Tirit - Sbírka povídek

Předmět: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:12 pm

Předem bych rád jenom řek, že autora povídek znám jenom pod přezdívkou Tirit.
A neuveřejňuju to tady protože bych se chtěl chlubit jeho prací, ale protože tomu člověku vzdávám hold vždycky když si něco z toho přečtu a tedy mi přijde škoda aby upadnul v zapomění.

Tirit napsal:: -reakce na Griffinův poslední boj...

Zamyšlení nad odchodem

Všechno je jinak, místa kdysi tak živá jsou teď pustá... A já jimi procházím a plakám... Teď sedím u staré cesty kde kdysi cestovali kupci a ta cesta byla plná života. Teď je jako pusté vyschlé koryto řeky... Je to snad úděl každé řeky jednou vyschnout? A co úděl našeho světa? Vyschne jednou ten? Co až se jednoho rána po mnoha pokoleních probudím, otevřu své oteklé oči a zjistím že v celém světě sem sám? Co až jednou zjistím že mé zbraně nemají hodnotu, protože je nemá kdo ocenit, co až jednou odejdete vy? Věci kterých jste se dříve dotýkali mi najednou přijdou zvláštní, jedinečné. To ne svět dělá svět živým. To vy děláte svět a příjemné či nepříjemné prostředí. To vy jste jediným udavačem směru. To vy jste svět a zákon. Vyschnete jednou? Co až nadejde náš den? Jednou tiše vydechnete na své posteli a zavřete oči. Už nebudete mít chuť nebo sílu pokračovat. Co pak já, až budu procházet všechna ta známá místa, dotýkat se zdí a vy tu nebudete. Celý svět se bude hýbat, ale bude bez duše, bez ohýnku uvnitř... To co jste prostě jste. Ten kdo má rád malá mechanická kolečka je gnóm a ten co krví potřísněnou zbroj je zas troll. Tak či onak ať ta či oná strana jste součástí úžasného a fascinujícího světa. Každý má svou úlohu každý dělá něco, ale co ti co zběhli, co ti jež se už nikdy nemohu stát součástí našeho světa? Je jednoduché je okamžitě zabít zničit a zničit jim i možnost infikovat cizí světy. Ale právě oni jsou těmi jež nás nutí pídit se ve skrytu duše každého z nás a hledat malé náznaky zloby a zkaženosti uvnitř těchto duší. A pokuď se jediný ork který se sotva naučil chodit vrátí z bitvi s osmi medvědy nezraněn pak je to právě duše na scestí. Je lehké jí zničit, ale těžší jí porozumnět. Je těžká a nestíhatelná práce bohů ale právě bohové by měli být milosrdní a zkusit všechny jiné cesty než ubožáka okamžitě zbavit možnosti žít jakýkoli život. Měli by mu dát možnost odpracovat co si sám nadrobil. Měl by mít cejch ale ne zemřít. Protože ani jeden z nejlepších hrdinů nebyl bez chyby. Ale sledovat nešťastníka a dát si tu práci a riskovat riziko že znovu bodne a ukradne božskou moc je božské. Přivinout na bedra hada, který už jednou kousl a dát mu druhou šanci je těžké. Zákony sou neúprosné, ale pokud mají řeky dál plynout tak alepoň krátké zamyšlení nad tím jestli není jiné cesty než dotyčného smylníka zničit, což se dá udělat kdykoli, by bylo opravdu hodné božstva jež je více jak moudré. Neříkám vraťte smylníka který si koleduje o věčné zatracení, prosím jen o zamyšlení nad smylníkem který žádá o smilování a pokud toto není možné a srdce bohů natolik ztvrdla i já chci snášet osud smylníků... Protože to je pro mě znamení že náš svět je na cestě k vyschnutí...

Předmět: Re: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:13 pm

Tirit napsal:: Prosba o smrt

Vítr rozvál pírka na podlaze a odhalil studenou kamenou dlažbu. Po místnosti se začalo rozlévat světlo z pomalu se otevírajících dveří. Netrvalo dlouho a ve světle bylo jasně rozpoznat dva stíny. Do ticha, jako tichá modlitba, zaznělo jemné zašustění křídel. Stíny stály na svém místě a jakoby se jim ani nechtělo do oné místnosti, jakoby tam bylo cosi co jim ublíží. Něco co je roztrhá a nechá v krví ležet na podlaze. Nakonec se však jeden ze stínů pohnul vpřed a na podlahu dopadla těžká kovaná bota, která při došlápnutí působila jako nůž do srdce v této poklidné atmosféře. Pochodně osvítily celou místnost a odhalily tak smutný pohled.

"Tady je ten jež nejvíc z nás pobil. Tak jaké to je být pro změnu oběť?" Zeptal se drsný hlas. Místo odpovědi jen další zašustění křídel. "Pojď sem a ukaž našemu příteli co jsi si pro něj připravil." vzkřikl hlas znovu. Malá shrbená postava celá zahalená v těžké lněné robě nervózně přešlápla. Vypadala jakoby si ještě rozmýšlela jestli se vyplatí vstoupit. Nakonec to však místností zašustilo jak se rychle prosmýkla až ke zdi na kterou její druh tak zlobně zahlížel. "Notak," připomněla se první creatura a dupla těžkou botou až to znovu vydalo ten řezavý tón "dělej. Nemáme na to celou věčnost." Z pod róby se ozval nervózní povzdech. Poté se menší postava shrbila ještě víc a zvedla pravou ruku do vzduchu a chvíli mlčela, čerpala sílu na nejzrůdnější věc co kdy udělala. Drsný hlas se začal smát a pak jen bezcitně řekl: "Hej ty, hah, teď poznáš co je bolest, to vás tam nahoře neučej co?" Menší postava sebou při těch slovech škubla ale pak se opět začala soustředit na svůj úkol. Zeď před nimi se začala zalévat slzami smíchanými s krví. Drsný hlas se v tu chvíli smál až s nelidským potěšením. A pak to přišlo. Na stěně se začaly jakoby vykreslovat řetězy, které vystupovaly do prostoru a modře zářily. Po řetězech se začala zjevovat i postava na nich přikovaná. Místností se rozlehl nářek tisíce ptáků, kteří jakoby zpívali své poslední reqiem. A pak už se objevil celý, majestátný ve své nebeské kráse. Jeho křídla planula jasným plamenem a na hrudi, tam kde je umístěno srdce, měl teď krvavou ránu, ale jinak to byl on, nejkrásnější z andělů. Z křídel mu padalo na statisíce pírek, které pokrývali zem jako přávě padlý sníh. A krutý smích ne a ne přestat. Anděl nemohl jinak než zpívat. Malá postava v róbě se pod ním klepala a snažila se udržet tok neuvěřitelné síly, které bylo potřeba na mučení anděla. "Vydrž příteli, ještě chvíli a pohleď na jeho bolest. Jak se třese, jak se trápí. Ať si zakusí to co mi tady máme každý den." řval drsný hlas ale jeho slova zanikla v andělském zpěvu. Mág už nevydržel nápor síly a zhroutil se pod anděla mrtev. Anděl v tu ránu ztichnul. "Ksakru, zas je to na mě... No co, tohle si rád vychutnám." řekl si pro sebe drsný hlas a s nepříjemným klapáním došel až k andělovi, vytasil dýku a chtěl bodnout, ale v tu chvíli se mu v hlavě ozval hlas: "Počkej." Postava s nožem se zastavila a zadívala se na anděla. Ten pozvedl hlavu a svýma stříbrnýma očima mu pohled oplatil. "Vypadáš za svojí tvrdou slupkou tak ustrašeně jen bodni, mé srdce je otevřené." pravil anděl a rána na hrudi se rozevřela až bylo vidět tepající srdce. Příšeře se roztřásla ruka s nožem. "Bodni!" vzkřikl anděl a znělo to jako žalozpěv zmučeného zvířete co netouží po ničem jiném než dostat ránu z milosti. Postavě s nožem náhle hlavou přeletělo pár andělových vzpomínek, jak byl zajat, dlouhé roky mučen, vyhoštěn z nebe, zrazen. "Bodni." zašeptal anděl. Příšera se náhle rozplakala a upustila nůž. "Má bolest je proti tvé nicotná. Teď až vidím. Má je zlost, tvůj je soucit, dar nejbolestivější. Nemůžu tě zabít." "Bodni." zopakoval anděl a po tváři mu tekla slza stříbra. Příšera se zhýbla pro nůž a pak řekla: "Celý můj život je prázdný, jen zlost. Neviděl sem, byl sem slepý. Lituji tvé bolesti. Už vím proč mi říkali že zabít anděla je nemožné. Kolikrát ještě budeš muset otevírat cizí oči. Kolikrát tě ještě budou mučit?" Vzduchem zasvištěl nůž a místností se rozlehla slova: "Můj život je prázdný." Pak už jen dopadnutí těla na zem. Anděl posmutněl a řekl: "Tvůj život byl alespoň životem, můj je jen věčné doprošování se o milost." To však již příšera neslyšela, ležela s probodnutým krkem vedle svého druha a dalších mnoha koster. Magie polevila a anděl opět zmizel i s řetězy alespoň do doby než vítr znovu rozvál pírka na podlaze a místnost znovu nezalilo světlo...

Předmět: Re: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:15 pm

Tirit napsal:: Poslední vypravěč legend

Slunce zrovna zapadalo a házelo na krajinu teskný, ponuře černý povlak. Kobilky svými skřípavými hlasy pěly jednotvárnou píseň a připravovaly se na dlouhou studenou noc. Poslední záchvěvy vlažného vánku snášely k zemi kousky zeleného oděvu ze stromů, jež smutně ševelily svou bolest. Celý ten kraj byl nějak navlhlý smutkem, jakoby oplakával přítele.

Vánek si zrovna odnášel další z listů když tu ten list začal měnit barvy až skončil u hnědé, mrtvé barvy, a pak navzdory vánků začal spirálovitě padat až se s jemným zazvoněním dotkl těla ležícího pod stromem. Těla, jehož stříbrná krev se rozlévla všude kolem. Zelené listy nikdy nepadají jen tak. Strom je musí buď darovat nebo mu musí být násilně uzmuty. Ale na těchto stromech bylo jasně vidět že své listy dávají dobrovolně, protože nemají oči na oplakávání. Tyto listy byly jako slzy. Okolo mrtvého těla byly všechny listy hnědé, až v uctivé vzdálenosti přecházely do odstínů zelené. Celý kraj zahalila tma.

Stará vrba stojící o kus dál u jezírka v němž se teď zrcadlilo na tisíce hvězd počala ševelit a v jejím teskném šelestu byla náhle rozpoznat slova: "Áhhh, -vrz- už mnoho staletí jsem -vrz- neviděla něco tak ubohého, prokletý lidský rod. -vrz-" Topol opodál zašustil též a jeho slovům bylo rozumnět daleko lépe, jelikož každé písmeno tolik neprotahoval jako vrba: "Ano, ale on měl svou hlavu a své srdce." Osika o kus dál se roztřásla a pak pravila: "Co teď s námi bude, jsem ještě moc mladá na to abych sešla nějakou skřetí sekerou." Vrba zaševelila a pak bylo dlouho ticho, až když se vítr uklidnil a zima začala sužovat celý kraj pravila: "Ať utnou -vrz- on žil pro nás -vrz- a my žijeme pro něj. -vrz- bez něj náš život -vrz- ztrácí cenuuuuuuuh -vrz-." Hlouček javorů, které doteď pouštely své listy se zaklátily ve větru a pak jeden přes druhého začaly tiše šeptat: "Měsíc." "Měsíc." "To je to co měl tolik rád." Malý ze semínka sotva vylezlý doubek se pisklavě zeptal: "Jsem ještě příliš malý a neviděl jsem co se stalo, snad někdo z vás kteří máte za sebou již více koloběhů by mi mohl říct co se stalo." Topol se zachmuřil, ale jelikož byl nejvyšší a tudíž toho viděl nejvíc musel se této smutné úlohy zhostit on. Navíc byl elfův blízký přítel a často si s ním povídal. "To máš tak, lidem se nedá věřit, pálí, ničí, rabují a neváhají vzít zbraně i proti jedincům svého druhu. Ale abys pochopil pravou podstatu toho co se zde odehrálo musíš nejdříve poznat toho jež zasvětil svůj život nám, stromům. Jeho příběh není dlouhý a do rána než příjdou ho snad stačím dovyprávět." Topol se naklonil ve směru náhlého poryvu větru a když se zas ustálil zamyslel se jakoby si na něco snažil vzpomenout a pak konečně začal vyprávět.

"Už jako malý chlapec byl svůj. Elfové, doubku, jsou totiž trochu jako vy duby, samostatní a ve stínu kohokoli i vlastní rodiny se jim nevede dobře. A tak už velmi mlád chodil k nám do posvátného hájku promlouvat se stromy, jeho jedinými přáteli. Často nás kropil svými slzami a vyprávěl o lásce k rodině, která ho odmítá. Od elfa tohle nikdy nečekej, svým citům dá průchod pouze pokud ví, že nebudou zraněny a jak bychom ho mohli zranit my? Jeho slzy však byly natolik emotivní že nám daly vlastní mysl. Pomalou, uvážlivou, ale mysl. Když zjistil že už nejsme pouhými stromy jeho život se změnil, nemohl nás nechat chvíli o samotě, pořád nás chodil kontrolovat, jeho srdce snad nemělo dna." Stará vrba smutně smočila konečky svých výhonků v tůňce a pravila: "Elfové nejsou jako duby, jsou jako semínka, tvrdá šlupka chránící měkký a -vrz- citlivý vnitřek." Topol se pousmál nad tím jak vrba pomalu přemýšlí a pak pokračoval: "Tak, on nám věnoval vše. I jeho láska probíhala převážně zde. Kdyby jí tenkrát nezajali...

Ehhhhh, tak poté co jeho láska zmizela jeho srdce ztvrdlo a ještě více se upjal na nás. Stal se díky nám nejmocnějším ochráncem lesa. Jeho síla byla nezměrná. To vše dělal jen proto aby už znovu nezklamal. Roky hledal lásku a věřil, elfské srdce je pošetilé. A našel ženu velmi podobnou jeho vyvolené, lidskou ženu. Šarm elfů není nadarmo tolik pověstný, zákonitě mu podlehla. Putovali spolu dlouho po světě a on na nás málem zapomněl. Ale vrba mu radila tenkráte dobře, že lidské srdce je nestálé." Vrba na to pomalu odpověděla: "Věnoval nám skoro vše -vrz-, jen né svoje srdce, mohl být ještě naživu kdyby -vrz- zůstal s námi." Topol uctivě zaševelil a pak pokračoval v rozvyprávěném příběhu: "Takže lidé často mění názory kvůli zbytečnostem. To co není pochopitelné pro nás i pro elfy. On zjistil kde se nalézají vrazi jeho skutečné milované a zjitil i že ji skutečně zabili kvůli něčemu malému a cinkavému, kvůli zbytečnosti co ty nikdy nebudeš naštěstí potřebovat, kvůli penězům. Lidé se kvůli nim vraždí od nepaměti. On je pobil ale sám se tím změnil. Ztvrdl ještě víc, s okolím už skoro nemluvil a jeho srdce ztvrdlo natolik, že jeho žena si myslela že si našel jinou místo ní. Pod vlivem jeho šarmu to nemohla jen tak přejít. Buď ona nebo žádná a tak sama zosnovala plán na tyto jatka. Prozradila kde se bude elf nalézat v šestou hodinu večerní a v tu samou hodinu si s ním dala zastavení nedaleko odsud, řekla mu, že právě tam se sejdou a poznají svůj osud. On bláhově šel na smluvené místo a otevřel své srdce a chtěl vše dát zpět dopořádku. Otevřel však své srdce jen na to aby byl velmi bolestivě kousnut." Vrba s hlasitým zaskřípěním pravila: "Je to tak, zatracená lidská nedůvěra..." Topol bolestně zašumněl korunou, až mu z ní vyplašeně vylétli dva ptáci. "Seběhlo se to následovně. On pln ideií došel na místo. Ona tam byla také, schovaná za kamenem a dívala se na jeho poslední chvilky a plakala. On nejistě přešlápnul a začal zpívat, krásně a toužebně, volal jí k sobě. V tu chvíli mu však hrdlem proletěl šíp. On se nevěřícně podíval na hrot šípu ale zpíval dál, jen začal zpívat o zradě, jež ho bude stát život. Vše plakalo s ním. Vody, hory, země, tráva, zvěř. Nerad na to vzpomínám. Ona to nevydržela a vrhla se mu k nohám a omlouvala se mu a líbala jeho ruce. To však jeho hruď probodl druhý šíp. On jen zpíval dál. Z nedalekého houští vylezl střelec a hodil po ženě váčkem se stříbrnými mincemi. Elf se na ženu nevěřícně podíval, pak sebral váček a přepočítával mince. Poté zklamaně stříbrňáky rozhodil kolem sebe a díval se na ženu pohledem vyčítajícím, ale milujícím. Ona plakala tak že neviděla svět, jen po hmatu se k němu přivinula a hladila mu záda v místech kde trčel šíp. Pak se krátce rozmyslela a šíp zarazila skrze elfovo tělo až hluboko do svého srdce. Elf nepřestal pět, jeho písně teď byly o nešťastné lásce a o ní. Pak jí jemně položil na zem, přičemž se mu do nohou a beder zabodalo mnoho dalších šípů. Nemohl už ani pořkádně chodit ale přesto klidným krokem a pln bolesti však šel přes kopec, a zpíval. Ten tón byl neuvěřitelně žalostný, při tom dostával další a další zásahy šípy. Šel klidně se srdcem těžkým až viděl nás a my viděli jeho. Čekali jsme to, ale pohled na našeho otce byl skutečně nesnesitelný. Všechna míza ve mě tuhne když si to znovu vybavím. On šel a za ním houf skřetů střílejíc jeden šíp zadruhým. Vykřikoval svou bolest do okolí, ale sám věděl že už mu to nepomůže. Šel dál a na pár desítek metrů od nás padl na kolena a už jen lezl po čtyřech jako jelen v posledním tažení. Na pár metrů od nás už se jen plazil a za ním se táhla dlouhá stříbrná čára. On však pořád pěl. Když už byl skoro u vrby, které se chtěl dotkonut zachvěla se mu ústa a on jen řekl: "Promiň, mé srdce bylo vždy tvé." Pak jím projel poslední šíp a ukončil jeho trápení. Tak se to stalo." "-vrz- On měl tolik lásky že nemohl jinak, žít znovu, udělá to zas." Poté co vrba dořekla se na dlouho rozhostilo ticho.

Začalo svítat. Vrba se jen smutně rozvrzala a pravila: "Mé srdce bylo vždy tvé, příteli, -vrz- vždy sem stála za tebou a nikdy nezapomněla, -vrz- mrzí mě že sem ti to nestihla říct, ale to už je prokletí vrby."

Vše se pomalu probouzelo ale ne do šťastného rána. Osika se chvěla více než obvykle. Vrba jen vrzala a topol šuměl, všichni mlčeli. Slunce vyšlo a z východu zlatou uličkou vykročil první příchozí. Hřmot a řinčení ocely oznamovali co se blíží. "Chlapi, do večera tu bude tábor, jasný." "Sek" "-vrz-" "štíp" "Mé srdce je jen tvé příteli." "Sek" "-vrz-" "štíp" "Vzzzůůůů, pch"

Noc skončila a skřeti odešli. Na krajinu byl smutný pohled, tam kde stávala vrba a tůňka byla již jen tůňka, tam kde byl les javorníků, byly jen pahýly trčící do vzduchu jako pomníky hrdinů. Tam kde byl topol zůstaly jen třísky. Osika odešla nejrychleji, jak bylo řečeno minulého večera: "Tyhle stromy nic nevydrží." Jen někdo zůstal, malý dub. Malý vypravěč pro budoucí pokolení, ten jež řekne celému světu o utrpení jednoho elfa, ten jež přežil malou bitvu ale velkou válku. Jediný teď roste u cesty, nemá si s kým povídat, tak vám jeho příběh určitě rád poví sám. Zeptejte se ho až půjdete kolem. Jen ho prosím neporážejte, nebo zajde tato legenda úplně, je její poslední vypravěč.

Předmět: Re: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:16 pm

Tirit napsal:: Zrození Tirita

..Je to zvláštní pocit být tu a vlastně tu nebýt. Čas se rozdělí s vaší osobností, už není přítomnost je jen před a potom. Žijete minulostí, jste v přítomnosti a čekáte na nevyhnutelnou budoucnost, ale váš život skončil v ten den kdy dotlouklo vaše srdce. Jste jako kámen sedící na kraji cesty proudu života. Vše je živé a vy jste kámen, sedící mlčící a přemýšlící kámen. Zůstal sem tu sám mezi dvěma světy, které jsem oba zavrhl a oni zavrhly mě. A k tomu to slunce, ahh, nenávidím jeho svit ale né pro malichernosti jako je bolest či snad oslepení, ne já nenávidím slunce protože mě až příliš spojuje s mou minulostí. Ukazuje mi to co sem měl nadevše rád...

...Vzpomínám si na dny jež jsem strávil v bezstarostné skořápce z ideí, takový ten naivní stav kdy si je člověk jistý že se mu nemůže nic stát a neví jak strašně se mýlí, jak je naivní. A pak to přijde jako šedý mrak. Naplní ho to neznámou silou, které on sám nerozumí a která ho nechá sedět u cesty. Nechá ho tam, kde si on sám rozhodně nepřál být. A na to vše stačí jen malá nepatrně malá chvilka ve vašem životě. Vše co jste měl rád náhle zmizí a nahradí to ten vlezlý všudypřítomný pocit samoty a nenávisti. Jestli mi něco bylo dáno ve větší míře je to právě nenávist.

...Nenávidím elfy, protože i já sem býval elf a oni stále jsou. Jejich energie a chuť do života, která je umě skrytá za jejich nedobytným zevnějškem mě dohání k šílenství. Všechno živé ve mě vyvolává jakýsi divoký běs, ale elfové nejvíc. A to co ze mě zbylo z duše nenávidí nemrtvé, bez výjimky, tudíž nenávidím i sám sebe. Možná se zdá že nenávidím úplně vše, ale v každém i v nemrtvém je jistá rovnováha, je něco co nenávidí a něco co miluje. Tak i já miluji, miluji Ji...

...Všechno se to stalo tak náhle. Stále si říkám co by se stalo kdybych tam tenkrát nebyl, kdybych nenašel tu věc, ještě bych mohl žít. Ale Ona tvrdí že se to tak stát mělo a že je ráda že se to tak stalo, tudíž sem rád i já. Zůstala se mnou i tenkrát, chtěla se mnou zemřít a to je věc která se nezapomíná.Teď snad abych upřesnil co se stalo, opravdu to chceš slyšet??? Nebavím se o tom rád, protože to ve mě vyvolává řetězec vzpomínek, vzpomínek které jsem pohřbil se svým životem. Ale Alaterie chce abych ti to řek, tak se to teda dozvíš...

...U všech démonů, proč pořád svítíš, už zajdi, nenávidím tvůj vlezlý svit, slyšíš... ahh omluv mě, rád bych zas viděl svého stříbrného přítele, ale myslím že pro tebe být blízko mě by to bylo to poslední co bys viděl. Nenávidím nemrtvé, přesto je potřebuji k osobnímu růstu, potřebuji zesílit a pak... pak můžu více elfům ukázat to co jsem musel snášet celé ty dlouhé věky. A ne jen elfům, všem živým tvorům. Ano, ano promiň Alaterie moc předbíhám ale když to slunce...

...Žil jsem v našem společenství, záměrně používám slovo společenství, protože slovo rodina je až příliš emotivně zabarvený k vnímání světa spíše ke člověku se hodící výraz, takže žil jsem v našem společenství kde všichni měli svou úlohu, otec byl rybář a matka kuchařka. Do dnes mám pro tyto dvě profese velkou slabost... A mě jako otcově prvnímu synovi připadal povinnost převzít jeho řemeslo. A tam sem Jí potkal mou sladkou Alaterii. Nevěřil jsem vlastním očím když jsem Jí uviděl poprvé, kůže třpytící se jako diamant, oči jak dva blyštící se drahokamy, miloval jsem Jí od první chvíle co jsem Jí vylovil z tůňky, bylo krásné slunečné počasí, podle mého dřívějšího vnímání. Mrskala sebou jako o život a já nemohl jinak než Jí pustit zpět do vody. Nemohl jsem Jí však opustit, každý večer jsem chodil k té tůňce a díval se na Ní. Ona na mě taky nezapomněla, každý večer plavala ke břehu. A jak už je ve zvyku elfů naučil jsem Jí mluvit a dal jméno, jmenuje se po mé matce. Byla všude se mnou, je to moje největší přítlekyně. Byla tam i tenkrát...

...Co říkáš Alaterie, na něco jsem zapomněl??? Ne??? Tak co je??? MĚSÍC??? Musíme to zrychlit příteli, nebo se nikdy nedozvíš jak to skončí, možná že právě dnešní noc může být má poslední. Tak tenkrá jsem ulovil skutečně velkou rybu, kterou jsem vykuchal, Alaterie to nenáviděla, říkala mi vrahu, ale já to dělat musel kvůli přežití v našem společenství. Tak, našel jsem v útrobách té ryby zvláštní velký drahokam. O elfech se říká že neznají závist, to však není pravda. Závidí mnohem víc než jakákoli jiná rasa, jen ví že klíč k přežití je v tom umět to zamaskovat. Já však padl do ruky jednomu, co to moc ovládat neuměl. A pak to přišlo, svist nože, ostrá bolest, pach krve a moje svíjející se postava na zemi...

...Krutý smích mi oznamoval že jsem prohrál. Pamatuji si to jako dnes, předstoupil přede mě a vyrval mi můj drahokam z ruky, nebyl jsem sto otevřít oči, avšak něco silnějšího než já mi dalo sílu oči otevřít a já prozřel: "OTČE!!!" Další krutý smích na mě dolehl jako těžký kámen a ubíral z už tak velmi skrovných zásob mé životní energie. Otec se jen otočil a odešel, ani se to nepokusil jakkoli zamaskovat, elfská namyšlenost mě občas zařáží... A najednou se stalo něco s čím jsem počítal, ale přál jsem si aby se to nestalo, Alaterie vyskočila z vody aby se mnou sdílela muka až do nedaleké smrti...

...Někdo nás však pozoroval, temně se zřejmě smál někde ve skrytu stromů. Zatím co já se ve zbytku sil snažil odhodit Alaterii do jezera on k nám šel pomalým ale rozhodným krokem. Věděl moc dobře co dělá a chtěl to udělat. Těsně před tím než jsem ho prvně zahlédl mi selhaly síly a já zůstal ležet nemohoucí na krok. A on přišel a podával mi svou paži a já v ní viděl poslední naději, ukázal sem mu na Alaterii a na jezero. A on pochopil, alespoň jsem doufal. Přistoupil k ní a Nééééééééééééééééééééé, udělal to, promiň mi lásko, promiň že jsem to dopustil měla jsi radši umřít, já vím...

...Měsíc je skoro na svém místě a já budu muset jít zabíjet, něco ve mě neustále volá po krvi bezmocných, volá to i po krvi mocných, volá to po krvi všech. Alaterie, neměl jsem ho nechat aby do Tebe kousl a ty ses změnila. Neměl jsem sílu na to mu odporovat. To se však už nestane, nikdy už nedopustím aby se ti něco stalo protože sem moc slabý, NIKDY!!!! Ta zářivá vzpomínka co každý den mi vyjde pro posměch už zašla a já už můžu jen říct, že v ten den, v ten osudový den se mé srdce zastavilo a já zemřel, přesto tu jsem a nenávidím vše. Pro Tebe Alaterie...

Tirit

Předmět: Re: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:17 pm

Tirit napsal:: Je dobré být kladný, opravdu!

Silné výboje elektřiny práskaly každou chvíli do rozbahněné země až to dunělo. Bylo světlo jako za dne i když byla půlnoc. Lidé se choulili ve svých trapných příbytcích, ve kterých měli pocit bezpečí. Pravda však byla taková, že v tuto krutou dobu nebyli v bezpečí nikde.
Deštěm kráčely dvě postavy. Jejich křídla rozrážela dešťovou clonu, jakoby na ně ani kapky nedopadaly. Kráčely sebejistě, jejich smutek byl však přímo cítit ve vzduchu. Měly úkol. Nikdy by neslétly do tohoto slzavého údolí bezdůvodně. Neměly to tu rádi. Něco jiného je o tom slyšet a něco jiného je cítit to. Každé pírko na jejich bělostných křídlech se chvělo napětím. Bylo vidět, že ani jeden z nich nějak dobře nesnáší tuhle atmosféru, jakoby trpěly veškerým smutkem, kterým trpěl kterýkoli člověk. Přesto však působily i velmi sebejistě. Ve vzduchu náhle zasmrděla síra.

"Áááááh, dva ztracenci, copak? To už je tak sláb že posílá... dva ubožáky?" Andělé zastavili a zpozorněli. "To snad né... Já zapomněl vy nesmíte mluvit... Jste tu aby jste ukončili tuhle ubohou hru? Vy ani nevíte co se stane pak... Nemůžete zničit jednu stranu aniž by tím neutrpěla ta druhá. Když vyvraždíte hady sežerou vás krysy. Vše je na sobě závislé... Nemůžete udělat dobro aniž by nebylo vyváženo stejnou mincí zla. Hrajeme tu velmi vysokou hru." Andělé jen prázdně hleděli před sebe. "Ááááh." Do země prásklo naráz tolik blesků že vytvořily kráter. Ďáblovi zaplály oči. "Jak je bezohledný, ani vám nedal na výběr. Lidé můžou dělat co chtějí, vy nikoli. O co mu jde nyní, proč tohle trapné dráma? Proč? Vždyť to mohl udělat sám... Nejsem nic ve srovnání s ním. Dobrák vždy má čisté srdce, zato ty které jsem přetáhl k sobě trpí stejně jakoby byli mučeni. Vy nepotřebujete mluvit, já melu jen abych neměl strach. Zlobou zaženu strach, dobrem ne, ale vyženu jen zlo větším zlem. Mé bytosti se rozpadají v prach, jeho rostou. Já jsem jen ubožák, on bůh. On stvořil přátelství, já zlobu. On lásku, já chtíč. Proč chce něco tak nicotného zničit?" Andělé mlčeli. Jejich zlaté vlasy vlály jakoby vál silný vítr, možná spíš jen tak plavaly v prostoru. "Vím co přijde, sám jsem před několika věky udělal totéž. Byl sem jedním z vás. Mě už to nebaví. Vemte si to, přvezměte tenhle danajskej dar. Koukejte, jediný co můžete je tohle!" Z nedalekého stavení vyšlo malé dítě. "Chtíč! Tolik potřeboval vidět anděly že vyšel ven ačkoli ho matka žádala aby zůstal uvnitř." Vyndal z kapsy dvě kuličky, jednu chlapci hodil a druhou držel v natažené ruce, kuličky byly úplně stejné. Chlapec nechal dopadnout hozenou kuličku na zem a rozběhl se k té v ďáblově ruce. "Závist! Chce to samé jen proto, že to mam já. Je tohle dar? Je to moc?" Sevřel ruku a otočil se k chlapci zády. "Nenávist!" Chlapec začal do ďábla bušit, kopat, proklínat ho. "Odepřel sem mu něco co chtěl." "Zranitelnost!" Chlapec se okamžitě shoulil do klubíčka v blátě a rozplakal se. "Tak co chcete tuhle moc, berte! Šílenství!" Chlapec vyskočil, chvíli pobíhal, štěkal a slintal, pak se sám začal škrábat do krve. "Smrtelná úzkost! A tím můj repertoár nekončí, umím mnohem... mnohem víc. Ale už ste viděli dost!" "POMSTA!" Kolem ďábla se náhle vytvořil kruh z blesků, kterým nemohlo projít nic živého, chlapec se přesto rozběhl k ďáblovi se smrtí v očích. Už byl skoro u něj, když jeden anděl vytasil svůj meč a zastavil tok blesků, který nyní tekl do jeho meče. Chlapec proběhl až k ďáblovi, který jen tiše špitl: "Bolest." Chlapec sebou jen párkrát škubl a padl na zem mrtev. Andělé nehnuli pírkem. Chvíli tiše stáli až nakonec ďábel přikývl: "Tak, přeju vám jen to nejlepší... Do vašich nových dnů, tak do mě, stejně se už dlouho nenávidím, přesto to dělat musím... Pochopíte..." Vzduchem zasvištěl meč a ďábel padl mrtev... Tiše a jen tak, bez explozí, bez nového úsvitu na jihu, prostě jako každý smrtelník. Andělé ho oplakali a odešli do tmy, se kterou splynuli.

Netrvalo dlouho a svět se změnil k nepoznání. Z lidí vymizela veškerá zloba. Lež. Černá. Lidé si na potkání říkali co si kdo myslí, to dokuď v nich byl ještě kus ďábla. Pak už jen mlčeli. Neměli potřebu mluvit. Neměli potřebu dělat cokoli. Jen seděli a s úsměvem čekali na smrt. Proč taky něco dělat, neměli strach ze smrti. Netoužili něco dělat. Muži neměli chtíč a zapomínali na ženy. Ženy už nepotřebovaly ochranu a zapomínaly na muže. Celý svět náhle začal směřovat do zapomnění. A andělé stáli v zapadajícím slunci, které teď svítilo po celý den i noc, sám pojem noc zmizel a s ním i spoustu jiných věcí spojených se zlem. Ale andělé, výtvor boží, tu stáli a plakali nad tím co udělali. Náhle viděli že z lidí uděli kameny. To co je hnalo k životu bylo zlo. Nepředstavitelné, ale bylo to tak. Teď už jen umírali.

Mocnější anděl se otočil na druhého a usmál se, druhý anděl se zatřásl a políbil ho. První anděl se dotkl místa kde ho anděl s bělejšími křídly políbil, krátce se zamyslel a pak se napřáhl. Rychlý svist meče a anděl s bělejšími křídly padl s hlavou oddělenou od těla. "Jsem nejmocnější, slyšíš? Jsem tu a jsem proti tobě. Nenechá tě zničit to co jsem tolik let ochraňoval! Mám strach slyšíš? Chci tě zničit, slyšíš? JÁ SEM ĎÁBEL! A ty si to věděl. Nechápu proč si to takhle zařídil. NENÁVIDÍM TĚ za to! Slyšíš?" Po těchto slovech anděl zlomil svá křádla, hodil je kus od sebe a plivl na ně. "Já sem lepší! Já se starám o lidi, né ty!" Na to se otočil a splynul s temnotou, ne nesplynul on byl temnota!!!

Předmět: Re: Tirit - Sbírka povídek Thu Dec 04, 2008 10:19 pm

Tirit napsal:: Bolestivá stránka magie

Narodil sem se s prokletím, které mě nutí každou chvíli ležet v klubíčku a prolévat potoky slz... Prokletí jež mě nutí přemýšlet jestli jsem ještě normální... A co je vlastně normální, je to snad průměrný, nebo dokonalý, či snad je průměrný dokonalý? Už když vyjdete z faktu co se nám nejvíc líbí...

Nikdo nechce ženu s tváří která je zohyzděna, zato každý muž se otočí za ženou která má obličej naprosto souměrný a nevybočující z vžitých průměrových pravidel. A já sem jako žena s zohyzděnou tváří, sem výjimečný. Já jsem já a nidko mi není podobný. Mé prokletí je jednoduché, lidé mě nenávidí už jen od pohledu a já je musím milovat. Co je proti tomu fyzická bolest? Co je proti rozervané duši dýka v zádech.

Lidé si myslí že my mágové se uchylujeme do našich věží abychom mohli v klidu studovat magii, ta je nám však daná už od přírody, mi se tam uchylujem aby jsme se vyhli lidské nenávisti, zlobě, krutosti, bezcitnosti... Prostě lidem... Nedokážem s nimi žít,když nás každé jejich slovo srazí na kolena.

Ptáte se jak je to možné, že mágové bývají tak často arogantní? My nejsme arogantní, jen se skrýváme za arogantní slupku, která nás částečně chrání před zlobou lidstva, je to jako zastrašovat démona ďáblem.

Nevěříte mi stále? Tak si nejdříve musíme ujasnit jak magie funguje, není to nic složitého, pokud to máte vrozené. Jen myslíte usilovně na jednu myšlenku a řeknete slovo které vás při té myšlence napadne. Musíte si to však z hlouby duše přát... Proto rasy s malou inteligencí nemají mágy, jejich citlivost často nedosahuje ani citlivosti balvanu... Mág je může snadno smést ze světa, to mu však nedává pocit bezpečí, jestli má někdo pocit nebezpečí všude kolem, je to mág... Bojí se i vlastního stínu, proto ta naše pověstná touha po vědomostech, máme pocit že čím víc víme o magii jako takové tím víc se dokážeme ochránit. Tak fungujeme my mágové, čím je mág citlivější tím je nebezpečnější. Přesto jsme tak snadno zranitelní. Můžete nás zabít jen slovem. A já sem nejlepší mág.

Už nemohu dál a tak píši tento list pro mágy budoucí aby věděli že i ten nejlepší z nich trpěl, kdo si totiž začne s magií, ten s ní taky sejde. Můžu vám popsat všechny své vítězné bitvy, ale ani jeden román s ženou. Můžu popsat své obrovské magické výkony, jako bariery měst, za které nepronikne ani myš, nemůžu však předvést jediného přítele. Můžu se opravdu z duše rozplakat, ale nemůžu vám ukázat nenucený úsměv. Nemůžete mě dost pochválit, ale můžete mě snadno urazit. Jsem tak silný a přitom tak slabý. Je to daň za magii, která mi dává sílu pokračovat. Moje magie však zklamala.

Dnes sem už naposled snášel vaší blízkost, už to bude konečně u konce, já už tolik chci jít. Co uděláte když slova jako ne a nechci jsou pro vás jako jed a bolí hůř než roztříštěná lebka. A co když je musíte snášet každý den. Skončíte v klubíčku a celí zmáčení slzami se snažíte postavit na nohy a z ruin města které jste minule v sobě vybudovali znovu vystavět alespoň provizorní přístřeší. Snažíte se nějak logicky omluvit to co se stalo. Jste nejlepší z nejlepších a přitom jste pro normální život užiteční asi jako naběračka na polévku na zamíchání čaje.

Ale vy nesmíte skončit jako já, udělejte cokoli aby vás vaše myšlenky neovládly, nevnímejte je, nenechávejte jim volný průběh, zničí vás. Sám sobě jsi nejlepší nepřítel. Jen ty se můžeš zranit, nikdo to za tebe neudělá. Můžeš si dělat iluze že tě zranil někdo jiný, přitom ses opět porazil sám. Ale věř že najdeš někoho kdo bude stejně založen a pochopí cit pro mistrovské umění magie a naučí se tvou řeč. Pak se staneš tím nejšťastnějším tvorem na světě. Já jsem sám a tak nějak jsem žil už dlouho teskný život. Řeknu ti je lepší nechat se zabít nejlepším přítelem v záchvatu lásky než si sám vzít život z neuvěřitelně bolestivé samoty tak jako to teď udělám já.

Až se mé srdce zastaví věřím že se tento list dostane tam kam má a řekne všem mágům že nejsou sami, že nás je víc a že nejlepší z nejlepších nad nimi bude držet stráž a modlit se za lepší život u našich bohů. Proto vězte bratři, nejste ve vašem neférovém boji sami, je nás víc a třeba jednou ostatní procitnou... Já už musím jít... Modlím se za vás a buďte tím čím jste, snažte se to však ovládnout ačkoli to bolí... Věřte mi bratři, vy dopadnete líp... Sbohem a s láskou...

Tak zemřel největší mág, ať jeho slova nejsou zapomenuta a jeho myšlenka vyslyšena, modleme se za jeho duši bratři.