušce dospělosti" Marenghill si najednou připadal jako přikovaný, se strachem vyčkával, až otec polkne další sousto, aby mohl pokračovat "nemáš se čeho bát " pravil jeho otec když se mu podíval do očí a spatřil jeho strach "starý to rádi zhoršujou, baví je koukat se na malý kluky jak se bojí, protože je tenkrát taky strašili" odmlčel se, aby spolkl další sousto" mušís jen vydržet třináct dní a nocí v lese" Z Mareghilla opadl srach ze zkoušky, jelikož věděl že zdejší lesy jsou plné zvěre natolik, že je musel často odhánět z polí. Po dvou týdnech dostal od otce jeho památeční dýku s rukojetí z kusu jeleního parohu, jeho otec ji dostal od svého otce na zkoušku dopělosti, a ten zase od svého ve stejný den, a tak se dědila již od nepaměti, přesto byla stále ostrá, a nebyla na ní jediná známka po rzi. Marenghill se ráno vydatně najedl, a proto první den lovit nemusel, najedl se z několika ovocných stormů co v lese rostli. Druhý den měl nevýslovné štěstí, našel mladou srnu se zlomenou nohou, která se při pádu ošklivě zranila na krku, a zřejmě již skoro vykrvácela, ukončil její bolest a měl jídla na tři dny. Tak to šlo dál, několik dní buď jedl ovoce, nebo našel pastvinu, a šikovně nahnal zvířata to pasti, kde si vždy nějaké zlámalo nohy, a nemohlo mu utéct. Marenghillovy se tento život zamlouval žádná práce, žádné povinnosti, jen to jídlo nebylo jako doma. Dvanáct dní uteklo jako voda, a Marenghill se již nemohl dočkat jak se vrátí mezi lidi, ale již od rána mu bylo jasné že dnešek nebyl zcela v pořádku.
Celý les byl tajemně tichý, ani ptáci nešvitořili, dokonce ani vítr nefoukal, jako by se zastavil čas. Připadalo mu jako by si ho samy stromy prohlížely, a jeho pocit úzkozti byl tak silný, že se rozhodl aby unikl nepřátelskému pocitu, který měl ze stínu stromů vyrazit na palouček, kde se pásla zvířata, to že je vyplaší mu bylo jedno, "zítra si dám oběd s otcem a bude to určitě slavnostní oběd" myslel si. Když došel na palouček a lehl si do trávy usnul během chvíle, slunce příjemě hřálo, a les i s jeho nepřátelstvím ponechal za zády. Nespal však dlouho, probudilo ho něčí volání. Zvedl se ale nic neviděl, ani neslyšel. Přesto ho však něco volalo k sobě, nerozuměl tomu pocitu, nechápal jeho podstatu "jak mě může někdo volat, nic neslyšim" zašeptal si, oklepal se, jak mu přeběhl mráz po zádech. Ale touhu po tajemném volání podnítila jeho zvědavost, a on se vydal za neznámým pocitem . Jak šel stále hlouběji do lesa, procházel trním, které mu trhalo kalhoty, a prolézal větvičkami, které ho občas šlehly přes obličej, on ale ani jedno nevnímal, byl jako omámený, jako ve snu, jen šel za svým cílem.

Předmět: Re: Cesta bez návratu. -> I. a II. část Mon Oct 27, 2008 9:46 pm

Po asi půlhodinové chůzi, se dostal malý Marenghill před tmavou jeskyni, která byla dvakrát tak velká než on. V ní musel být ukryt zdroj onoho zvláštního volání, tím si byl jist. Bez sebemenšího náznaku strachu vstoupil dovnitř. Jeho strach přišel hned po několika krocích, v podobě nevelkého hejna netopírů, Mareghill se vyděsil a vyběhl ven z jeskyně. Ale přesto, že se mu tam již nechtělo, přiměl ho znovu onen pocit vkročit dovnitř. Tentokrát se snažil našlapovat co nejtišeji, aby případné obyvatele jeskině nevyplašil. Přede ním se stále táhla jen temná chodba, a právě když už začínal být Mareghill z toho věčného ničeho otrávený a chtěl se vrátit na svoji oblíbenou louku, uslyšel zcela zřetelné zapraskání něčeho, znělo mu to jako když pohladil svoji kočku někdy proti srsti, takže jeho zvědavost mu dodala novou dávku elánu. Jak postupoval ve tmě, stále dál, praskání sílilo, všiml si, že chodba zatáčí a zpozarohu vystupuje velmi tlumené světlo, praskání neustále zesilovalo a Mareghillovy už z toho začínalo velmi nepříjemě pískat v uších. Jakmile dorazil až k onomu otvoru, ze kterého vyházelo to podivné světlo, nakoukl dovnitř a leknutím uskočil zpět. V očích měl hrůzu, radost, touhu, paniku, a zvědavost, která dalece přesahovala za všechny ostatní emoce. Pohled před něho byl nádherný až srdce jásalo, ale děsivý až z něho běhal mráz po zádech. Přímo před ním, uprostřed ničeho totiž byla vidět cesta, i když to nebyla cesta, a zároveň díra i když to nemohla být díra, protože visela ve vzduchu. Díval se na to něco, co neuměl pojmenovat a obdivoval přenádhernou krajinu uvnitř. Jeho největší přání bylo dotknout se té nádhery, ale netušil jestli se mu něco nestane. Na zemi nahmatal kamínek, přičemž pohledem nedokázal ani na vteřinku uhnout z onoho něčeho. Jemně kamínkem hodil proti nejbližšímu stromu, který viděl a srdce se mu rozbušilo leknutím, když se od něj kamínek odrazil do strany, potom od druhého, a zmizel někde pod kopcem. Až po nějaké chvíli pozorování onoho místa, kde zmizel kámen si Mareghill všiml, že celý obraz který je před ním se hýbe, nedokázal si to nijak vysvětlit. Co to je? Jak se to sem dostalo? Odkud to je? Co mě to k tomu přivedlo, a hlavně PROČ? Nedokázal si bohužel odpovědět ani na jednu otázku, ale bylo mu jasné že některé z nich by se daly poměrně jednoduše zodpovědět. Pokud by to zvláštní něco prozkoumal, pokusil se toho se toho dotknout, ale nic necítil až na stále zesilující, ale přesto slabounké a téměř neznatelné brnění v prstech. Jak natahoval ruku, cítil že brnění postupuje dál do jeho těla, nebylo to nepříjemné, ale ani příjemné. Proto, jakmile brnění na konečcích prstů zkončilo, a on usoudil že průchod je bezpečný stáhl ruku zpět a prošel do toho něčeho celý.
Připadal si, jako v nejúžasnějším snu, jaký kdy mněl, byla překrásná hvězdná noc, měsíc svítil z naprosto čistého nebe a osvětloval celé nádherné údolí, do kterého Mareghill hleděl. V malém údolíčku se rozprostírala vesnička, nebo spíš tábor, sestávající jen z několika vysokých, ale podivných stanů, vypadaly jako o sebe opřené kůly omotané nějakou látkou, a vyzdobené znaky které Mareghill nechápal. Všechny až na jeden byly uspořádány do kruhu, ale ten jeden byl postaven blíž k ohništi, ve středu, také byl o poznání větší než ostatní skoro jednou tolik. Viděl tu spoustu neznámých stromů, všude kolem pobíhala divoká zvěř. Některá zvířata vypadala jako kočky, ale byla mnohem větší. Jiná zase jako normání vlci, ale svýmy tesáky by dokázaly zabít téměř cokoli, co si Mareghill dokázal vybavit. Další zvíře které upoutalo jeho pozornost, bylo asi nejzvláštnější, vypadalo, jako obrovská, jako on vysoká, ale velice vychrtlá slepice s podivným zobákem a malinkými křidélky. Najednou si uvědomil, jak je proti těm tvorům bezbranný, sáhl po loveckém noži od otce, aby byl připraven pro případ, že by na něj některé zvíře dostalo chuť. Otočil se a chtěl odejít, ale nebylo kam. Mareghilla se v tu ránu zmocnila panika, před ním byl jen hustý les, rozhlédl se tedy spěšně okolo sebe, ale nic neviděl, jen les, les, les, a údolí s podivnými stany. Protože věděl že sám nic nezmůže rozeběhl se k táboru. Cesta z kopce byla strmá ale prorostlá jen trávou, takže mohl Mareghill sice s malými obtížemi, ale poměrně rychle seběhnout dolů, chvilinku si odpočal, vydechl, a plížil se opatrně ke stanům. Netušil, jací lidé by v nich mohli být, mohli to být klidně i otrokáři, nebo zloději a s těmi se střetnout nechtěl, i přes svou současnou situaci. Ani v nejdivočejěím snu ho však nenapadlo, že v nich nemusí žít jen lidé. Jak se postupně přibližoval, pozoroval stíny na stěnách stanů, a několikrát by přísahal, že všechny postavy které zahléd měly rohaté hlavy, a ještě k tomu posazané na hrudi, mohutná, až obrovská těla, a jednou když jeden z "nich" zdvihl ruku zdálo se mu že má jen tři tlusté prsty. Když už byl dostatečně blízko, zaposlouchal se, ale hlasům nerozuměl, byly hrubé, hluboké, hlasyté, bylo jich mnoho, a zněly jako opilí. "Proto jim nerozumim ani slovo jsou ožralí" řekl si pro sebe. Rozhodl se na noc utábořit u lesa, vlést mezi hromadu opilých cizinců, se mu zdálo, jako velice špatný nápad, tak sebral bednu, která ležela za stanem u kterého stál a otočil se zpět k lesu. Naštěstí v bedně bylo samé ovoce, takže hladový nespal. Druhý den ráno, když se ještě polorozespalý vrátil do onoho tábora. Bylo už zřejmě pozdě, celý tábor byl prázdný, země byla rozryta kopyty. První věc, která ho napadla, byla to, že se jednalo skutečně o nějaké zločince, že vojáci je v noci přepadli a odvedli. Ale, bylo mu trošku divné že, nikde nenašel jedinou lidskou stopu. Vytasil dýku od otce, a rozřezal jeden ze stanů, z látky kterou získal, si uvázal provizorný uzel, do něj si naložil tolik jídla, kolik jen unesl a vydal se po stopách kopyt, doufal že najde lidi a že ti mu pomohou.
Po dlouhých hodinách cesty uslyšel povědomé řinčení, znělo to, jako když nejednou odhodil lopatu, nebo vidle a trefil se jimi do kovového kyblíku. Ve skutečnosti to nebyly ani lopaty, ani vidle, ale bohužel se Mareghill, aniž by to tušil, rozeběh vtříct své první bitvě. Neznal zvuk řinčícího kovu nebo alespoň nevěděl, že když ho slyší, měl by se mít na pozoru. Jakmile oběhl kopec, okamžitě ztuhl, nebyl schopen pohybu, protože před jeho nohama leželo lidské tělo bez hlavy, v loži z bláta, a krve která stále ještě vytékala z brnění. Kdyby s sebou necukl, a neustoupil o několik kroků zpět, byly by tam mrtvoly dvě, přímo před něj se totiž zaryla do země malá, ale i přes to dost nebezpečná vrhací sekera. Mareghillův zrak rychle přelétl z těla na sekeru, podíval se před sebe, a vykřikl leknutím, proti němu se hnalo několik podivných tvorů. Místo nohou měly kopita, obrovká těla končila rameny a malým hrbem, hlava byla posazena na hrudi, a z ní vyrůstaly dva hrůzostrašné rohy. Tvorové měly brnění, až na jednoho, který měl jen nějaký kožený oblek, ten se na něj jen podíval a pohnul pažemi, dál si ho nevšímal. Něco ale Mareghilla vytrhlo ze šoku, protože po nohách se mu začaly šplhat ostnaté rostliny, které se ho jakoby snažily chytit. Mareghill vytáhl otcův nůž a tvěma rychlými pohyby rostlinky přeřezal, jen tak tak se vyhnul další sekeře, která mu prosvištěla kolem hlavy. Otočil se a začal utíkat, avšak již po několika minutách byl unaven, přezto že s sebou nenesl nic, ani svoje zásoby. Tvorové se mu zdáli neůnavní a ještě k tomu byly rychlejší, jeden z tvorů náhle pozdvihl meč a mrštil jím po Mareghilllovi. Meč strefil svůj cíl naprosto dokonale, Mareghillovi se zatmělo před očima bolestí, která mu vycházela z rány na stehně, to bylo probodnuto skrz na skrz dlouhý uzkým mečem. Mareghill stihl pronést jen několik slov z modlitby, kterou si pamatoval z doby, kdy se chodil s otcem modlit za matku, aby měla stále klid a vědomí, že se na ni nezapomnělo ani po smrti. Uslyšel dvě ohlušující rány, ani ne několik metrů před ním, dva tvorové za ním se zkáceli k zemi s příšerným řevem, ze kterého tuhne krev, byla v něm slyšet bolest a nekonečný hněv, nic jiného. Ve stejný moment se kolem Mareghilla prohnaly dva ohnivé míče, které letěly vzduchem proti tvorům, jako když hodil kamenem po nějakém zvířeti, které mu na poli žralo úrodu. Další dva tvorové se sunuli k zemi, a opět příšerně řvali, jako jejich předchůdci. Zbyl poslední z tvorů, ten zemřel stejně jako ostatní, ale s tím rozdílem že měl v zádech zřejmě těžkou, oboustrannou sekeru. Malý človíček v lesklém zlatém brnění (zdálo se že samo brnění je větší než on a se sekerou v ruce vypadal téměř komicky, ale v Mareghillovi zbuzoval posvátný respekt), který stál za ním, sekeru popadl oběma rukama, trhnutím ji vytáhl, a potom všem pěti mrtvolám usekal hlavy. Malý tvor došel k Mareghillovi a začal něco mumlat neznámou řečí, když v tom Mareghill omdlel. Mezitím, malý tvor vytáhl meč z jeho nohy, a vyhojil mu ránu kouzlem. Potom si ho vyzdvihl na záda, odnesl ho ke svému beranovi, a odvezl ho do bezpečí.

Předmět: Re: Cesta bez návratu. -> I. a II. část Mon Oct 27, 2008 9:48 pm

Kapitola druhá
(Nový život)

Mareghill se probudil a rozhlédl se okolo sebe, seděl na slaměné posteli uprostřed místnosti s jediným zamřížovaným okénkem, v místnosti krom jeho lůžka a stolu na jídlo nebylo nic. Ačkoli to Mareghill netušil, nacházel se ve vězení. Dveře od malinké cely se otevřely, a tři tmavé postavy vstoupily do místnosti. První vstoupil vysoký a urostlý muž. Jeho obličej z veliké části zakrýval plnovous podivné, tmavě nazelenalé barvy. Měl dlouhé obočí, které přečuhovalo až za okraj jeho vlastní hlavy, což vypadalo poněkud komicky. Měl veliké zářivé oči, avšak zářivé není to pravé slovo, přesnější by bylo slabě zářící, jeho oči vypadali ve tmě celý jako dvě veliké hvězdy. Na hlavě měl posazenou kápi z medvědí kůže, že se jedná o Medvědí kožich se dalo poznat, podle Medvědí hlavy, kterou měl onen muž posazenou na vršku hlavy. Celý zbytek těla měl oděn do kožené zbroje, zdobené vyobrazeným listí, stromů, nebo zvířat. Ta ovšem nechávala značnou část hrudníku, paží a nohou nechráněné. Na zádech měl připevněný podivně zakroucený kmen stromku s krátkými do sebe zamotanými kořeny, který by mohl sloužit jako vynikající palcát.
Druhý vstoupil muž, který sahal svým vzrůstem Mareghillovi sotva po prsa. Vypadal téměř jako ten malý mužíček, kterému Mareghill vděčil za svůj život. Celý obličej mu halily buď stíny, nebo hustý černý plnovous a rozcuchané dlouhé vlasy. Jeho zbroj, měla barvu šedivo-bílého dýmu, avšak nebyla tak matná. Okraj jeho zbroje zářil tak, že to vypadalo jako by ho světlo nejen obklopovalo, ale jako by z něj vycházela nějaká vyšší síla, ve formě tohoto světla. Mareghillův zrak, upoutal meč, vysící muži u pasu. Konec jeho rukojeti, zdobil průzračně čistý drahokam, rukojeť byla omotána nějakou zvláštní lehce se lesknoucí látkou a těsně před perfektně vyleštěnou čepelí, se rukojeť rozšiřovala a měnila svůj tvar do tvaru propleteného paroží dospělého jelena. Muž měl na zádech ještě štít, ale ten Mareghill neviděl.
Jako posledního z jeho návštěvníků, věznitelů i spasitelů, pohlédl Mareghill na ještě o hlavu menšího človíčka než byl ten předchozí. Třetí a poslední osůbka, byla žena se světle červenými, téměř až růžovými vlasy a stejnobarevnýma velikýma očima. Byla oděná do doslova zářících šatů. Na některých místech, například nad rameny a na hrudníku, v místě u krku, se jí volně ve vzduchu vznášely jakési modro-fialové kuličky. Vyzařovaly slaboulinké světlo, a při nárazu do sebe navzájem mezi nimi vždy přeskočila jakási bledě modrá, nebo fialová jiskřička. Její zbraně byli podivnější, než zbraně jejích dvou společníků. Nosila na zádech černou hůl, která byla téměř delší než ona sama. A k její špičce, byl uchycen veliký fialovo-tyrkisový krystal, kolem kterého rotovaly ve světle fialové mlhovině dva menší stejné barvy. U pasu měla pak ještě připevněnou malinkou černou dýku, se zahnutou čepelí, na které byli vyrity podivné slabě zářící runy. A na druhé straně pasu měla ještě stejně dlouhou hůlku, bílé barvy s rubým kristalkem na špičce.
Nebylo to naposledy, co si je mohl Mareghill prohlédnout. Přicházeli za ním poměrně často, mluvili spolu, i s ním, neznámou řečí, a Mareghillovi nezbylo než neustále opakovat: "Já vám nerozumim" což ho brzy omrzelo, a přestal s nimi komunikovat úplně. Dlouhé dny se vlekly, nuda byla nesnesitelná a kromě "návštěv" vojáků s jídlem, se v jeho cele již dlouho nikdo neobjevoval. Mareghill si začínal během věčného zírání do stropu uvědomovat, že jediná cesta ven je útěk. Jednou když mu další voják přinesl jídlo, měl poněkud naspěch, nedával pozor a zámek klapl naprázdno. Dveře se úplně nedovřely, nejspíš se do nich dostalo něco co je zablokovalo, ale to byla ta poslední věc, která Mareghilla zajímala. Netušil kolik času v tomto vězení strávil, ale naskytnula se mu jedinečná možnost se z něho dostat. Chvíli seděl na posteli a přemýšlel, hledíc při tom z okna, kterými uličkami by se dostal z města nejrychleji. Potom pootevřel dveře, aby se ujistil, že strážný za nimi nestojí. Vykoukl ven, otevřel úplně a vystoupil ze tmy své cely, do příšeří chodby.
Netrvalo dlouho a Mareghill se dostal ven z věže, ač mu bylo poněkud divné, že ve věži nikdo další nehlídal.Věž byla postavena uprostřed voního příkopu, Mareghillovi nezbývalo nic jiného, než plavat. Přeplaval kanál a vylezl z vody na schůdky, bylo mu sice trochu divné, že žádný zápach již není cítit, ale neměl čas se s tím zabývat. Po schůdcích. které byly pravděpodobně postaveny propřípad, že by někdo z občanů města do stoky spadl, vyběhl Mareghill na ulici a odtud pak na místo, kam běželi všichni. Doufal, že v davu se bude moci snadněji ztratit. Jakmile se však dav odchýlil od původního směru, rozdělili se a Mareghill se vydal vlastním směrem. U zavřené brány, která se otřásala pod nárazy beranidla, kterou držela spousta dřevěných trámů na jejím místě konečně Mareghillovi mohlo dojít, proč je ve městě takový shon. Město bylo pravděpodobně obléháno, ale vzhledem k tomu, že Mareghill nevěděl o válce vůbec nic, tak nechápal co se děje a jen tupě čučel na bránu a na lidi, kteří zmateně pobíhali po náměstí. Jeden menší muž, jehož bílé vousy se téměř dotýkali jeho vlastních špiček na nohou, ho popadnul za rukáv. Vrazil mu slabou facku, aby se probral a gesty mu naznačil, aby se připojil k davu dětí, které prchali do bezpečí. U brány byl totiž takový hluk, že by jeho slova stejně nebylo slyšet. Mareghill uposlechl, protože se mu opět navrátila myšlenka splynutí s davem. Dav probíhal městem a nabýval na počtu, protože u každého domu s k nim připojily další ženy, děti a starci. Nakonec doběhli do jakéhosi malinkého parčíku, kde se seskupili a vyčkávali, jak se vyvine bitva. Mareghill stál na samém okraji, co možná nejdále od místa, kudy do parku vstoupili. Náhle zaslechl, mezi vdálenými výkřiky a údery zbraní o brnění zvuk, který vydávali jejich domácí nástroje když je brousili. Ohlédnul se a uviděl odporné stvoření, u kterého by si člověk nikdy nemohl být jist, zda patří k živým, nebo k mrtvým. Jak vytahuje meč z pochvy u pasu.
Postava byla vyhublá a maso, čili její vlastní svaly na ní jen volně vyseli, přičemž čas od času kousek upadnul. Neměla spodní čelist, oční důlky měla prázdné, a kůži měla jak na obličeji, tak i na odhalených částech těla buď opálenou, nebo prostě odtrženou. V ruce třímala meč, v druhé sekeru a hnala se neuvěřitelnou rychlostí Mareghillovým směrem. Mareghill ucítil pálivou bolest na prsou, kdyby se podíval tím směrem, viděl by hrot šípu. Toho, jehož velká část mu trčela z těla a toho, jenž mu protínal plíci. Mareghill vykřikl bolestí a skácel se na zem. On už nic nevnímal, jelikož ho opět pohltila sladká netečnost bezvědomí. Mezitím se ty odporné zrůdy začali hrnout směrem k davu a nebýt Mareghillova výkřiku, jistě by začali vyvražďovat město. Díky Mareghillovi, se i ostatní lidé ohlédnuli a jejich společný křik a prosby o pomoc přivolal vojáky. Ti, jakmile spařili oddíl Nemrtvých zrůd, svolali ostatní a propukla menší bitva.
Bitva by byla skončila velice nemile, kdyby se nedostavili i ony tři postavy, které navštěvovali Mareghilla v samotě jeho cely a pokoušeli se s ním mluvit. Nejvyšší byl druid z rodu urozených nočních elfů. Menší se oddal učení paladinů, svatých válečníků, na což byla jeho trpasličí rodina velice hrdá. Ten poslední byl pro svoje vyjímečné vlohy vybrán, aby se stal učedníkem mocného mága, jeho rod nebyl znám, vyrůstal totiž jako nalezenec v sirotčinci. Druidská moc je spjata s přírodou, které nebylo v této části města více, jak tráva a sem tam nějaká ta květina, proto tu nebyla moc platná, takže se elf pouze staral o raněné. Mág a Paladin bojovali, paladinská aura zraňuje nemrtvé nepřátele již tím, že se nacházejí v jejím dosahu. Navíc trpaslíkovo brnění bylo velice odolné jejich pařátům, mág sice brnění neměl, ale pouhým pohybem ruky pálil své nepřátele na prach. Jakmile byl útok odražen, trpaslík s ještě menším mágem vběhnuli do stoky prohledat ji a ujistit se, že žádná s těch nestvůr se již neobjeví. Mezitím druid ošetřující raněné, našel Mareghillovo bezvládné tělo, vytáhnul šíp, použil několik bylinek na ránu, a ovázal ji kusem látky. Kněží ho odnesli do svého opatství, kde se o něj starali dokud se neprobral.
Mareghillův život byl zachráněn, byl jmenován čestným a zasloužilým občanem města. Naučil se zdejší lidské řeči, aby mohl rozmlouvat s mágy, kteří mu zdělili, že pokud nezná jméno svého světa v jejich jazyce, nebude možné se vrátit. Mareghill z toho byl nějakou dobu zdrcený, ale čas zahojí i takové rány a za pár let se zdálo, že si na svůj původní domov již ani nevzpomene. Žil zde velice dlouhou dobu, šťastný a spokojený život v přepychu, jen každý den u své postele brečel, když se modlil k bohům svého tamního, i nového domova za zdraví a spokojený život svého otce.