Takže tuhle povídku chci strašně věnovat Clipovi z Velké Pardubické, který při závodu ošklivě spadl a utrhl si nohu, náhle ho odstřelili. A vlastně ne jenom Clipovi, ale i všem koníkům co měli takovýhle osud.
Povídka je celkem dlouhá, snad to nevadí a prosím piště komentíky, snad se vám bude líbit.
Cesta k cíli
„A konec sezóny parádně zakončila Emily Maltesová s koněm Tobianem.“ Tak tohle byl opravdu nejlepší závod jaký jsem kdy viděla. Parkurové závody sleduji už dlouho. Já sice jezdím, ale ještě jsem nikdy neskákala. Vždycky jsem si to chtěla zkusit, ale v naší stáji na to nejsou podmínky. Emily Maltesová byla mým vzorem. Ani jeden její závod jsem si nemohla nechat ujít. Třeba jsem ho viděla v televizi nebo na živo, vždycky to byl zážitek. Nikdy jsem se sní nesetkala na živo, ale bylo to moje tajné přání.
„Ahojte holky!“ Pozdravila jsem všechny v konírně. Byla tam opravdu super parta holek. Byli to opravdu kámošky a zažila jsem s nimi opravdu hodně dobrodružství.
„Ahoj Myshelle. Tak jak sis včera užila konec sezóny?“ Zeptala se mě jedna z mých nejlepších kamarádek. Včera tam nemohla jet, má totiž trochu ostřejší rodiče.
„Bylo to vážně super. Každý závod mě láká k parkuru. Dostala jsem nápad, sice se vám asi líbit nebude, ale za pokus to stojí.“ Začala jsem s mým nápadem, o kterém jsem přemýšlela skoro celou noc. Holky se kolem mě postavili, opírající se o vidle a lopaty.
„Tak povídej.“ Ďobla do mě Kelly.
„Vím, že jsme si slíbily, že to ani jedna z nás neudělá, ale já bych si strašně chtěla splnit svůj sen. Přemýšlela jsem, že bych odešla vedle do stáje, kde mají jenom parkurové koně a jsou skoro nejlepší.“ Zaculila jsem se a zčervenala. Vedlejší stáj byla špičková. Měli tam ty nejlepší koně, každý rok, každou sezónu vyhrávali. Ale ve stáji jim chyběla láska. Láska ke koním tam nebyla.
„To si děláš srandu?“ Sklesla Kelly a mlčky odešla nabírat seno. Ostatní holky jen odešli a mezi nimi šel slyšet jen šumot hlasů. Ach jo. Copak je na tom něco špatně, že si chci splnit svůj sen? Začala jsem si balit věci ze své skříně. Snad mě tam vezmou.
„Ty to opravdu myslíš vážně? A co Rolex? To chceš od něj jen tak odejít? Kdo se o něj bude starat? Vždyť on tě potřebuje?“ Kelly to prostě nepochopila.
„Já se tady budu chodit dívat. Myslíš, že bych vás tady jen tak nechala?“ Zavřela jsem skříňku, naposled se pomazlila s Rolexem a namířila si to naproti do stáje. Srdce mi bušilo čím dál víc, když jsem se přibližovala. Ze stáje vyšla nějaká paní. Sjela si mě pohledem od shora až dolů.
„D-dobrý den.“ Pozdravila jsem ji a začervenala se.
„Dobrý den. Potřebujete něco?“ Zeptala se mě přísným tónem.
„Já bych…totiž…chtěla bych se k vám přidat.“ Vyšlo ze mě. Rukama jsem nervózně přejížděla po tašce a podívala se do země.
„Ale to nejde jen tak.“ Zakroutila hlavou. „I když...“ Na chvíli se odmlčela. „…máš nějaké zkušenosti s ježděním?“ Přiložila si ruku k bradě.
„Ano, mám. Chodila jsem vedle.“ Ukázala jsem za sebe. „Ale chtěla jsem skákat.“
„Aha. Pojď dovnitř.“ Otočila se a šla. Já ji následovala. Když jsme vstoupili, všichni na mně pohlédli. Cítila jsem se trapně. Najednou otevřela dřevěné dveře. Byla to asi klubovna. A vedle ní byla šatna.
„Tohle bude tvoje skříňka a chci si tě prozkoušet. Takže si osedláš toho bílého flekatého koně co je až na konci stáje. Počkám tě v malé hale. Holky ti když tak ukážou. Jo a vem si tuhle uzdečku pokud nemáš svoji a tohle sedlo.“ Vše mi dala do ruk.
„Eh..jasně.“ Začala jsem na sebe oblékat své bílé rajtky a černé chapsy. Nasadila jsem si helmu, boty a rukavice s bičem jsem nesla v ruce spolu se sedlem a uzdečkou na rameni. Došla jsem k boxu, který mi byl určen. Kůň jménem Duha tam stál a čekal.
„Jsi fakt hustá. Doufám že umíš jezdit a umíš se dobře držet.“ Ozvala se zamnou holka, která právě praskla obrovskou bublinu z její žvýkačky. Ostatní holky se chichotaly.
„Proč?“ Pohodila jsem na ni nechápavý pohled.
„Honě štěstí. Pojďte holky, chci to vidět jak bude padat.“ Odešli do haly, kde jsem měla jezdit.
„Nány pitomé.“ Zabručela jsem si pod nosem a otevřela box. Kůň se mi otáčel, ale já si ho uvázala. Dotáhla jsem si sedlo a popravila lícnice. Nasadila jsem si rukavice a bič jsem nesla v levé ruce. Vyvedla jsem Duhu do haly.
„Už jsi tady? Tak to je super. Nasedni a chvíli ho krokuj.“ Řekla lhostejně paní, která byla zřejmě majitelkou téhle stáje.
Tak tedy jsem si nasedla. Duha byla v pohodě. V kroku byla moc hodná.
„Tak. V tomhle rohu začneš klusat a potom změníš směr v třech vlnovkách.“ Ukazovala bičíkem majitelka. Došla jsem do rohu. Naklusala jsem Duhu a změnila směr. Pořád jsem ale nevěděla, proč ty holky chtějí vidět jak padám. Vždyť ten kůň je naprosto normální. Nebudu se zatěžovat nějakými děvčaty.
Klusala jsem asi deset minut pořád dokola. Sem tam jsem udělala to co mi řekla majitelka. Už jsem začínala být nervózní a dělalo se mi sucho v krku.
„Jsi připravená? Támhle nacváláš a drž se!“ Dobře. Zasedla jsem a pobídla jsem Duhu. Zrychlila klus, ale cválat nechtěla. Použila jsem tedy bič. Trochu jsem ji pleskla po pleci. Nacválala jsem, ale ze cvalu mi tryskala po té malé hale. Byla neovladatelná. Vyhazovala mě, házela mi hrby. Snažila jsem se jí uklidnit, ale nešlo to. Nakonec se mi postavila na zadní. Vypadli mi třmeny a já už měla vážně strach. Tohle je v pytli. Nevezmou mě. Duha mi hodila ještě dva hrby a nakonec se mi postavila na přední nohy. Což se mi ještě nikdy nestalo. Přepadla jsem. Spadla před ní a ona mě ještě přeskočila.
„Bože to ne!“ Chtělo se mi brečet. Bolely mě trochu žebra, ale bolest nebyla silnější, než strach, že nikdy nebudu skákat a nikdy nebudu jako Emily.
Majitelka se najednou nade mě přísně postavila. Seděla jsem bezmocně na zemi.
„Děvče. Vím a vidím na tobě, jak moc bys chtěla být jako všechny tady. Ale bohužel. Pokud nezvládneš uklidnit koně, nemáš u nás šanci. Tady jsou opravdoví šampióni.“ Podala mi ruku a já vstala. Pokývala jsem hlavou a odešla si pro věci. Převlékla jsem se a brečela.
Jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že se dostanu opravdu mezi šampióny. Co mě to popadlo? Hodila jsem si tašku přes záda a couravým krokem odcházela ze stáje. Cestou jsem uviděla ty holky, jak odsedlávají Duhu. Něco si tam špitaly. Otevřela jsem dveře od stáje a viděla na naší stáj. Viděla jsem jak se holky v kroužku prohánějí na koních. Asi hrajou na honěnou. Odešla jsem domů. Máma zase nebyla doma. Byla jsem ji ukradená. Zajímala ji jenom její práce a na mě skoro vůbec čas neměla. Odešla jsem do pokoje a zamkla se. Celý večer jsem probrečela. Vrátím se do naší staré stáje.
Druhý den brzo ráno, jsem jela na kole ke koním.
„Ale, ale? Ty ses nám vrátila?“ Kelly stála ve dveřích, jako by to tušila, že přijedu.
„Bože. Nech mě být.“ Naházela jsem věci do své staré skříňky a šla pro seno.
„Víš o tom, že dneska tady přijede nový kůň? Nějaký First Champion. Bývalý parkurový kůň. To je vše co mi řekl majitel, teda Ocko.“ Začala se smát. Já ale ne. Už to jméno ve mně probudilo jakousi naději.
„Kdy má přijet?“ Zeptala jsem se.
„Zítra. Je to opravdu nečekané, protože nám to řekl na poslední chvíli a navíc…“ Přerušila jsem ji.
„Kdo ho bude jezdit?“
„To nevím, víš to zatím jenom ty a já.“ Pokrčila rameny.
„Takže si ho zamlouvám já.“ Odložila jsem vidle a šla se projít na chvíli do lesa. Je tohle možné? Když jsem večer usla, zdálo se mi, že jsem na závodech s koněm jménem First Champion. Závod jsem sice vyhrála, ale najednou kolem mě byla tma a sem tam nějaký člověk, náhle jsem se viděla jak strašně brečím a nakonec jsem se probudila.
***
Celý den, byl takový napjatý. Čekal jsem, že se něco stane. Moje děti, které se o mne staraly, byli u mě nějak moc často. Pořád mi šeptaly, že mě mají rádi a že pořád zůstanou semnou. Tak sakra, kde je teď Cleo. Cleo, která se o mě starala od té doby co jsem tady. Vždycky přišla a utěšila mě, ale teď tady není. Jak je to možné? Přece mi kdysi slíbila, že semnou bude i v těch nejhorších chvílích a teď tady není, aby mi řekla co se děje. Nervozitou jsem začal hrabat do podestlaných pilin.
„Champione! Tady jsem.“ Objala mě Cleo. Ach. Proč nemůžu mluvit tou jejich zvláštní řečí. Trvalo jí to.
„Neboj. Zítra tě odvezou.“ Tak je to venku. Cleo moc plakala. Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale nevěděl jsem jak. Položil jsem ji hlavu na rameno.
„Budeš zase závodit. Uvidíš. Já to vím. Budu tě chodit navštěvovat a uvidíš, že najdeš někoho, kdo se o tebe bude starat stejně jako já. Cítím to. Cítím to tady.“ Usmála se a položila si ruku na hruď. Pane bože já pojedu pryč. Pryč od Cleo. Ona mi určitě lže. Já závodit nebudu. Nikdo to semnou neumí jako ona. Nikdo mě nebude mít rád jako ona. Chtěl jsem s ní utéct, ale nebylo jak a kam.
***
Bylo ráno. Přes strašlivou mlhu nebylo skoro nic vidět. Ale najednou se vyřítilo naše auto a za ním přívěs, ve kterém byl určitě on. Ten kůň. Strašně jsem se těšila, až ho uvidím. Cítila jsem, že on bude ten, se kterým něco dokážu. Bylo mi úplně jedno, jestli bude ošklivý nebo zlý, věděla jsem to.
***
Cleo semnou jela v jakýmsi přívěsu, ale nebyl to ten náš. Chvíli jsem si myslel, že zase jedeme na závody, ale cesta byla úplně jiná. Tu cestu na závody si pamatuji moc dobře. Pořád mě krmila pamlsky, co mám moc rád, ale pořád brečela a říkala, že mě má ráda. To co jsem si myslel, jsem radši zahodil za hlavu, protože vím, že Cleo by mě nikdy nikomu nedala, ale pořád mi to říkala. Strašně se bojím. Najednou auto zabrzdilo a já čekal co se bude dít.
„Tak pojď Champione. Poznáš svojí novou stáj a možná i nové děti, které tě budou mít rády.“ Se slzami v očích mě vedla na vodítku ven s přívěsu. Cítil jsem něco zvláštního.
***
Auto přijelo před stáj. Srdce mi bušilo jako nikdy. Jako kdyby se čas zpomalil. Mlha byla rázem pryč. Dveře od přívěsu otevřela mladá dívka a vyváděla koně s přívěsu. Pomalu a se slzami v očích vedla po rampě Championa. Přivedla ho ke mně.
Když jsem ho uviděla, bylo to jako bych se vznášela. Nevím jak ten pocit popsat, bylo to neuvěřitelné. Tak tohle je First Champion. Jeho hnědá srst se krásně leskla a ty jeho černé oči.
„Ahoj.“ Pozdravila mě.
„Ahoj, tak tohle je on?“ Pohladila jsem ho po čele.
„Ano, doufám, že se o něj budete dobře starat.“ Slza ji ukápla směrem k zemi. A předala mi vodítko. Champion se začal strašně vztekat.
***
Stála tam nějaká dívka. Byla jako opařená a Cleo mě vedla přímo k ní. Co se to proboha děje? Ne ona mě chce dát pryč? Těmhle lidem? Vždyť je neznám. Dívka si mě začala hladit po čele. Najednou jsem ucítil, že se nemusím ničeho bát, ale co Cleo? Cleo ji podávala vodítko, na kterém mě vedla. To snad ne. Postavil jsem se na zadní. Nechtěl jsem od Cleo pryč. Proč mi to jen udělala. Dívka se mě snažila uklidnit, ale já ji nemohl opustit. Zavedla mě do čerstvě vystlaného boxu. Pohladila si mě.
„Neboj. Já jsem Myshelle. Vím, že mi asi nerozumíš, ale ty jsi mi dal strašnou naději. Spolu určitě něco dokážeme.“ Pohladila mne a odešla. To snad ne.
Sat Dec 20, 2008 5:21 pm
