Příběh Saleen, trollky s lidskou krví. -> Díly: I. II. III. a IV.

Tak tu odemě máte další šílenost plnou chyb všech možnejch i nemožnejch druhů...
Mít nějakej program s funkční kontrolou textu vypadalo by to líp mno...

//Díl první - Početí

Bylo nádherné ráno, rosa se ještě třpitila na lístcích květin, které měla na oknech. Ona připravovala snídani pro svého muže, aby ho mohla po dlouhé válečné výpravě přivítat co nejpříjeměji. Pekla mu koláč a mezitím si odběhnula podojit krávu. Celé to ráno, bylo jako vymalované, nikde nebyla žádná chybička. Slunce zářilo, vál příjemný teplý vítr, obloha byla modrá a oddíl asi čtyřiceti mužů se vracel do městečka Goldshire. Žena čekala ve dveřích svého domova a vyhlížela mezi vojáky svého muže. Dlouho se však směrem k jejich domovu nikdo nevydal. Když už žena začínala ztrácet naději, něčí ruka ji pohladila po vlasech. Žena se otočila a za ní stál její manžel. Chtěl ji překvapit, takže se od oddílu oddělil o něco dříve a k domovu se připlížil nepozorovaně ze zadu. Jejich opětovné shedání bylo pro oba jako zázrak. Byli odloučeni dlouhé čtyři měsíce, takže není divu, že zprvu uplně zapoměli na koláč a jen si v obětí užívali přítomnost toho druhého.
Žena však měla jedno trápení. Chtěla se přestěhovat do Stormwindu, aby mohli mít s jejím mužem dítě. Ona totiž nevěřila tomu, že je místo, kde žijí dostatečně bezpečné. Ale nerušila jejich nádherné shledání touto prosbou. Dobře totiž věděla, že jejich dům, který mimochodem zdědily po maželově dědečkovy. Znamená pro jejích muže mnoho, bylo to místo, jeho dětství a proto ho nechtěla urazit s tím, že tomu místu nevěří. Jejich první den po té dlouhé době vypadal, jako z nějaké pohádky. Procházeli se lesem, i po loukách, manžel vzal svoji ženu na nákupy na Stormwindskou tržnici, kde mimochodem utratili polovic výplaty z válečného tažení a k večeru, než šli spát, vystoupali na nejvyšší kopec, odkud pozorovali prvně západ slunce a potom dlouhou dobu hvězdy. Jakmile přišli domů, žena ny rychlo připravila malou večeři, protože jak všichni vědí: na noc není zdravé jíst mnoho jídla. Ulehnuli do postele a než zavřeli oči ke spánku, dlouze se pomilovlali.
Této noci, jim však nebylo přáno více štěstí, protože Hordský lid odmítnul ponechat svoji porážku na bitevním poli bez povšimnutí. K městěčku Goldshire, které je prakticky téměř nehlídané se hnalo nocí asi sedm Trollů, dva Nemrtvý a jedna Orčice. Taurům nebylo umožněno účastnit se protiútoku, protože jejich obrovká těla neumožňují nenápadný přesun, mimoto, žádný Taur se nepřihlásil. Rychlá Trollská jednotka přepadávala domy, jeden po druhém. Zkušeným Trollským vrahům stačila vždy jen jediná rána a jejich oběti měli prožíznuté hrdlo. Jejich postup nepřipomínal ani útok, ani odvetu, ale jatka. Proskočili do domu, otvřeným oknem, nebo proběhli dveřmi a podříznuly krk všemu živému co našli. Jejich běsnění se nepozastavilo ani nad tím, že zabili tři nemluvňata. Nenávist, kterou Trollové chovali k lidem je neuvěitelná, ale tuto noc, byla ještě mnohem větší. Jak tomu bylo zvykem, každý si mohl vzít co chtěl, Rabování nebylo při podobných útocích nic podivného, proto si někteří, odnášeli pancíře, někteří zbraně, někteří peníze a jeden Troll si vyžádal zvláštní právo. To spočívalo v tom, že když vyvraždili dostatečný počet lidí, což se poznalo podle toho, že již nikdo neunesl větší množství kořisti. Tak v ten moment, se šlo do posledního domu. Shodou okolností to byl právě ten dům, ve kterém žila ona žena se svým manželem. Jejímu muži bylo ve spánku probodnuto srdce a zároveň rozříznut krk tak, aby nemohl křičet. Jejím následujícím osudem však neměla být rychlá smrt, jako u ostatních. Dva Trollové ji chytili za ruce a za nohy aby se nemohla bránit a nasadili jí roubík a ten, který si vyžádal své zvláštní právo u vůdce útoku, ji znásilnil. (Podrobnosti nebudu rozebírat) Jakmile onen Troll skončil, vběhnul do pokoje Nemrtvý - vůdce útoku. "Ostatní již uprchnuly, stráže z města se ženou přímo sem." Trollové bez rozmýšlení vyskákali oknem ven z domu a Nemrtvý za nimi, přičemž on před svým útěkem ještě udeřil ženu palcátem do halvy doufajíc, že ta rána pro ni bude smrtelná. Naštěstí pro ženu však s vojáky byl i jeden kněz, který ji nechal odvést do Stormwindu a poskytl jí všechnu možnou pomoc.
Když se žena probrala, ležela na lůžku v klášteře a jedna ze zdejších kněžek jí zrovna nesla čerstvé obvazy a obklady na její ránu na hlavě. Když se žena zeptala, co se stalo. Kněžce se na tváři oběvil velice smutný výraz a jediné, co jí řekla bylo: "Nyní bys měla odpočívat, vše se dozvíš až dozraje tvůj čas." Žena však nebyla hloupá a došlo jí, že nikdo jiný, krom ní pravděpodobně nepřežil. Myslela si že to, co se jí stalo je to nejhorší, co ji mohlo potkat. Tehdy však ještě nětušila že v jejím lůně vzniká nový život...

//Díl Druhý - Život

Žena se zotavovala poměrně rychle, magie kněžích jí po tělesné stránce vyléčila okamžitě. Žena však zůstala a žila v klášteře, kde se také učila umění zdejších knězů a kněžek. Potřebovala nějak zapomenout na hrůzy, které jí připravili nejen o muže, aleo všechno, co jí na tomto válkou zmítaném světě zbylo. Po několika týdnech ji začalo dělat starosti stále se zvětšující břicho. Nechala se prohlédnout od několika velmi dobrých knězů, s vysokým postavením. Ti ji prohlédnuly pomocí svých schopností i pomocí svých vzájemných znalostí medicíny, potom se nějakou chvíli radili a nejvyšší z nich jí nakonec oznámil, že je pravděpodobně těhotná. Tato správa vzbudila v ženě novou touhu po životě, věřila že děťátko, které nosí bude synem jejího zesnulého manžela. Mezitím, co její dítě neustále rostlo, sílilo a blížil se onen velký den, kdy spatří světlo světa, se žena začaa pilně věnovat studiu z knih, aby své dítě nepřivedla na svět v chudobě. Stala se z ní během krátké doby jedna z vyšších kněžek, švadlena a uznávaná zaříkávačka. Její jmění se nahromadilo poměrně rychle a za prodej svého starého domu si mohla dovolit koupit a zařídit menší dům v bezpečí za Hradbami Stormwindu.
Konečně nastal ten den, na který ona žena celou dobu tak netrpělivě čekala. V bytě byly jen tři ženy, jedna byla porodní bába, další jí pomáhala a poslední byla rodička. Netrvalo dlouho a dítě bylo na světě, jen nebylo zcela podle jejich představ. Mělo na nohou, které byly nezvykle veliké, jen dva prsty a na rukou prsty tři. Mělo o něco tmavší kůži než většina lidí, ale zabarvenou spíš do modra, než do růžova a hlavně na ně kokalo dvěma očima, rudýma jako krvavé drahokamy. Všem třem přítomným bylo jasné, že dítě je mnohem více trollem, než člověkem ale žena ho již brala jako svoji dceru. Zaplatila porodní bábě i její asistentce mnoho peněz za jejich mlčení a když odešli, pojmenovala dítě Saleen. Nebylo pro ni jednoduché žít jako předtím, ale tušila že se musí tvářit, jako že její dítě zemřelo při porodu. Protože její dítě bylo, jak tomu u dětí bývá neustále hladové, musela si žena brát jen polovinu šatů na zaříkání, protože větší množství by nestihnula.
První měsíc, byla žena doslova zničená, celý den byla s dítětem a celou noc probděla zaříkáváním nad róbami. Potom již našetřila dostatek peněž na to, aby si mohla najmout pomocnici porodní báby. Ta pro ni děala všechyn domácí práce a pomáhala s dítětem. Ačkoli to pro ni jistě také nebylo jednoduché. Malé Saleen začali poměrně brzo růst sytě rudé vlasy, její kůže se přstala zatmavovat a její dva pro trolly tipické špičáky se zdáli být více/méně nenápadné. Saleen rostla izolovaná od ostatních lidí, neustále zavřená ve svém domě, odkud nesměla nikdy vyjít ven. Naučila se mluvit lidskou řečí, pracovat v domácnosti a v pozdějším věku už pomáhala matce i v jejím zaměstnání. Většinou jen nosila róby, nebo krabičky s podivným práškem uvnitř. Nikdy přesně nevěděla, na co podobné věc jsou, ale šití jí šlo výtečně. Proto po nějaké době začala některé róby zašívat místo svojí matky ona.

//Díl Třetí - Přítel?

Byl krásný jarní den, obloha byla modrá a bez jediného mráčku, slunce příjemě hřálo a vzduchem Stromwindských ulic se nesla vůně květin a domácích koláčů. Také Saleenina matka byla právě na cestě s kusem koláče a sklenicí mléka do pokoje své jediné dcerky. Otevřela dveře, položila tác se snídaní na stůl a otevřela dvě malé okna, aby vyvětrala. Saleen nehnutě ležela v posteli a příchod svojí matky vůbec nevnímala, ona se procházela říší snů a jiné světy pro ni neexistovaly. Její matka ji jako každé ráno nebudila, jen ji pohladila po vlasech a políbila ji na čelo. Přecijen, Saleen nesměla vyjít ani na zahradu proto nebylo potřeba, aby vstávala nějak brzy. Saleen se probudila zanedlouho po tom, co její matka zmizela v dolním patře domu. Jejich dům nebyl nijak velký, měl dvě patra a v každm patře několik menších místností. Ve spodním měla Saleenina matka otevřený tkalcovský obchůdek, prodávala nové róby, přijímala róby poškozené, nebo takové, které potřebovali očarovat a také prodávala poutníkům obvazy. Dále tam byla vystavena menší kuchyně a obývací pokoj, ten zůstával většinou prázdný. Ve druhém patře byly dvě menší ložnice a jedna prázná místnost. Saleen žila v malé věžičce, kde byla jen dvě okna s nádherným výhledem, postel, stolek a jedna skříň s oblečením. To byl její svět, nikam jinam nesměla a do jiných míst v domě chodila jen velice málo.
Saleenin stůl byl plný látek, jehel, nití a nedokončených, či poničených šatů. Její umění v práci s jehlou se již téměř vyrovnalo umění její matky a v některých dovednostech ji dokonce dávno překonala. Proto si rozdělili práci tak, že Saleen šila, uklízela a jednou za nějaký čas mohla i něco malého uvařit, na její matku zbylo jen to, že zaklínala různé předměty a přidávala jim magické schopnosti a starala se čas od času o malinkou zahrádku za domem. Saleenina matka vždy kolem poledne donesla Saleen do jejího pokoje nějaké šaty, většinou seřazené podle toho, které je potřeba udělat nejdříve a druhý den ráno si je zase vzala. Nikomu ze zákazníků neblo nikdy divné, že opravila tolik oděvů za jedinou noc a ještě je stihnula očarovat, ale dokud ona pracovala a oni platili tak se nikdo neptal.
Jednoho dne, když vstala Saleen o něco dřív než obvykle byl u její matky v obchodě zrovna mladík, starý skoro jako Saleen, dával jí nekolik rób na vyspravení a žádal o velice drahé očarování. Saleen pozorovala cizincovu tvář celou dobu co mohla a měla sylnou touhu slézt dolů po schodech a podívat se zblízka. Naštěstí pro ni, zrovna vyšla její matka a spěchala s róbou nahoru do věže. Saleen utekla a pozorovala cizince z poza záclony, z okna dokud se jí neztratil v uličce. Ve stejnou dobu vstoupila její matka do pokoje a složila jí jeho róbu na stůl. "Saleen, buď na ni opatrná, je to velice jemná kátka a prosím, pusť se do oprav ihned, potřebuji aby byla dokončena před večerem." Saleen se zvednula od okénka a šla šít. Její matka si zatím odebrala šaty, které bylo potřeba udělat nejdříve a pracovala na nich. Když se nachýlil večer, Saleen sestoupala po schodech a odevzdala svojí matce opravenou róbu. Matka jí poděkovala, dala jí dobrou noc a šla se věnovat práci, za kterou měli dostat tolik peněz. Ale Saleen nešla spát, jak se žena milně domnívala. Od jisté doby, když si byla jistá, že má její matka mnoho práce a že ji nepůjde uložit, chodívala ven. Samozřejmě, že se neprocházela po ulicích, ale pobýhala nepozorovaně po střechách, které se jí ve Stormwindu k tomuto druhu pohybu jako stvořené. Nebyl pro ni vůbec problém přeskákat si až na druhou stranu města a nazpátek. Chodívala na podobné noční procházky často, většinou každý druhý večer. Pobýhala po střechách aby mohla nahlížet do lidských životů, ráda pozorovala zamilované páry, které se líbali u Stormwindské kašny. Často sledovala opilé trpaslíky, kteří se navzájem zvedali ze země a nakonec stejně vždy všichni zapadnuly do postranní uličky a usnuly, v takovém případě na ně Saleen vylévala ledovou vodu z měchu, který s sbou nosila a bavila se jejich nesrozumitelnými nadávkami v Trpasličím jazyce. Vždy předtim, než její noční procházka zkončila, chodívala se Saleen dívat okny do jiných domácností. Ten den ale nesledovala jak žijí normální lidé, nebo nehledala vzrušení z možnosti odhalení, hledala jedno okno. Okno, kde by mohl opět spatřit tvář toho, jenž si k nim dal dnes ráno spravit šaty. Hledala ho poměrně dlouho, snad i několik hodin. Saleen se do něho bláznivě zamilovala, ačkoli to ještě ani sama neznala, nevyznala se ve svých pocitech a jediné po čem toužila bylo znovu ho spatřit. Už začínala pomalu cítit známky únavy, když přiběhla k oknu, kde seděl ON na židličce u stolu a na stolku měl rozložené šachy. Rázem z ní všechna únava upadla a ona se mohla kochat pohledem na svou lásku, sledovala ho necelou hodinu, a nemohla od něho odtrhnout oči, ačkoli se jí už zyvýrali. Naštěstí i jeho popadla únava a když se zvedl od stolu, zahlédl jen matně mizet rudé vlasy v rohu okna. Přiskočil k oknu,otevřel jej a rozhlýžel se, ale nikde nikdo nebyl, Stormwind spal klidně a tiše, a jediné, oc slišel byly cvrčci a jeho vlastní srdce.
Saleen se ten večer vrátila domů o hodně později, než normálně, ale naštěstí se o jejím malém výletě nikdo nedozvěděl. Další večer už se nezabývala s tím, jestli jsou u kašny nějací, milenci, jestli nějací trpaslíci spí v uličkách, nebo jestli někomu ze strážných nespadne náhodou něco před nohy. Spěchala zpět k tomu oknu co minulý večer, doufajíc že ho opět spatří. Štěstí se na ni usmálo, zrovna v té chvíli, kdy se podívala dovnitř, ukládal svou vyspravenou róbu. A pochvylovyl si mistrovskou práci její matky. Saleen si přála, aby věděl, že to je její práce, ale chápala že mu to nemůže říci. Bohužel tentokrát se stihnul otočit dostatečně brzy na to, aby ji spatřil. Saleen úplně ztuhla, chtěla utíkat ale strach jí nadovolil se pohnout. Muž, nebo spíš chlapec, rozrazil okno, popadl ji za ruku a vtáhnul násilím dovnitř. Sundal ze stojanu nějaký meč a blížil se pomalu k ní. "P-p-pro-pro-pro-prosím, ne" vykoktala ze sebe zděšeně Saleen. Chlapec se zarazil a udiveně spusitl meč směrem k zemi, ale nepustil ho. Kleknul si před ni na kolena a čekal, jestli neřekne ještě něco, nebyl si totiž jist, zda skutečně promluvila lidskou řečí. "Prosím, prosím, nic sem nikomu neudělala." Chlapec udiveně zíral na plačící trollku, pustil meč na zem a prohlížel si ji, stále tomu nemohl uvěřit. Saleen si všimnula meče an zemia trošku se uklidnila.
"Já, já se omluvám." Špitnula téměř neslišně, ale dosta nhlas, aby jí chlapec slyšel.
Chlapec se pousmál "Nic se nestalo, moje jméno je Mareghill, jak ti říkají?"
"Mě?" Saleen trošku znervózněla "já jsem Saleen."
"Velice mě těší Saleen," pronesl chlapec a podal jí ruku, Saleen nereagovala, "ty se mě bojíš?" Zatřásla hlavou, "dej mi ruku, to je znamení přátelství."
"Já ......... já ale nemůžu. Nesmím s nikým mluvit, nikdo mne nesmí vidět."
"To tady neplatí Saleen, já tě můžu vidět a ty se mnou smíš mluvit."
Salenn mu ji podala pomalu a nedůvěřivě, on ji chytil a políbil ji na hřbet ruky. Saleen ucukla, protože jí to bylo nepříjemné. "Neboj se, je ot jen takový zvyk."
Saleen otírajíc ruku o šaty odsekla "Hloupý zvyk." Mareghill se zasmál, "ano, hloupý zvyk, velice hloupý. Líbí se mi tvůj názor na etiketu. Pověz mi něco o sobě Saleen." Saleen začala vyprávět svůj dosavadní životní příběh a on jen poslouchal. Trvalo to nekolik hodin a když skončil příběh, odebrala se Saleen domů.

//Díl čtvrtý - Za chyby se platí

Saleenina večeře ležela netknutá na stole, její matka dávno spala, postel měla rozestlanou a celý její pokoj byl tichý, jako hrob. Vítr zašustil, když se prohnal otevřeným oknem a odhodil záclony. Saleenin pokoj byl prázdný, ona byla jako každý večer na návštěvě u svého přítele Mareghilla. Tentokrát byl ale i jeho pokoj prázdný, dnešní noc byla totiž jen jejich, leželi na střeše jednoho z domků a prohlíželi si hvězdy. Mareghill jí ukazoval různá souhvězdí, která znal z knih a vysvětloval jí, jak se podle nich řídí lodě. Saleen poslouchala s neskrývaným zájmem nechápala, jak toho může jeden člověk vědět tolik. Když se loučili, nabídnula mu Saleen, že ho naoplátku bude učit šít. Mareghill rád přijal, protože měl pocit, že se bude učit od skutečného mistra ve svém oboru. Rozloučili se a saleen šla domů, navečeřela se, lehnula si do postele a během chvilky usnula. Druhý den ráno ji probudil dusot spousty koní a pochodování desítek vojáků. Pozorovala je z okna, nechápajíc, co se tam venku děje. Alianční vojáci v lesklých zbrojích a se znamením Aliance na štítech pochodovali ven branou a mizeli někde v lese. Otevřeli se dveře a do místnosti vstoupila její matka. Saleen se na ni ohlédnula s nechápavým výrazem ve tváři. "Jdou do boje, holčičko. Dostali se k nám zprávy, že Hordská armáda připravuje novou bitvu, údajně bylo spatřeno několik desítek Nemrtvých nedaleko Lakeshiru. Teď tam posílají naše Paladiny, oni je dokážou vycítit, víš? Nevím jak, ale vědí, kde ty stvůry jsou, potom je můžou snadno zničit." Saleen měla na boje mnoho otázek, ale její matka na ně nikdy nechtěla odpovídat.
"A proč je vůbec musí zničit?"
"Víš, holčičko, nemrtví jsou podivné stvůry, nenávidí všechny, kteří jsou živí a hlavně nás. Pokud bysme je nezničili, oni by velice brzy zničily nás."
"Ale proč?" Nenecala se odbít Saleen.
"Proč nás nenávidí? To je složité, oni byli jedimi z nás, ale později se z nich nějakým způsobem, který neznám staly tyhle zrůdy. Oni nás nenávidí, protože jsme je neochránili."
"A proč je nikdo neochránil?"
"Většinou to nešlo, byla jejich volba jít do boje a když padli, jejich těl se zmocnily Nemrtvý. Ti je potom probudili zpět k životu, ale jako další nemrtvé."
"A nemůže se to stát i jim?" Uázala z okna.
"Ne, ne, tihle muži jsou Paladinové, vycvičeni proti nemrtvým válečníkům. Přítomnost paladina nemrtvé zraňuje."
"To je ale dost kruté."
"Ano, ale věř mi, oni si to zaslouží. Někdy je boj jediná cesta."
Saleen obrátila zrak zpět k oknu a sledovala vojsko. Potom se sebrala, nasnídala a dala se do zašívání. Celý den utekl podivně rychle, nic zvláštníh se nedělo a Saleen většinou jen koukala z okna, nebo šila. Večer opět utekla z domu za svým přítelem, tentokrát s sebou ale vzala jehlu a nitě a šla ho učit. Mareghill nebyl tak zručný jako Saleen a jí velice bavilo pozorovat, jak zápolí s nití, když se ji pokoušel marně dostat do očka v jehle. Ukázala mu mnoho různých stylů šití a mareghill si více/méně kupodivu všecky dokázal zapamatovat. Když Saleen odcházela domů, uviděla za hradbami několik tvorů, byly mnohem mohutnější, než lidé obzvlášť v ramenech. Chvíli je pozorovala, ale poto si jí jeden z nich všimnul, vytáhl luk a vystřelil po ní. Saleen hlasitě zaječela, když jí šíp jen těsně minul a začala utíkat domů. Bohužel, se za jejím jekotem ohlédl jeden strážníka uviděl Trollskou dívku na střeše. "Nempřátelé za hradbami!" Začal křičet, brzy se k němu přidal další, pak další, další a tak dále, až bylo na nohou celé město. Bylo naprosto jasné, že nemrtvý měli za úkol odlákat Paladiny, kteří jsou v podstatě páteří alianční obrany. Naštěstí ale Horda podcenila Stormwindskou obranu a poslali jen malou skupinku orců. Většina z nich padla rukou Elfských lučišníků, kterým se i v noci a ve stínech lesa mířilo bez nejmenších potíží. Posledních několik uteklo pryč, takže z útoku nakonec ani nebyli žádné ztráty. Stormwinští ostřílení vojáci dokonce debatovali, že útok byl jen další způsob, jak odvést pozornost od nějakého většího plánu. Jeden voják si ale bohužel vzpoměl na Trolla na střeše, takže se začali prohledávat domy. Bylo jen otázkou několika málo minut, kdy vyvedli ze dveří plačící Saleen a hned za ní její matku. Byly odvedeny před správce města a ten rozhodl, po dlouhém přemlouvání, že Saleen není nebezpečná, ale že nemůže dál přebývat za branami Storwindu. Saleen byla vyhoštěna a její matka se s ní, pod výhružkou smrti obou, nesměla ani rozloučit. Její jediná dcerka se s tala z minuty, na minutu nepřítelem. Saleen byla vyvedena za brány, ty se zavřeli a ona musela odejít. Lučišínici ji hlídali ještě dlouhou dobu a ona dobře věděla, že do Goldsihe nemůže. Vydala se poroto na západ, ačkoli netušila, co jí čeká.