Nikdy víc!

Předmět: Nikdy víc! Mon Aug 17, 2009 1:40 am

// Část první: Nikdy víc!

Dnes odcházim zadnim vchodem, nepotřebuju aby si někdo všimnul že sem se ztratil, nemam moc času, ale jesli to vyjde udělám si dlouhou dovolenou. Už se skoro vidim na kanárech, ležim si na pláži v houpací síti, piju bůhvíjakej chlast z kokosovýho ořechu, praží na mě slunce a palmovýma listama mě ovývaj ženský nahoře bez ... jo bude to pohoda, ale zatraceně těžce vydřená pohoda. Nemůžu si ani zavolat taxíka, tak beru bráchovo kolo opřený o zeď na dvorku, přehazuju ho přez plot a malou dírou se protahuju za nim. Nasedám na kolo a vyrážim do tmavou uličkou směrem k těm, který znaj všechno ... jenom ne práci.
Jak sem se cestou toulala představama o ženkejch, chlastu a ... ničem dalším, ani mi nepřišlo že cesta trvala tak dlouho. Minula dobrá půlhodinka, než sem ujel necelejch sedm kilometrů a stejně jsem ještě nebyl u cíle. Drahý, nedrahý ... kolo zkončilo v roští a já sem tam zapadnul hned po něm. Kolem projel nablejskanej Mercedes, nezdálo se, že by o mě řidič jevil sebemenší zájem. Buď si mě nevšimnul, nebo mě jako většina zdejších snobů prostě ignoroval, v obou případech dobře pro mě. Dál musim pěšky, přeběhnu pět zahrad a budu doufat, že ani na jedný nemaj puštěný psy. Přeběhnutí zahrad dopadlo dobře, až na ten menší šok, když se najednou na balkóně posledního domu oběvila zančně opilá dvojice, která se rozhodla že si to dneska rozdá na čerstvym vzduchu. Naštěstí pro mě jejich plot taky nebyl v nejlepším stavu a dalo se skrz něj dostat nepozorovaně až na zahradu toho domu o kterej mi šlo.
Až teď sem si uvědomil, že bych si pro jistotu měl přez držku natáhnout kuklu. Dům byl na první pohled prázdnej, všude zhasnuto a jedinej zvuk z okolí byl ostřikovač na sousedově zahradě. Přímo nad dveřma na terasu výstražně blikalo červený světýlko od alarmu. Nebudu si hrát na profíka jediný co vim je to, že snažit se tyhle bedničky nějak odpojit je ztráta času. Můj plán byl jednodušší, dovnitř a ven … až začnu budu mít zhruba pět minut. Bez přestávky těkám očima po okolí, a šmátrám rukou po zemi abych našel něco co mi pomůže dostat se dovnitř, velká škoda pro majitele, že si dělá na zahrádce skalku s kytičkama. Vybíhám z křoví, vší silou házim kámen proti prosklenejm dveřím a následně probíhám vzniklou dírou, na záda se mi snáší malá sprška střepů, naštěstí se všechny bezpečně svezly po zádech plochou stranou. V uších mi zvoní, jak se rozeřval alarm, dveře nalevo, pracovní stůl, druhej šuplik, rozsvěcim stolní lampu, červený desky, zavírám šuplik a na stole … zlatý hodinky? Vida, malej bonus, beru je taky. Spěšně se rozhlídnu po místnosti, hromada bezcenejch kravin, hromada těžko prodatelnejch kravin a jedna, různýma kamenama vykládaná černá truhlička. Vida, šparkovnice, další bonus. Házim do ní hodinky, beru krabičku i s deskama pod levou ruku a zdrhám.
Sotva co se mi podařilo přelízt přez plot, přijížděj policajti. Asi sem pěkně naštval souložící páreček když jim alarm pokazil atmosféru, slyšim z jejich strany jenom jak ženskej hlas křičí „Běžel támhle!“ mrcha jedna. Neřešim co kdo křičí, vnímám jenom svojí cestu a svůj náklad. Kdyby se na mě někdo díval, nevim jesli by řek že sem se zkrčil do kotoulu nebo si rozbil držku, každopádně sem zaplul do dalšího křoví kde sem se poprve ohlídnul. Dneska mám vážně šťastnej den … jdou po mě dva policajti z nichž jeden je očividně hotovej prototip koblihožrouta, druhej je horší, očividně v dobrý kondici protože se dostal přez plot a už s baterkou v ruce hledá stopu toho kam jsem moh běžet. Na další analízu není čas, kontrola situace: Dírkou v plotě kouknu na sousední pozemek … psí bouda, žádnej kotec, blbej nápad tam lízt. Ohlídnu se za sebe, tipickej dřevěnej plot v přímý čáře přímo za mnou otevřená branka … možná sme měl spíš počkat až si toho všimnou a napadne je že sem tamtudy zrhnul, ale já vyrazil do branky a zahnul do prava. Pes od sousedů začal štěkat jako smyslů zbavenej. Sice to upozornilo strážníky, ale naštěstí pro mě se ten zdatnější rozhodnul zrychlit a přeskočit plot. Ten pod nim ale povolil a tak si nejspíš parádně ozbil tlamu, já za sebou jenom slyšel tupou ránu a hromadu nadávek. Konečně sem doběhnul až k bráchovu kolu a taky tak konečně mě napadlo, že bych moh ty věci hodit do batohu co mam na zádech, místo toho abych se pořát stral o to jesli mi ěnco nevypadlo. Strkám lup do batohu, sundávám masku a vyrážim na můj vkus až moc vysokym tempem co nejdál odsut … cesta zpátky byla rychlejší, protože z kopce to dje snáz a s cajtama za patama v sobě člověk oběví novou sílu. Poprve za celej den se mi postavila do cesty smůla, přímo proti mně se řítěj další dvě policejní auta. Uhejbám do uličky a řítim se dál, jak nejrychlejc dokážu … no popravdě se řítim trošku rychlec než dokážu, takže si při první příležitosti rozbíjim držku i já. Něco se mi připletlo do drátků předního kola, to se rázem zastavilo a já po čumáku mířim k zemi, vlastním tělem zametám několik metrů a zastavuju se o stěnu starýho skladiště. Není čas přemejšlet, nervy fungujou rychlejc než mozek … a bolest jim trochu pomáhá. Odkopávám kolo do hromady bordelu na pravý straně uličky zahalený do stínu a odkulhádám na druhou stranu. Marně se snažim ve tmě heldat cestu, hledám cokoli co by naznačovalo úkryt, zapomínám se dívat pod nohy, mizim v díře vedoucí pod sklad. Nevidim nic kromě mihotající se tmy, slyšim jenom svoje srdce a svůj hlas když do něčeho nazrazim, rána do lokte, do kolene, do žeber, do hlavy, pak druhá do hlavy … a následně ticho a tma...

// Část druhá: Probuzení.

Moje bezvědomí netrvalo nějak zvlášť dlouho, nebo sem si to přinejmenšim původně myslel.
Sice sem ztratil pojem o čase. Co si budem povidat, ztratil sem pojem dokonce i o všem ostatnim! Ono, když se proberete uprostřed černoty ... nebo bych měl spíš říct uprostřed ničeho? Jo já vim, zní to divně, ale jak jinak nazvat místo, kde nic nevidíte, neslyšíte a ... což mi v tu chvíli ještě nedocvakávalo ... dokonce ani nic necejtíte, včetně podlahy pod sebou. Ale přezto máte pocit, ne to neni jenom pocit, nemáte pocit ale ste si doslova jistý, že to nic který vás obklopuje vnímáte všema smyslama víc než kdy jindy?
Jasně, může to znít divně, ale o to sem se v tu chvili nezajímal. Cejtil sem se zmatenej jak lesní včela, nejenom kuli tomu že sem neměl nejmenší ponětí kde, kdy, jak nebo proč to vlastně sem. Ale z části i tomu šeptání který na mě mluvilo a zároveň nemluvilo. Stejně sem si ale byl nějak jistej že ty slova který vlastně neslyšim se mi snažej pomoct. Začal sem se na ně soustředit, zapoměl sme na to všudypřítomný Nic, který začalo okažitě mizet a snažil se zachytit alespoň něco z toho hlasu. A i když sem ho ani předtim vyloženě neslyšel, čim víc sem se na něj soustředil a čim víc tak ustupovalo to Nic, tim víc ustupoval i ten hlas až zmizel uplně.
Trvalo ještě dobrou chvíli, kterou sem už vnímal naprosto zřetelně, než se stalo to, co by většina duchovních, nebo šílenců nazvala procitnutím. Nevim proč sem to neudělal dřív, a jesli sem to udělal, nevim proč sem nevnímal. Ale konečně sem otevřel oči a uviděl ... Nic. To mě trošku vyděsilo, ale naštěstí se kolem mě po pár vteřinách začali vynořovat obrysy něčeho. Ne, pořát sem neměl nejmenší tušení "kde to sakra sem" a popravdě ani o ničem dalším. Každopádně to bylo pořát lepší než to už tolikrát zmiňovaný Nic! Dokonce sem zalsech i zašumění větru, hodně slabě a hodně vzdáleně ale zaslech. Konečně se ve mě začala probouzet naděje že sem zpátky, když se ohlásil další smysl. Pronikavá bolest, kterou ani nevim jak sem dokázal nevnímat vycházela z hlavy, hrudníku, ruky a nohy, daleko slabší ale pořát výrazně cejtitelná pak z zbytku těla , nutno dodat že mě neskutečně bolela huba.
Zůstal sem ležet, v tomhle stavu stejně neudělám víc a než se mi to v halvě urovná, bude lepší zůstat v klidu. Pak popřemejšlim o tom jak se odsut dostat.

Předmět: Re: Nikdy víc! Mon Aug 17, 2009 7:19 pm

Nikde žádné instrukce, kam psát komentář, tak to risknu přímo sem. Snad nedělám chybu. Co říct? Asi to, že mám tvé příběhy ráda. Obivuju, jak dokážeš detailně popsat místo a přitom má příběh i děj. Jsem ráda, že ses zase dal do psaní.

Předmět: Re: Nikdy víc! Tue Aug 18, 2009 5:34 am

Zapoměl sem na začátek připsat úvod:
Na jinym foru se parta lidí dala do psaní společný povídky ... bohužel sem po napsání tohodle zjistil že s "tou která to vede" nejsem schopnej se shodnout, bylo mi líto to jen tak zahodit.

Doufám že se vám to bude líbit.

Nicol > Já nikdy nepřestal, jenom čekám na polibek můzy.

Předmět: Re: Nikdy víc! Tue Aug 18, 2009 5:11 pm

Krásné, jasně řečené z nádechem rychlosti, kde čtu a čekám co bude nakonec. Smile

Předmět: Re: Nikdy víc! Tue Aug 18, 2009 7:49 pm

Co mě napadá jako první je to, že se to moc dobře čte. Nějak hrozně rychle jsem to prolítla, až mi bylo líto, že už je konec. Líbilo, dobře, že jsi to jen tak nezahodil.

Předmět: Re: Nikdy víc! Wed Aug 19, 2009 11:25 am

Nezbejvá než poděkovat za reakce, díky.

Předmět: Re: Nikdy víc! Thu Sep 03, 2009 10:09 pm

Tákže ...
Kdyby to snad náááhodou někoho zajímalo, dovolil sem si udělat několik nepatrnejch změn v úpravě a přidal sem vyloženě drobounký pokračováníčko.

Tož, to je asi všecko.
Doufám že se vám to bude líbit, pokud to vubec bude někdo číst.