Příběh

Je ráda že měsíc svítí tak aby jí naštěstí nebylo vidět jak se červená * Děkuji takové poklony mi ještě nikdo neskládal * špitne a lhece kopne do vody aby se rozstříkla kolem. pak lehce vyšla zase na břeh a posadila se kousek od vody tak aby na něj viděla * co takhle si začít tykat?......Příjde mi hloupé si stále vykatk když je svět tak moderní * zasměje se a pažemi si obejme nohy které přitáhne k hrudi

*Budu tim velice pocten.* Prijde k ni a ukloni se *Ja jsem Adrian. A poklony??? Nepovidej ze jsi je neslysela. Divka jako Ty je musi poslouchat porad* Na chvili se obrati opet k obzoru *i mesic je zde nadherne videt...a ne jako v...tam kde jsem byl driv....Ja opravdu Ti moc dekuji za Tvou pritomnost...nerad bych se po meste toulal sam*

Joséphine seděla v ušáku před oknem, zamyšleně se dívala do ztemnělé uličky a rozmýšlela, zda se nemá přeci jenom vrátit do ulic.
„Utíkají mi kšefty,“ pomyslela si chmurně a vstala, aby se před velkým zrcadlem trochu upravila. Pečlivě si rozčesala dlouhé černé vlasy, rty přelízla rudou rtěnkou a své bujné poprsí umně naaranžovala do hlubokého dekoltu - s uspokojením na sebe naposledy pohlédla a vyrazila.
V uličce za hotelem narazila na Paula, hotelového poslíčka, který náruživě pokuřoval, opřen o popelnici.
„Nazdar Fifi, vyrážíš do terénu?“ oslovil ji usměvavě a se zájmem si ji prohlédl.
„Nejradši bych zůstala doma...dneska nejsem nějak ve své kůži, ale znáš to. Činže je drahá,“ odpověděla mu Joséphine a nedalo jí to, aby se nezeptala na nové hosty, jejichž příjezdu byla svědkem. „Koukala jsem, že se u vás ubytovala nějaká nóbl společnost.“
„No jo, nějaký Victor Renard s manželkou - hlavouni z Paříže. Zatím jsem s nima neměl tu čest, takže po mě nechtěj žádné drby,“ zavrtěl Paul odmítavě hlavou a šibalsky na Fifi mrknul.
„No dovol,“ ohradila se ta a na znamení, jak strašně ji urazil, se na něj zašklebila a ladným krokem odcházela.
Klub Azyl praskal doslova ve švech - což se dalo čekat, jelikož byl pátek. Otevřela dveře, nahodila co nejsvůdnější výraz a rozhlédla se po lokále, hledajíc vhodnou oběť.
„Nazdar, hoši, co takhle jeden drink s vítězem?“ zacvrlikala a koketně zamrkala na dva muže, hrající u jednoho ze stolků poker. Jedním z nich byl Johny Black, majitel místního tetovacího salonu, se kterým už Fifi měla tu čest. Toho druhého, vysokého zatím znala jen od vidění. Ale na seznámení není nikdy pozdě...

Přemýšlela zda ho nevzít do klubu Azyl. Všeho všudy tam vlastně ani nebyla....tedy byla 1 ale to ještě před otevíračkou když tam nesla nějaké květiny na výzdobu protože se tam konala nějaká větší akce. Snad to byla svatba? Ano svatba. Ani si pořádně nepamatuje kdy to bylo. Ale rozhodně ne moc dlouho po otevření květinářství takže ani ne dlouho po jejím příchodu do města. Ani se s ní nebavili jen jí řekli kam to má položit zaplatili a dál ji neřešili. Odchytila si tam tedy jednu slečnu a s tou se poradila o výzdobě. Ta žena byla smutná ale zvlástní a milá. kyž dodělala výzodbu odešla a rozhodla se že se jí tam nelíbí. Ikdyž ji klub večer co večer silně lákal. Chtěla by jít dovnitř ale sama nikdy. Co kdyby se něco stalo. Zadumaně hleděla kamsi na moře kde v dálce zřejmě plula lod protože bylo vidět malé světýlko.

*Smím se zeptat nad čím přemýšlíš?* přisedl si k ní azahleděl se na moře taky jestli tam nenajde odpověď. Po chvíli ale pohlédl na ni a sledoval rysy její tváře. Přišli mu až nezvykle ženské al eoči stále ještě prozrazovaly duši dítěte

*uvažovala jsem.........nezajdeme se podívat do klubu? můžeš se s někým seznámit třeba to rozjede tvoji jídelnu víc* pousměje se a nazuje si botky aby se následně postavila a protáhla se

*proč ne může to být zábavné * rovněž se postaví narovná kalhoty a obuje se

* tak jdeme * usměje se narovná si kalhoty které před vstupem do vody vyhrnula a pomalým krokem vyrazí zase do městečla

Rychle a bez problému jí doběhne a pak mlčky kráčí vedle ní a občas na ni pohlédne aby si s ní udržel krok nebo aby jí nepředběhl

Když oba dojdou ke klubu na chvíli se zastaví ale nakonec Adrian otevře dveře a vstoupí do ohřátého prostředí klubu s opojnou vůní alkohlu a cigaret. za ním vejde Alexis a rozhlíží se jako zvědavé dítě které přišlo do nového prostředí.

* najdu nám stůl* usměje se a lehce ji vezme kolem ramen aby ji odvedl k jednomu z málas prázdných stolů které podnik ještě nebízel

Najednou se probudila, bylo asi 21.00 hod. "To jsem nespala moc dlouho, " pomyslela si. Měla chut si jít užít, jít někam, kde je hodně lidí. Už jí to nebavilo, ale zase měla pocit, že by nestala a přišla by pozdě do práce. Nevěděla, jestli tam má jít. Najednou vstala, všechna únava z ní spadla. Šáhla do skříně pro něco co se hodí do Klubu Azyl a vyrazila. Zamkla a zavolala si taxi.
Za pár minut seděla v taxíkua a blížila se ke klubu. Byl tam ruch, už dlouho si takhle neužila.
Vešla a uviděla tolik lidí, měla trochu strach. Najednou do ní strčil jeden chlap, omluvila se mu, ale on jí ani nezaznamenal. Stála tam a koukala se kolem, najednou zahzvídnul jeden chlap. Otočila se a řekla : " To bylo na mě?" Chlap řekl něco v tom smyslu, že ano.

Simby vyšla z klubu, užila si tance a viděla lidi, které potkávala když měla noční. Seděl tam i ten černý chlap s jizvou. Připadal jí zvláštní. Oblékal se do černa, objednával si vždy to samé.
Měla chuď se ho na to zeptat, ale přece jenom, mělo by to smysl?
Barman už poklindával a ona už měla taky docela dost. Zavolala taxi a jela domů. Oblečení ztrhla a lehla do postele, tentokrát bez knižky.
Přemýšlela nad Fifi, nebyla ve své kůži, ale přece jenom jí vyděla. Po chvíli přemýšlení usnula.

*objednal lahev červeného vína a přemýšlel čím začít konverzaci* Jak dlouho žiješ ve městě?* zeptal s ena první co ho napadlo

Pět let..........už jsem tu pět let* pronewse trošku zasněně

To už je hezky dlouho jaktože se tu s nikým neznáš? Řekl bych že v tak malém městě znáš všechny* púokusí se o rozproudění

ANi ne.......je nás tu dost, vlastně sem se nikdy o nikoh nezajímala protože sem neměla potřebu. Ze začátku jsem dala s Matyldou dohromady její starý obchod pak se věnovala pěstování různch květin až sem si otevřela vlastní květinářství* pronese s úsměvem a nechá si nalít sklenku

tak na nové známosti* pozvedl svou sklenku a zahleděl se jí do očí

na nová přátelství* dodala s úsměvem a přiťukla si s nim.

Popíjeli zlehýnka a než vypili tu jednu lahev opravdu dobrého vína trvalo jim to tak dlouho že se okolní společnost už v podnapilích nebo popodnapilích stavech pomalu rozpadala či zapadávala pod stoly. jen u několika málo stolů zůstavalo vše v klidu. Po další delší době se dvojice nakonec zvedla a po zjištění několika společných vlastností spolu odcházela už v uvolněném rozhovoru.

Dovolíš? doprovodím tě.....přece nenechám jít tak krásnou ženu domů samotnou ikdyž bydím jen kousek od tebe* pronesl se smrtelně vážnou tváří a hranou vážností v hlase až Alexis vyprskla smíchy * Na tom bylo něco vtipného??????* zasmál se

Ano to jak vážně si to říkal* usměje se* Ano dovolím ti doprovodit mě pod podmínkou že se ti nic nestane až pudeš o ten barák dál* zasměje se a zlehka vyrazí na cestu

Ano pane, váš příkaz splním do puntíku* zasměje se a pomalu vedle ní kráčí k jejímu domu

Tak tedy dobrou noc a děkuji za příjemně stávený večer* usmála se na něj

potěšení je na mé straně konečně tu někoho znám* lehce jí stiskl ruku apočkal až najde správní klíč a vejde do dveří * Dobrou noc Alexis* zamával ještě a vydal se ke svému bydlení

Dala si teplou sprchu, pročesala vlasy a zahrabala se do peřin hned po tom co se ujistila že Matylda spí ve své postely také. Cítila se velmi příjemně a poprvé za dlouhou dobu usnula aniž by počítala ovečky nebo podobné výmysly

Unavený po své očistě padl přes celou postel a neobtěžoval s epřikrývaním * vždyť není až tak chladno* zamumlal si pro sebe a usnul tak tvrdě že ani netušil zda se mu něco zdálo

Bylo ráno, Simby pohlédla na budíka. Bylo šest hodin. V klubu musí být od desíti, musí sice ještě poklidit židle a stoly, ale i přes toto neměla pocit, aby zpěchala.
Sedla si na postel a pozorovala co se děje před jejím domem, pošťačka už dávala noviny do schránky a ptáci se šli napít k jezírku, které jim tam udělala. Vstala z postele a šla se kouknout do zrcadla. S ironickým úsměvem odešla do koupelny. Umyla se a učesala. Oblékla se do svých oblíbených šatů a navlékla si ho hodinky, které měla ráda. Uklidila věci, které tu včera pohodila.
Při uklízení si všimla, že jednomu mužovi slíbila obraz z mořem. Má přijít do klubu. Nechtěla vypadat jako někdo kdo nesplní co slíbil. Vzala paletu s barvami a vyšla před dům. Pečlivě zamkla a šla k pláži. Sedla si na pláž a malé vlnky jí příjemně chladivým mořem omývaly nohy.
Nikde nikdo nebyl, a tak mohla kreslit a nevnímat okolí. Malování jí vždy bavilo, a tak to dělala ráda. Když tak přemýšela, vzpomněla si, že má dnes barman Brad svátek. Přemýšlela co by mu dala. " Koupím mu květinu z květinářství od Matyldy. Obrázek už dodělávala, proto šla.
Zastavila se u klubu a pohlédla na hodinky. Vše bylo v pořádku, mohla jít k Matyldě. Přešla ulici a koukla se do dveří. Bylo zavřeno, sedla si tedy k nejbližší lavičce a dodělávala detaily na svém obraze. Čekala až Alexis otevře obchod.

Vzbudil jí hluk v kuchyňce, zamžourala na budík a protáhla se* Jako vždy Matylda je přesná jako hodinky* zasmála se a nakonec s velkou námahou vtsala aby na sebe náthal župan

Dobré ráno děvenko* usmála se na ni Matylda která pečlivě cyhstala na stůl talíře

Dobré ráno jak se ti spalo?* přisedla ke stolu a Matylda jí naložila snídani,

Abni nevíš jak dobře dnes se mi spalo velice dobře* usmívala se Matylda a nalila Alexis čaj

děkuji Matyldo snídaně je jako vždy vynikající* usmála se Alexis a pomohla Matyldě uklidit

Neuklízej a běž do květinářství už je tak akorát na čase* vzala jí talíř z ruky a hnala jí pryč

Už běžím už běžím* smála se vešla do koupelny umyla se a učesala pak řasy lehce přetáhla černou řasenkou jako každé ráno navlékla na sebe červené šaty na ramínka a vydala se do květinářství. Už tam čekala nějaká žena

Dobré ráno....čekáte dlouho?* podívala se na ni a začala odemykat aby mohla vejít dovnitř a povyndávat květiny. Při pohledu na předčasně rozvité květy rudých, žlutých a bílých růží se jen kysele usmála* měli ste být ještě chvilku zavřené* lehce se jich dotkla a usmála se* potvůrky* Odnesla je dozadu alůe za chvíli se vracela s krásnými stejně barevnými růžičkami jejich květy byli ještě zavinuté

Tak co to bude slečno?* vynsešla květiny před obchod na sluníčko a podívala se na ni

Simby domalovala obraz a čekala. Najednou se dveře otevřely. Simby vstala a vešla do obchodu.
"Tak co to bude slečno?" Řekla slečna za kasou. "Zatím se jenom koukám, děkuji," řekla a koukla se po obchodě. Nevěděla co by se barmanovi hodilo. Přemýšlela, jaké květiny mívá na stole.
"No, mělo by to být něco co vydrží," pomyslela si. Růže jí lákaly, ale hodí se to k němu?
Myšlenky jí nedaly, chtěla si vzít růže, ale květiny, které byly vedle růží jí také lákaly.
Zamyslela se a rázně řekla: " Chtěla bych tyto růže, " ukázala na rudé růže a vyndavala si peněženku. " A ještě něco", zamyslela se, " chtěla bych ještě tu směs s bylinkami, máte jí?"
Ukončila větu a otevřela pěněženku. " A málem jsme se zapomněla přestavit, Vás ještě neznám. Simby Endiová, těší mě."

Když se Joséphine ráno probudila, bylo už slunce vysoko na obloze. Mátožně se zvedla a protřela si oči, jež jí nepříjemně pálily od rozteklých líčidel. Snažila si rozvzpomenout na události uplynulé noci, ale nedokázala si vybavit ani jak se dostala domů, natož co prováděla. Ale co, jednou za čas se přeci může trochu pobavit s přáteli...
Vklouzla do huňatých pantoflí a šouravě se dopotácela do koupelny, aby se dala trochu do pořádku.
Akorát vylezla ze sprchy, když se ozvalo ostré zazvonění, doprovázené klepáním. Obalila si tělo osuškou a šla otevřít.
„Dobrý den, Fifi, mám pro vás telegram z Paříže,“ hlásil úslužně mladičký pošťák a zarděl se, když ho Joséphine laškovně pohladila po vlasech – nemohla si pomoct, zajíčci byli její slabost.
„Tak ukaž, kde to mám podepsat?“
„Tady, prosím,“ odpověděl pošťák a podával jí propisku.
Joséphine vyplnila příslušnou kolonku svým podpisem a poslala odcházejícímu mladíkovi vzdušný polibek. „Stav se někdy, zlato,“ zavolala za ním ještě, než zabouchla dveře svého bytu.
Otáčela telegram v dlani a snažila se odhadnout od koho jen může být...možnosti byly jen dvě – otec nebo bratr.

Josephine STOP Prijed okamzite do Parize STOP S otcem je zle STOP Budu te cekat STOP Tvuj bratr Jakob STOP

Joséphine neváhala ani chvilku a začala si balit věci na cestu do rodné Paříže.

Alexis usmála se na Simby* těší mě* pak vybrala jednu z růží* přejete si ji nějako ozdobit??* ptala se mezití co se přehrabovala v poličce pro žádanou směs* s Bylinkami tu mám víc směsí můžete si vybrat* položila před ní na půlt hned 5 různých směsí* každá voní trošku jinak ale jsou dá se říct stejné* usměje se a juednotlivě pootevírá lahvičky aby dala zákaznicic přičichnout*

"Děkuji," odmlčela se a čichla si k balíčkům, " vezmu si ten první balíček a tu růži mi prosím dejte do obalu."
" Mám ještě jeden dotaz, přijdou vám muškáty, chtěla jsem si nějaký koupit," zeptala se a pohládla na Alexis. Vypadala mile a docela i příjemně. Ne jako ty městské drby, které roznesou všechno co uslyší. Koukla po obchodě a musela přiznat: " Máte to tu hezké, vy jste majitelka, protože kdyby ano, tak musím říct, že Vám vaší práci docela závidím." Simby měla totiž květiny moc ráda. Jenomže když přijela do města, nemělo moc peněz a tak vzala práci, o které si myslela, že bude skvělá. Po této krátké myšlence se koukla na Alexis a řekla : Kolik to tedy bude?"
Usmála se a vyndavala peníze. Už trochu spěchala, protože přece jenom klub se otevírá přesně.

tak tohle bude* spočítala cenu za nákup řekne určeno cenu která jí vyšla a vše pečlivě zabalila a posunula na pultě. Počkala si až jí Simby zaplatí a mile se usmála* děkuji za návštěvu....muškáty ........no jestli chcete skočím vám jich pár odstříhnout kvetou mi vzadu na zahradě* vyhrkla rychle a hrabala se pro nůžky na květiny a ihned běžela dozadu aby se o prá chvilek později vrátila s náručí muškátů* dám je jen do vody můžete si hned vybrat jestli chcete* rozdělila muškáty podle barev do váziček a uvolnila místo zákaznici

"Děkuji, " pohlédla na muškáty a zamyslela se, " vzala bych si ty červené." Podívala se na kasu, kde byla částka. Vzala z peněženky peníze a dala je na stůl. Poděkovala a pohlédla na hodinky.
"Už musím běžet, zítra se možná zastavím ještě pro něco, dnes už nemám čas. Nashle."
Byla už u dveří. Posledním pohledem se koukla na Alexis a usmála se. Musela už jít, bylo třičtvrtě na deset, čas na to, aby uklidila a připravila se. V jednu hodinu odpoledne za ní měl přijít ten muž, který po ní chtěl ten obraz. Vstupovala do dveří klubu a uviděla Brada. Rychle k němu přiklusala a řekla: " Vše nejlepší, "řekla jemným hlasem a podala mu květinu. Brad po jejím daru řekl: "Budu pořádatl malý večírek, přijdeš, bude na pláži, " řekl povýšeným hlasem. "Asi ano, " dodala Simby překvapeným hlasem. "Půjdu se obléct a uklidit, za chvíli otevřeme, tak ať je to tu pěkné."
Otočila se a běžela do kabinky se obléknout do pracovního.

Nemáte zač* usmála se* ráda vás tu zase uvidím* zamávala jí při odchodu a dodělala potřebné věci k plnohodnotnému otevření květinářství pak pohlédla na květy které tam měla v květináčích* co s váma holky ať vás zalívám jakkoliv vadnete* přidřepne k exotickým květinám které jí sem loni přivezl nějaký cizinec se slovy že zrovna ona už přijde na to jak se o ně postarat * Ale návod k vám nedal* zasměje se a tak jí nezbývá nic jiného než vzít květiny dozadu * holky vstávejte* zasmála se a lehce nad květinami mávla rukou.....

Narazila Adele na hlavu čepici, protože venku začínalo být docela chladno, pak ji chytla za ruku a vyrazily na ulici. Měly štěstí, že obchod byl hned vedle jejich domku, takže nemusely na nákupy nikam daleko.
„Dobrý den,“ pozdravila Desirae s úsměvem světlovlasou dívku stojící za pokladnou a zamířila mezi regály. V půlce cesty se Adele pustila její ruky, a tak se k ní sklonila. „Co je, zlato? Jen rychle něco nakoupíme, dáme to domů a půjdeme se projít po pláži. Vydrž chvilku.“
„Budu čekat venku, jsou tam psi,“ odpověděla Adele a ukázala malým prstíkem směrem za okna obchodu. Venku na trávníku opravdu stála žena se dvěma menšími psy. Desirae ji už od pohledu znala, občas ji při nákupech potkávaly a zastavovaly, aby si Adele mohla psy pohladit.
„Dobře, ale nechoď nikam jinam, ano?“ Sledovala, jak se její dcerka vzdaluje a jak se na ni žena venku usmívá. Pak se otočila zpátky dovnitř obchodu a z kapsy vytáhla lístek. Nikdy si nic nepamatovala a tak musela mít všechno napsané. „Tak copak tu máme...“ zamumlala si sama pro sebe a zamířila k mrazícím pultům, čímž se jí na chvíli zakryl pohled ven, kde Adele dováděla s těmi dvěmi chlupáči.

Desirae právě vykládala věci z košíku u pokladny, když k ní Adele přiběhla se skelnýma očima.
"Mamí, já jsem spadla," natahovala a ukazovala jí ruku odřenou od lokte až k zápěstí. Taky dlaň měla trochu podřenou, ale tam měla ránu obmotanou kapesníkem.
"Ty jsi vážně nešika," zakroutila Desirae hlavou a na druhé straně pokladny začala skládat namarkované zboží do tašky. "Počkej, zaplatím a podívám se na to."
Tiše si vzdychla, vyslechla od pokladní cenu za nákup a zalovila v peněžence. Vytáhla potřebný obnos, s úsměvem poděkovala a rozloučila se. Adele vzala za neporaněnou ruku a vyvedla ji ven před obchod. Tam opřela nákup o zeď a přidřepla k ní. "Tak ukaž..."
Pozorně si prohlédla všechna zranění, které ruka její dcerky utrpěla a pak ji pohladila po vlasech a políbila na čelo. "Nic to není, než vyrosteš, dávno se to zahojí."
"Štípe to!" zavzlykala Adele a prohlížela si rány.
"A doma bude ještě víc, až ti na to dám dezinfekci. Musíš to vydržet. Kdybys nebyla nešikovná, nic by se nestalo." Ješte jednou převrátila její ruku ve své, když si všimla toho kapesníku, který jí obvazoval malou dlaň. Předtím ho zahlédla jen letmo, ale teď, když se na něj zadívala pořádně, něco jí připomněl. Hned ji napadlo, že to není možné, ale takové náhodě, že by měl někdo navlas stejný kapesník se také nedalo uvěřit.
"Adele, odkud máš ten kapesník?" zadívala se dceři do tváře.
"Jedna paní mi ho dala, když jsem upadla. Šla s takovým vysokým a škaredým pánem, ale ona byla hezká a hodná. Šli támhle," ukázala směrem k silnici, která vedla k poliklinice a dál až k hotelu.
"Myslíš...do hotelu?" zašeptala si pro sebe a nemohla tomu uvěřit. Tohle byla naděje. "Adele, vzpomeň si, jak ta žena vypadala?" chytla dceru za ramena a napjatě čekala na její odpověď.
"Byla hezká," usmála se Adele.
"A něco bližšího? Jaké měla vlasy?"
Adele se podrbala na hlavě. "Takové krátké a tmavé, hezké."
Desirae rychle vyskočila na nohy a popadla do ruky tašku. "Pojď, musíme honem domů." Teď už to bylo skoro jisté. Stejně už předtím nebylo možné, že by měl někdo stejný kapesník, jaký její matka kdysi darovala Maikke. Sama ho vyšívala, ještě když byla Maikke malinká a Desirae si dodnes pamatovala, jakou z něj tehdy měla velkou radost. Nedala ho od té doby z ruky, až teď, jak se zdá...
Rychle došly až k domku a Desirae vběhla do kuchyně, kde její matka chystala oběd. "Mami!" vykřikla celá rozklepaná a běžela ji obejmout. "Maikke se vrátila! Je zpátky!"

Na oběd zamkla květinářství a na zamčené dveře připlácla cedulku
* za hodinu jsem zpět*
potom připsala ještě hodinu odchodu kdyby někdo něco potřeboval a šla za Matyldou. Otevřela si dveře do domu. Už ve dveřích jí praštila do nosu spálenina
*Matyldo?!!!* rychle vběhla do kuchyně kde na sporáku stálo již úplně spálené jídlo. rychle to vypla aby se nestalo ještě něco horšího a opět zakřičela* Matyldo?!!!* proběhla kuchyní do obýváku a našla starou ženu spát na gauči

*co hoří??* posadí se Matylda a ospale na ni kouká

* vyděsila si mě.........a ano málem hořelo!* pronese už klidne

*Opravdu??Tvůj oběd!* vstane tak rychle jak ji to stare klouby dovoli

* už je pozdě..........je to spalene......dodju si na obed do jídelny.......ty si jedla???* podívá se na ni

*Ano už sem ti to jen ohřívala a chtěla si trošku zdřímnout* omlouvá se Matylda

* to je v pořádku* chápavě se usměje a dojde se převléct aby mohla do jídelny aniž by ji překvapilo studené počasí a vyrazila do jídelny

Bylo dvanáct, čas na oběd. Simby mávla na Brada a oznámila mu, že jde do jídelny. Dneska nechtěla jíst v klubu. Už jí to nebavilo, chtěla poznat další lidi ve mětě. Přece jenom tu moc lidí nezná. Slíkla si oblek a nandala si její šaty. Hodinky ukazovaly půl dvanácté. Shýbla se pro kabelku a zakryla si její řetízek pod košily. vyběhla na ulici, auta tu jezdila jenom někdy, takže se nemusela ani ohlížet. Viděla děti jak si hrají na babu a psa, který asi zabloudil a hledá cestu zpět.
Najednou uviděla Alexis, mířila asi taky do jídelny, zamávala na ní a běžela jí naproti. Chtěla se jí zeptat jestli by s ní nešla na oběd.