Vzhledem k tomu že tu neni zatim žádnej příklad, doufám že sem to nezařadil do špatný sekce ale mezi The Sims mi to moc nepasovalo...
a jestli jo tak se omlouvám.
A mimochodem mi nefunguje kontrola textu takže je dost možný, že sem přehlídnul několik překlepů, nebo tam nasekal nějaký hrubky.
Pro zasvěcené:
Povídka je ze světa Warcraftu a odehrává se v době třetí války, před pádem Exodaru.
Pravděpodobně neznámé názvy:
Ironforge: město trpaslíků, chodbami propojená soustava jeskyní nějvyšší hory
Stormwind: město lidí, postaveno na úpatí hor, obklopené lesem
- Tyto dvě města jsou spojeny tunelem ve kterém je něco jako podzemní dráha.
Gnomeregan: původně podzemní město gnomů, nyní opuštěné "ruiny" které obydleli Troggové
Aliance: Společenství trpaslíků, lidí elfů a gnomů, snažících se vymítit Hordu.
Horda: Spolek trollů, orků, taurenů a nemrtvých, bojující proti Alianci.
Trogg: zhruba metr a kousek vysoký tvor, vzhledem i zvyky se podobají Tolkienovým skřetům
Imp: nejnižší démon používaný běžně černokněžníky k primitivním úkolům na které není potřeba fyzická síla, je vychrtlý, malého vzrůstu a často přihlouplý
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vzpomínám si, jako by se to stalo teprve včera, ten den pálilo slunce že i v okolí Ironforce muselo tát. Spousty žen se před svými domky, slunilo se na verandách, zahrádkách, nebo jen sedělo v okna užívalo si toho překrásného dne plého míru. Bokonce ani útoku ze strany Hordy se nikdo nebál, už více jak dva týdny o sobě nedala vědět. A tak hrdinové Aliance ve Stormwindu místo broušení zbraní, ošetřování brnění a trénování válečných postojů. Vyprazdňovali korbely piva a medoviny, užívali zlata které nashromáždili během svých výprav s ženami a bylo i několik svadeb a spousty slavností a veselek. Ten ten, kdy bylo tak krásně že všichni ti lidé i na ty největší starosti zapoměli, jsem neměl to potěšení užívat si prosluněného Stormwindu, alespoň zatím ne, já měl to potěšení mrznout bez pořádného kožichu nebo tukového obalu nedaleko Gnomereganu. Ale co, šel jsem tam dobrovolně.
Můj nejnovější vynález, Multifunkční Mašinátor3500i zkráceně MM35i byl téměř hotov, potřeboval jsem ho jen řádně otestovat, nicméně jsem nenašel vhodnějšícíl než ty odporné Troggy z Gnomereganu. Naštěstí se MM35i uměl pohybovat sám, poučij jsem se totiž z předchozí verze MM34i že nosit obroský kus železa v rukou není nic pro mne, takže jsem mu jen pomocí malé páčky na zádech udával směr. Nastoupili jsme na výtah, nechali se poslat dolů a vydali se na lov Troggů. Kdyby MM35i fungoval tak jak měl, mohl jsem pro nás opět vybojovat Gnomeregan sám. Nastavil jsem žhavící sekvenci, namířil ho přímo do severo-východního tunelu a pro jistotu přepočítal šanci na odraz paprsku. Všechno vycházelo podle předpokladů, tak jsem spustil odpočet a šel se schovat za roh, samozřejmě tak abych na MM35i dobře viděl.
Nicméně můj vynález mne zklamal, žhavící sekvence skončila a z těsnění před čočkou ze začalo kouřit. Kouř přilákal Troggy, kteří můj vynález nejdříve jen očichávali a odrápávali, pak do něj ale začli kopat a nějak se jim podařilo ohnout trubici s čočkou. Paprsek který vyšel z děla se odrazil do několika stěn a žel všem ozubeným kolečkům na světě se vrátil přímo do mého přístroje, který se rozletěl snad na miliony kousků. Svůj účel MM35i svým způsobem splnil, z Troggů toho totiž moc nezbylo, nicméně jsem jim chystal důstojnější a asi méně bolestivou smrt. Ale hlavně jsem neměl v úmyslu sestrojit na blízko ovládanou časovanou bombu, která se bohužel podle všeho z MM35i stala. Problém nastal když jsem si všiml, že jeden z Troggů se pomalu zvedá a podle toho jak se na tvářil se na mě nejspíš chystal vrhnout. Začínal sem panikařit. Pohled na levo, nikde nic použitelného. Pohled na pravo, jenom čistá podlaha. Pohled před sebe, Troggova pěst dopadající na můj obličej. Odvalil jsem se asi dva kroky od něho. Instinktivně jsem si zakryl obličej dlaněmi, zavřel oči a čekal na smrt. Trogg strašlivě zařval, ozvala se rána a nějaké, podle zvuku, jakoby psí kňučení. Když sem delší dobu nezaznamenal žádnou ránu, otevřel jsem oči. Trogg ležel na zemi mrtvý a dost zvláštně zkroucený. Zrychleně sem si zakreslil jeho siluetu do poznámkovéhlo bloku, MM35i ponechal svému osudu a upaloval zpět do Ironforge. Zvuky blížcích se Troggů mne značně popoháněli.
V zájmu zjišťování informací jsem v Ironforge vyhledal nejbližšího lovce a pomocí nákresu siluety jsem mu napodobil polohu mrtvého Trogga. „Tož toe jasný, ten se kroutí jak dyž ho něco pekelně bolí, moj kocour to dělá porád dyž má třebas trn v hnátě.“ Zapsal jsem nový poznatek o Troggovi, je možné že mu nějaké výboje z napájení MM35i způsobili svalové křeče. Další otázkou je, na co zemřel. Bohužel nemám dostatečné znalosti, ani možnost k profesionální pitvě, jak znám Troggy, teď asi okusují jeho mrtvolu... odporná představa. Hlavou se mi hodili stále ty samé otázky: „Je možné, že by ze zničeného napájení MM35i vyzařovalo něco, co by mělo pro Troggy zhoubný efekt? A pokud ano, dalo by se to nějak využít?“ Vydal jsem se tedy zpět do své laboratoře abych probral materiál, z něhož jsem vyrobil energetický článek, ale ani po několika hodinové práci jsem nenašel nic co by tomu nasvědčovalo.
Šel jsem se projít, napadlo mne totiž, že čerstvý vzduch mi pomůže lépe přemýšlet. Zamyšleně jsem vyrazil na svou obvyklou trasu. Obešel jsem asi tři stromy, kolem kterých vždy zatáčím, cestu mám naučenou tak že nad ní nemusím přemýšlet, což je výhodné, když si potřebujete pročistit hlavu. Za čtvrtým stromem mne ale z přemýšlení něco vyrušilo, zvedl jsem hlavu od zněhu pod nohama a podíval se před sebe. Skupinka asi pěti Troggů mne zřejmě stopovala od Gnomereganu. Zpanikařil jsem, jestli mne dostihnou je se mnou jistě ámen. Otočil jsem se k nim zády a s šíleným křkem se dal na útěk, na víc jsem se v té chvíli nezmohl. Každou druhou sekundu jsem se díval přez rameno, jestli to nevzdali, ale Troggové jsou jako zvířata, běhají po čtyřech a jsou tak neskutečně rychlí. Pomalu jsem začínal před očima vidět jak mi trhají ruce a jedí moje maso, když v tom mne z mých odporných představ vytrhl zvláštní pocit na noze, takový tahavý. Při mých představách jsem totiž lehce sklouzl po sněhu a prsty nohy mi zajeli přímo pod vystouplý kořen. Ten zastavil moji nohu a kromě pádu se mi postaral ještě o pěknou modřinu na noze. Jeho o dost větší bratříček mi k tomu navíc přidal bouli na čele.
Musel jsem být smrtelně bledý a v očích mít jen strach a paniku, když jsem se naposledy otočil přez rameno. To už na mne dopadal táhnoucí se stín a nademnou se tyčil jeden neuvěřitelně vysoký, smrdutý a slintající Trogg. Jeho svalnaté tělo se pyšnilo neskutečnou spoustou odporných vředů a bůhvíčím slepených chlupů. Polovinu zubů měl zčernalých a druhou vypadaných. Na prackách měl černé drápy dlouhé jako já prsty. Schoval jsem si hlavu mezi ruce, stočil se do klubíčka a doufal v rychlou smrt. V tom Trogg šíleně zařval, z toho křiku šla hrůza a děs, celý jsem se rozklepal jako když do stroje bez stabylizačních kroužků pustíte moc energie a v uších mi pískalo ještě dobré dvě hodiny. Ačkoli mne strach téměř ochromil, otevřel jsem oči a podíval se směrem na Trogga.
Ležel přede mnou, válel se ze strany na stranu, kvičel jako raněné zvíře a házel sebou jak ryba na suchu. Nechápal jsem. Ostatní throgové se při pohledu na něj dali na útěk což jsem bral jako dobrou radu, takže jsem ve svém útěku pokračoval. Když jsem doběhl do bezpečí v Ironforge, protože ani ve svém domečku jsem se moc bezpečně necítil. Vyrazil jsem rovnou na vlak do Stormwindu, kde se často zdržoval jeden můj známý, trpaslík Knog Rubač.
Hned po vystoupení ve Stormwindu jsem se začal vyptávat stráží na lehce odřeného trpaslíka, střední nízkosti, s tmavýma očima a černýma dlouhýma vousama. Nikdo ze strážných nedokázal rozpoznat jednoho černovousého trpaslíka do druhého. Nepomohlo ani když jsem čekl že sebou nosí dřevěnou vyřezávanou dýmku a pytlík s bylinkami a tabákem, až jeden trpaslík od pece mne zaslechl a ozval se, když jsem si vzpoměl že nosí na krku lahvičku se sytě červeným elixírem. Jistě, mohlo mne to napadnout hned, jak říkal otec: „Trpaslíka hledej jedině v Hospodě, nebo u Kovářů.“ Ani bych nevěřil tomu jak příhodné to bylo, dokut mne kovář neposlal do hospody, kde skutečně Knog seděl a lil do sebe jedno pivo za druhým, zakusujíc k tomu nějakou klobásu. Umaštěné fousy na kterých se stále držela jednou taková vrstva pivní pěny, špianvé ruce, smích připomínající bouřku, silně zakulacené tělo a vedle stolu odložené kladívko opřené o těžký, ostrými hřeby pokovaný štít. Nebylo nejmenších pochyb, jednalo se o Knoga.
Odkašlal jsem si. „Hledám posledního potomka rodu Rubačů z Grim Batol.“ Snažil jsem se mluvit dost nahlas na to aby mne každý slyšel ale tak, abych zbytečně nikoho nepohoršil. Knog odložil klobásu, utřel si mastné ruce do zlatými nítěmi vyšívaného tabardu, posilnil se pořádným hlem z korbele, seskočil ze stoličky a zařval, že to muselo být slyšet až u hlavní brány města: „NOA CO CHCEŠ ?“ Jeho hlas mne už dávno nevyváděl z míry, zvykl jsem si na to že klidně mluvit zřejmě nedokáže. „Mistře Knogu...“ nestihl jsem se mu ani uklonit na pozdrav když mi skočil do řeči. „HELE PRCKU, TOHO MAJSTRA SI NECH. A ŘIKÁM TI ROVNOU, ŽE ESLI SE JENOM ZKUSÍŠ KLANĚT, TAK TÁHNI VODKUD SI PŘIŠEL.“ „Omlouvám se,“ zamumlal jsem raději tiše když jsem si vzpoměl na jeho názory na etiku. „Mohli bychom si promluvit o samotě? Slibuji, že Vás“ Knog se začal natahovat po prázdném půlitru. „Chtěl jsem říci Tě nebudu zdržovat moc dlouho.“ Trpaslík se posilnil dalším hltem piva, pověsil za opasek svoje kladívko a na záda zavěsil štít, pak se se mnou v patách vymotal z hospody a využívajíc přitom celou šířku ulice po které by možná projela i menší jízda vojáků. Nedošli jsme daleko, asi dvacet kroků od hospody se mu zalíbil trávníček pod jedním stromkem tak se do něj svalil jako balvan, zafuněl, vytáhl si dýmku, nacpal ji tabákem a začal blafat. Pochopil jsem to tak že to je to místo kde se mnou bude ochotný mluvit, přitáhl jsem si nedalekou bedýnku a sedl si na ní.
„Nuže, začalo to tím, že jsem se vydal do Gnomereganu vyzkoušet svůj nejnovější vynález...
Odvyprávěl jsem mu vše na co jsem si vzpoměl a spoustu částí několikrát, protože mi během vyprávění asi čtyřikrát usnul, nebo si cpal do dýmky novou dávku tabáku tak mne nevnímal.
...A proto jsem se tě vydal hledat. Nevím čím to je, ale nejspíš moje přítomnost nějak ty bestie zabila.“ Knog se postavil a natánul ke mně ruce. Chvíli jimi kroužil kolem mojí hlavy a potom do nich chytil moje dlaně. „CHLAPE, JE TO DIVNÝ. NĚCO Z TEBE SMRDÍ ALE NEVIM CO TO JE.“ Smutně jsem svěsil hlavu a zadíval se do podlahy... Knog byla moje poslední naděje, neznal jsem nikoho kdo by mi mohl prozradit co nebo proč se mi stalo. Knog mezitím něco říkal, ale i přez jeho silný hlas jsem nevnímal ani slovo. Najednou jsem ucítil pálivou bolest na své pravé tváři, něco chladného a tvrdého mi narazilo do čelisti a shodilo mě to z krabice. Byla to Knogova pěst, nevím proč mi tenkrát jednu vrazil, ale vzpomínám si že jsem proti němu natáhnul ruku se zaťatou pěstí. Když jsem ruku natáhl, rozevřel jsem dlaň jako by v ní bylo něco co chtělo ven a já to pustil. V rameni jsem ucítil brnění, které bleskurychle prošlo rukou až k dlani a vytvořilo proud stínů sterý jsem tím gestem doslova hodil na Knoga. Trpaslík něco zakřičel ve své mateřštině, zahodil dýmku a skácel se k zemi.
Spanikařil jsem. Právě jsem zabil trpaslíka a ještě k tomu Paladina, navíc přímo ve městě a za bílého dne! To znamená že mě čeká buď doživotní vězení, nebo oprátka, nebo něco mnohem horšího. Nebyl čas uklízet tělo, utíkal jsem co mi nohy stačily ke Gryfům. Nasedl jsem na jednoho, zaplatil několikzlatek za cestu do Ironforge a vznesl se k obloze. Ještě jsem se celý klepal z pohledu na svého přítele kterého jsem zabil. Když Gryf přelétal kolem vodopádů všiml jsem si jedné opuštěné chaloupky na kopečku za vodopádem, zatáhl jsem za oprátku tak abych přistál. Seskočil jsem ze zvířete a nechal ho odletět, štěstí že tihle gryfové jsou naučeni že slouží svému pánu jen do doby kdy sesedne. Prozkoumal jsem místo kolem chaloupky, našel starou a tavou zarostlou stezku do údolí ke Stormwindu a dva poměrně seschlé stromky s ovocem. Chaloupka nebyla moc útulná, smrděla zatuchlinou, značná část dřeva byla plesnivá a podle mokrých fleků na stěnách nejspíš zatékalo, dveře nesnesitelně vrzali a nedali se úplně zabouchnout. Zbytek zařízení byl prostý: židlička, stůl, poloprázdná knihovnička a postel. Vše řádně přikryto silnou vrstvou prachu, plísně a místy dokonce mechem. Už tehdy jsem věděl že vrátit se nemám kam a i když mne čekala neuvěřitelná hromada práce s opravami zůstal jsem...
Starý gnom odložil pero, zazátkoval kádinku s inkoustem a pofoukal papír, aby jeho písmo zaschlo. Po chvilce papír sroloval do ruličky a podal jej hrbatému impovi. „B4 kamráde.“ Pošeptal gnom démonovi. Ten okamžitě vyskočil na skříňku se spoustou přihrádek a založil papír na své místo.
Gnom se zvedl z vrzající židle a pomalým šouravým krokem vyšel před svojí chaloupku podívat.se na západ slunce, imp se mu vyškrábal na rameno. „Je to už tak dávno...“ zašeptal si pro sebe. Otočil se na Impa, který ho sledoval svýma černýma očima. „To bys nepochopil kamráde, pojď je čas jít spát.“ Gnom se naposledy ohlédl za sluncem, potom odešel do své chaloupky, ani nezavíral dveře. Lehl si na postel, dal impovi jednoduchým gestem na jevo, že smí odejít do svého světa usnul a nikdy víc se neprobudil.
Mon Sep 01, 2008 2:58 pm
