Trix: Nic než život

Psali jste si někdy deník? Já se o to pokoušela jako malá holka, ale nikdy jsem to nevydržela déle jak dva týdny. Takže teď, když se chystám, zvěřejnit první kapitolu své zpovědi, do poslední chvíle váhám...budu schopná pokračovat? Bude vás můj život zajímat?
No co, už jsem se rozhodla.

Následující příběh se odehrává v reálném čase v reálném prostředí a vystupují v něm skutečné osoby i se svými skutečnými jmény (samozřejmě s jejich laskavým svolením).
Podobnost se skutečností čistě záměrná.

1. část

„Konečně pátek,“ řekla bych si, kdyby mě v neděli nečekala zkouška z účetnictví, na kterou jsem se samozřejmě téměř vykašlala. Už pátý semestr na vysoké škole pořád ty stejné výčitky svědomí. No co, hlavní je, že znám své schopnosti...což znamená, že vím, že jsem schopná za jedinou noc nadrtit celá skripta...ale stojí mi to za ty nervy? Nestojí!
Celou cestu vlakem domů jsem uvažovala nad tím, proč jen jsem tak líná, pochopitelně jsem nic nevymyslela, stejně jako tisíckrát před tím.
„Budeš si psát nějaké taháky?“ zeptala se Eňa a přistiženě se usmála. Eňa, zkráceně Lenka, je moje kamarádka a spolužačka - ale narozdíl ode mně je uvědomělá a pilná.
„Asi ne...ty vole, já jsem líná napsat si i ten tahák,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Já bych si potřebovala napsat aspoň čísla těch zákonů a vyhlášek, všechno se mi to plete dohromady - nejhorší je 218 a 128...to je fakt maso.“
„Já ani nevim, že tam takový vyhlášky jsou,“ mávla jsem rukou, abych ji trochu uklidnila, ona se po mně trochu závistivě podívala.
„Seš fakt pohodářka - obdivuju tě.“
„Prej pohodářka,“ zasmála jsem se, až po mě postarší paní z vedlejší sedačky šlehla pohledem. Zasmála jsem se ještě hlasitěji, aby měla radost.

Než jsem dorazila na nádraží, padla tma. Klasika - do práce za tmy, z práce za tmy. Práskla jsem dveřmi vagonu, nasadila sluchátka do uší a letmo pohlédla na velké nádražní hodiny.
„Ach jo, zase mi to ujede před nosem,“ povzdechla jsem si v duchu a svižným krokem se vydala na zastávku MHD.
Autobus mi pochopitelně ujel. Kupodivu mě to nijak nepřekvapilo.

Domů jsem dorazila celá unavená a ve zbědovaném stavu z narvaného autobusu. Zastrčila jsem klíč do zámku a chvíli vyčkala - vždycky takhle čekám, aby měl můj pesan čas doběhnout ke dveřím. Jeho vítací nálet je méně náročný, když není s rozběhem.
„Ahoooj,“ drbala jsem ho za ušima a pomalu ho postrkovala do bytu. „Tak už dej pokoj,“ ukončila jsem nekompromisně vítací rituál a hodila kabelku na stůl.
Honza, můj přítel, seděl před televizí a pařil autíčka na XBOXu, takže můj příchod ani nezaregistroval. Zezadu jsem ho objala kolem krku a políbila ho na tvář, překvapeně se po mě ohlédl.
„Jé, ty už seš doma? Jak bylo?“ klasická otázka.
„Náročný a ty?“ to jen abych nenarušovala stereotyp.
„Docela v pohodě...hledal tě tady Štěpán, máš mu zavolat až dorazíš.“
„Hm,“ broukla jsem nenadšeně. Přesně tomu jsem se dneska chtěla vyhnout.
Umyla jsem si ruce, převlékla se do tepláků a s rohlíkem v jedné a mobilem v druhé jsem se svalila do křesla a vytočila jsem Štěpánovo číslo, abych mu nekompromisně oznámila, že dneska rozhodně nikam nejdu, jelikož se už vážně musím učit. Byla jsem rozhodnutá opravdu pevně, dokonce tak pevně, že jsem jeho přemlouvání odolávala celých deset minut.
„Jeníku, bude ti vadit, když na chvilku zaskočím do klubu?“ obrátila jsem se na svého přítele, potom co jsem ukončila hovor a nevinně jsem na něj zamrkala.
Honza se rozesmál. „Nechtěla jsi se náhodou učit?“ smál se. „Klidně běž, v osm přijdou kluci a budem pařit Vietkonga.“
„Vidiš, stejně bych tady neměla klid na učení,“ zakřenila jsem se na něj a v rychlosti jsem psala smsku Štěpánovi s upřesněním místa a času srazu.

Byl tam přesně. Já dorazila s desetiminutovým zpožděním.
„Evino, já tě zabiju,“ vydrkotal zmrzle a propichoval mě očima. „Fakt seš nemožná, víš to?“ rozčiloval se.
„Promiň,“ zamrkala jsem na něj omluvně. „Nestíhám,“ dodala jsem po chvilce, vědoma si ubohosti své výmluvy.
„Ženský,“ zvedl oči v sloup a nabídl mi cigaretu.
„Odstup, Satane,“ vyděsila jsem se hraně – další ze stereotypních rituálů posledních let. „A ty si ani nezapaluj, musíme pádit, ať nám nefrnkne jedenáctka od divadla,“ upozornila jsem ho a bok po boku jsme se vydali na nedalekou zastávku MHD.
Cestou jsme potkali několik skupinek Mikulášů s čerty, sem tam i s andělem – a Štěpán se nepřestával otravně divit nad jejich přítomností ve městě...začala jsem ho podezřívat z toho, že nemá ani ánunk o tom, co je vlastně za den.
„Vždyť je pátýho, ty trolle, chodí Mikuláš,“ osvětlila jsem mu celou záhadu v autobuse a jeho tvář se dětsky rozzářila.
„Ty bláho...to jsem fakt netušil,“ křenil se a vděčně mě objal kolem ramen. „Ty seš taková chytrá, Mandle...fakt seš nejchytřejší mandle, kterou znám,“ použil zase tolikrát ohraný vtip, že jsem se na něj jen otráveně zašklebila.
(Pozn. autora: Pro ty, co netuší...Mandle je moje přezdívka, vzniknuvší zkrácením mého příjmení...to jen pro pořádek.)

Z celé party jsme do klubu dorazili poslední, což zas není nic tak neobvyklého.
Death metalová kapela, pro mě zatím neznámého jména, už měla několik skladeb za sebou a moji kamarádi několik piv v sobě. S půllitrovou sklenicí džusu od baru jsem se posadila mezi Máju s Miluškou a odmítla jsem další cigaretu, kterou se mi snažil vnutit Štěpán.
„Mandle, ty zas budeš na džusu?“ kroutil hlavou Pepa, alias Kůča a počastoval mou sklenici téměř nenávistným pohledem.
„V neděli mám zkoušku,“ osvětlila jsem mu s úsměvem a sama sobě připomněla tu nepříjemnou skutečnost, která moje svědomí tížila jako obrovský balvan...úspěšně jsem si to však nepřipouštěla.
„Zkouška je od slova zkusit,“ připomněla mi Mája dobromyslně. „Ale panáka si s náma dáš, ne?“
Zatvářila jsem se velmi, ale velmi trpitelsky...aby všichni viděli, jak moc mě jejich společnost každý pátek mučí.

***

Nevím jak se to mohlo stát, ale už zase sedím pod stolem na podlaze, která snad nikdy neviděla hadr a s ohromným vypětím sil se snažím být neviditelná. A to jsem nic nepila...celý večer jsem byla opravdu jen na džusu a s holkama jsem si dala všehovšudy dva panáčky osmitisícovky.
„Kde je Evka?“ zaslechla jsem Štěpána kdesi svrchu. Pomyslela jsem si, že je to od něj moc milé, že mě hledá...
„Pod stolem,“ práskla mu Míla jakoby nic místo mého současného pobytu a já jí za to bolestivě štípla do lýtka.
Štěpán se sklonil pod stůl. „Mandle, polez ven...nechal jsem nám zahrát ,Hold on‘,“ lákal mě na mou písničku ze všech nejoblíbenější.
Stále jsem dělala, že jsem neviditelná.
„Co tam děláš?“ tázal se nechápavě a zašátral po mě rukou. Kůča z druhé strany zašátral nohou – štípla jsem ho.
Můj věrný kamarád, ochránce a láska mých telecích let vlezl za mnou do mého úkrytu.
„Co tady děláš, ty blbko?“ zopakoval svou otázku a já se na něj zamračila – za to oslovení pochopitelně.
„Schovávám se tady před Rudochem,“ sdělila jsem mu, co chtěl vědět.
„Proč?“
„Bojim se ho. Slíbil, že se mi pomstí.“
„Za co?“ nechápal.
„Za ten fesťák v létě...a taky za to s Majdou,“ zašeptala jsem, jako bych mu sdělovala kdovíjaké tajemství.
Štěpán se na mě vážně podíval – ale oči mu pobaveně plály. „A co myslíš, že ti udělá?“
„To právě nevím, ale radši budu tady, dokud neodejde, jo?“
„Ale on už tam dávno není...odešel někam s Májou.“
„Cože?!“ vyděsila jsem se. „Tak to teda ne!“ začala jsem se hrabat z pod stolu. „Kam šli?!“
„Co blbneš, Mandle?“ divila se Míla a pomáhala mi na nohy.
„Mílo, musíme najít Majdu než udělá nějakou kravinu,“ řekla jsem rozčileně, odhodlána zachránit kamarádku před jejím bývalým přítelem Rudou stůj co stůj.
„A jinak jsi zdravá? Koukám, že už ti ta škola leze na mozek, viď?“ křenila se Majda. Počkat – Majda?
„Štěpáne, já tě fakt zabiju,“ rozkřikla jsem se na toho vtipálka, který se pod stolem řehtal jak blázen. „Počkej, až vylezeš ven,“ vyhrožovala jsem mu nakvašeně. V tom jsem však zaslechla první tóny svého milovaného songu ,Hold on‘ a na tváři se mi rozlil potěšený úsměv.
„Polez ty trolle, kalíme,“ udělila jsem mu pro tentokrát milost a táhla ho na parket.

Klienti z práce by byli jistě velmi překvapeni, kdyby věděli, co se z té solidní úřednice na úseku vymáhání pohledávek stává v pátek večer.
„Hold on! Be strong!“ přeřvávali jsme nadšeně oblíbenou kapelu a skákali s pěstí nad hlavou. Kdybych jen tušila, že druhý den nevydám ani hlásku, tolik bych nekřičela.

Když jsem se naprosto vyřehtaná a s bolestivě vyvrknutým kotníkem vracela ke stolu, napít se svého džusu, někdo mě náhle chytil za rameno. Otočila jsem se a musela jsem zaklonit hlavu, abych se podívala dotyčnému do obličeje.
„Danieli?“ vydechla jsem překvapeně. Velmi překvapeně.
„Myslel jsem si, že seš to ty,“ pronesl ten přízrak a já šla do kolen.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a stále na svého dávného přítele nevěřícně zírala.
Kožený kabát, vysoké boty, dlouhé černé vlasy stažené zubatou čelenkou a ve tváři nekompromisní výraz. Přesně takhle jsem si ho pamatovala.
„Přijel jsem jen na otočku – podívat se před Vánocema na rodiče. Vypadáš dobře,“ zalichotil mi...ale vzápětí dodal. „Akorát jsi krapítko přibrala, co?“
Zamračila jsem se...tohle jsem teda slyšet nepotřebovala. Zasmál se a ze své výšky na mě zamrkal. „Je vidět, že jsi spokojená.“

Teď, s odstupem času, už vím, že představovat ho svým přátelům bylo dosti neuvážené. Přesně podle očekávání ho dámská část začala zbožňovat a pánská nenávidět.
A kdybych jen tušila, co toto nečekané setkání odstartuje, radši bych ten večer do klubu ani nechodila.

Příběh ze života jo? No tak to jsem tedy zvědavá Trix, rozhodně budu číst dál, je to moc zajímavé

Lidi, kteří dokáží sepsat příběh z vlastního života vážně obdivuju, to já bych asi nesvedla. Je to pěkný, jsem zvědavá, jaké bude pokračování.

Nechci být dotěrná, ale kdy bude další dílek?

Jééé, děkuju za komentíky
Pokračování bude, jen teď nějak nestíhám...