Něco sem k tomu chtěl říct... ale nenapadá mě víc než:
Tak mě zas jednou něco přepadlo... a vzniklo z toho tohle:
Byl studený podzimní den, vítr rozséval po zemi poslední kapky deště, stromy se ohýbali pod jeho silou. Stopy po pneumatikách, se už na silnici začínali ztrácet, v poli plnit vodou. Stará smutně shrbená vrba u cesty držela na svém kmeni tělo té, jež miloval. Uzavřené v kovovém vězení havarovaného vozidla. Bylo to už několik týdnů a přezto se zdálo, jako by se to stalo právě teď. Stál na okraji útesu a sledoval nekonečnou vodní hladinu. Vzpomínka, to jediné mu po ní zůstalo, vzpomínka na to místo kde ji poznal. Na tohle místo.
Napravo od něj byl jejich domov. Nalevo bylo místo, kde se poprvé políbili. A zády stál k té, co ho o ni připravila, ke staré vrásčité a rozvrzané smuteční vrbě. Jediná věc, co mu ji nepřipomínala bylo moře, klidně šumící, nebo divoce hřmící v zálivu pod útesem na kterém stál. Jen tehdy necítil ostrý chlad ztráty ve svém srdci. I když to byla jen vrba, nenáviděl ji a proklínal všechny, kdo mu nedovolili ji zničit. Odmítal se na ni byť jen podívat, ale tentokrát jeho oči tomu směru neodolali. To co spatřil ale nebyla vrba, někdo se k němu blížil. Podle postavy muž, oblečený černém kabátu, s dlouhými vlasy které mu vítr házel do obličeje. Stál ani ne dva metry od něj a přeto nebylo možné rozpoznat jeho tvář.
„Co tu děláš Michaeli,“ ozval se hlas neznámého. „Čekáš snad na zázrak? Zapomeňa na to, nemáme mnoho času. Už dávno jsi měl být jinde.“
Michael, se bez zájmu otočil zpět k pohledu na moře a polohlasně odpověděl: „Do toho co já tady dělám, Vám nic není.“
„Neposloucháš mě,“ trval na svém cizinec. „Nemáme čas! Už dávno si měl být jinde.“
„Jinde... to ona měla bejt jinde.“ Michaelův hlas se pomalu měnil na pláč.
Cizinec k michaelovi natáhnul ruku. „Přijmi mou pomoc, druhou možnost nedostaneš. Věř tomu co říkám, pojď se mnou a tvá bolest zmizí.“
Michael se otočil a podíval se na cizince, jehož tvář byla stále zahalena. A jehož ruka natažená ruka se od něj pomalu vzdalovala.
„Čas se krátí Michaeli, vol rychle. Utrpení, nebo klid?“
Cizinec pomalu zavíral dlaň a stahoval ruku zpátky k sobě, když v tom po ní Michael chmátl a pevně ji chytil. Moře utichlo, vítr ustal a cizinec zmizel, na všech stranách bylo několik vteřin jen oslepující světlo. Odnikud se ozval hlas cizince: „Vzpomeň si na svoje činy a přijmi jejich následky.“ Světlo v tu ránu zmizelo, viděl pláž pod útesem jak se k ěmu blíží neuvěřitelnou rychlostí. Stejně ryhle jako světlo, zmizelo i vše ostatní... ale o tom už nevěděl.
Fri Dec 05, 2008 5:06 pm
