Další deštivá noc, tenhle týden už třetí a hned po sobě. Hromádku popela podemnou rozfoukává vítr a to, co neunese proměňuje voda na směs kaluže a špíny. Vzpomenu si na toho, kým ještě před hodinou ten popel byl. Nemůžu pro něj nic udělat, jestli se hnu skončím jako on.
"Takhle sis to asi nepředstavoval starouši, určitě si čekal důstojnější konec, jesli si vůbec nějakej čekal..." Pousměju se nad tou větou co mi právě proletěla hlavou.
"Lepší už to bejt nemůže. Sedim v okně, čumim na kaluž se zbytkama vlastního otce a myslim na toho parchanta, co mu to proved. Nemůžu dolu na zem, neůžu na střechu, nesmim se ani pohnout, dokonce ani promluit nahlas, někde tady pořát může bejt." Otočim svůj zrak do prázdnýho bytu, chvíli jezim očima po čtyřech prázdnejch stěnách a dvou postelích, poskládanejch ze všeho o sme s Jackem našli. Zdá se mi, jako by to bylo včera a přece už je to dlouhejch deset let, kdy sem ho potkal poprve...
***
Mňoukání koček na několik málo vteřin vystřídalo ticho tehdejší noci, z dálky bylo slyšet projíždějící vlak a hučící řeku. Muž, ležící na zemi v zapadlé uličce se probral, nebo spíš se mu začalo vracet vědomí, do probraní měl ještě dost daleko. Byla neskutečná zima, ležel tam zahrabanej mezi popelnicema do hromady časopisů, novin, kusů oblečení a dokonce i do jedný deky co smrděla... lepší nevědět čim. Pokusil se vstát, ale bolest hlavy ho přinutila hodně zpomalit, držíc se za spánky pomalu začal mžourat do tmy kolem sebe. Promnul si oči, zamrkal, znovu si promnul oči a ještě jednou zamrkal, zrak se mu začínal vracet a z rozpitý skvrny se stával čím dál ostřejší obraz. Během ani ne minuty se mu z černé rozmazané skvrny staly dvě budovy s uličkou ve které seděl. Za dalších pár minut byl schopen rozeznat pohybující se světlou béžovo modrou kaňku před ním, co připomínala shrbeného člověka. Pak už trvalo jen okamžik a dvě další protření, než konečně viděl čistě a jasně svého společníka. Byl to muž, mohlo mu být kolem padesáti, tmavě hnědé, místy prošedivělé vlasy spolu s vousy lemovaly pohublý obličej s velice ostrými risy. Pod poměrně hustým obočím téměř svítili dvě ještě tmavší hnědé oči, které si ho svým uhrančivým pohledem prohlíželi od hlavy k patě. Od očí se táhnul dlouhý nos až k úzkým rtům, které byly místy lehce překryty knírkem. Na sobě měl černé, už od pohledu pevné boty, poměrně upnuté džínové kalhoty, tričko měl na břiše a na hrudi dost potrhané, původně bylo nějspíš bílé ale momentální bavu bylo téměř nemožné poznat, přez něj měl přehozenou rozepnutou džínovou vestu. Nebylo poznat jak byl vysoký, ale zdál se být až přehnaně hubený, i když mu bylo na několika místech na těle a na rukou vidět dobře vypracované svaly.
"Žiješ?" Zazněl o neznámého muže možná až příliž hlasitý dotaz, pronesený hlubokým chraplavým hlasem.
"Moje hlava." Odpověděl mu druhý muž, stále zavalený hromadou odpadků.
"Takže žiješ..." muž se na chvíli odmlčel když si připaloval cigaretu. "Fajn, to je základ, teď si budem muset trochu pokecat."
"Nemam čas na tlachání, musim se odtud dostat." Pokusil se zvednout na nohy.
"No no no, ne tak rychle, času máš víc než dost." Neznámý muž vyskočil z popelice a pomohl mu na nohy. "Řikaj mi Jack mladej a ty seš?"
Muž se podrbal na hlavě, "nevzpomínám si... Bolí mě hlava..." spíš mumlal, než že by mluvil.
Jack si přehodil jeho ruku na ramena a pomoh mu vylízt z uličky. "Poznáváš to tady, víš na kerou stranu cheš jít?"
Muž se několikrát rozhlédl na obě strany, ale pak jen svěsil hlavu a zamumlal něco nesrozumitelného.
"Jasně, ty máš dost mladej, jedem zatim ke mě." Zvednul ruku a zapískal na kolemjedoucí auto. "TAXI!" Řidič zastavil jen někoik kroků od nich, Jack naložil neznámého muže do auta a nadiktoval řidiči adresu.
"Z flámu? Váš kamarád nevypadá dobře, nechcete radši do nemocnice?" Vyzvídal řidič.
"Ne a bude v pohodě, jenom žádnou nemocnici." Jack si sednul vedle bezvládého těla neznámého muže a čeklaž se taxík rozjede. "Neřek sem ti kam máš jet? Jedeš opačně."
"Já vim, pochopte mě, nechci žádný problemy, ale on musí do nemocnice." Trval na svém řidič.
"Tak zastav, dojdeme to pěšky."
"Podivejte já nevim o co tu jde a nechci to vědět, mám známýho v nemocnici, prohlýdne vašeho kamaráda a neudělá mu žádnej záznam, nemáte se čeho bát. Ale nechat ho jen tak jít, to prostě nemůžu." Řidič byl očividně čím dál nervóznější, hlas se mu začal klepat a potil se jako by byl v sauně. "Někde se vám zkácí a jesli mě někdo jenom zahlíd, mam průser na krku. Navíc sem tuhle cestu už nahlásil, musim to odjet podle předpisů."
"Peníze nejsou problem, řikám ti zastav dokut můžeš, zaplatim." Jack začal tahat peněženku.
"Peníze nejsou problem, cesta neni problem, zabrzdit by taky nebyl problem... ale já živim rodinu a tu práci si potřebuju udržet. Nesmíte se na mě zlobit, ale nemůžu potřebovat stejnej pruser jako měl Tom minulej tejden."
Jack si jen něco zavrčel pro sebe, ale dál už ani jeden nemluvili...
Sat Jan 10, 2009 8:58 pm