Maedhros: Tohle (ne)překousneš!

Ahoj Lukáši,
promiň, že jsem tak dlouho neodepsal a omlouvám se, pokud sis myslel, že jsem se na tebe vybodl. Ne, to ani v nejmenším. Je to prosté, neměl jsem patřičný čas ani náladu. Ta je teď, i když ti píši, pod bodem mrazu, možná ještě o něco hlouběji. V normálním případě bych ti napsal hned, jak bych dostal tvojí zprávu, ale musím tě zklamat, toto není normální případ. Není, jestliže všichni v celé mojí rodině trpí a truchlí, mlčí, chodí po domě skoro bez života, bez emocí – kromě jediné.
Bolest.
Není to bolest jako taková, kterou známe ze školy, kde se pro naší zábavu na chodbách pereme a mlátíme. V tomto případě je to jakýsi vnitřní pocit, který nás sžírá až z nás nezbude nic. Za chvíli bych o tom mohl napsat i básně, byly by však stejné jako nyní já. Chladné a zcela bez citu.
Jestliže by ses rozhodnul přijet na návštěvu, musel bys ihned odejít. Kam by ses podíval, uviděl bys prázdnotu, která zde převládá nad lidskostí. Proto raději nepřemýšlej o žádné návštěvě, alespoň ne v této době. Asi bys chtěl vědět, o čem tu „tlachám“ už téměř polovinu stránky. Tyto na výsost zlé časy nám způsobila veliká ztráta naší babičky. Ta hnusná síla, která si nechává přezdívat Smrt, nám ji vzala a v důsledku tohoto činu se nám v našich srdcích objevila zející díra. Vyčítám si některé okamžiky, kdy jsem babičce nepomohl, mám to snad pokládat za trest? Nevěřím v boha ani v posmrtný život, vlastně nevěřím skoro na nic. Ale věřím, že to babička vidí, že toho lituji. Snad není také smutná.
Místo počítače se teď procházím každý den venku. Někdy, když se mi to povede, projdu i celé Šlapanice. Brouzdám sem a tam napříč, po místech, která jsem viděl jen málokdy nebo vůbec. Ani jsem nevěděl, jak je krásné procházet se venku sám. Vítr ti šlehá do tváře a čechrá ti vlasy.
Brzy přijdou prázdniny a snad si najdeme čas, abychom si o tom ještě popovídali. Už se těším, až mi přijde tvoje odpověď…