Příběh

Předmět: Re: Příběh Mon Oct 13, 2008 11:53 pm

"ne počkejte!" vyhrkla a udělala dva spěšní kroky k němu, pak ale bezděky ucouvla když se na ni Baron podíval
"nemusíte nikam chodit, já, byla to moje chyba, měla jsem být opatrná a" uvažovala jak se k němu dostat blíž bez možnosti dostat se do kontaktu s Baronem.
"Měla bych se omluvit, lekla sem se když se proti mě Váš pes postavil" nakonec zůstala stát na místě. Sklopila oči a sledovala prsty se kterými si hrála. Žmoulala ukazováček jedné ruky mezi palcem a ukazováčkem té druhé, byla nervozni a nevěděla jak to skrýt, poprvé nevěděla jak se zachovat. Poprvé jí udeřila vlastní hloupost a chyba.

Předmět: Re: Příběh Tue Oct 14, 2008 3:49 pm

Lhát už uměla dobře. To byla jedna z mála věcí, které ji manžel naučil. Dívala se do očí mladé doktorky a nepatrně se usmála. V tom okamžiku vtrhl do místnosti Victor. Srdcervoucí pohádka o přepadení jeho milované ženy nejspíš zabrala. Doktorka se již nepokoušela z Maikke nic dalšího vytáhnout a upozornila ji jen, že si má za pár dní přijít vytáhnout stehy.
„Zařídil jsem nám pokoj,… prý nadstandard.“ Zamručel nespokojeně a odhodil francouzskou hůl, o níž se opíral. Vzala své věci a vedeni postarší ženou v nemocniční uniformě došli až do jednoho z pokojů ve třetím patře. Byli sami, zavřeni mezi čtyřmi stěnami. Na nemocniční pokoj vypadala místnost vcelku útulně. Maikke ležela na posteli a usilovně přemýšlela, jak těch pár hodin, které svým zoufalým pokusem získala, využít. Sledovala svého manžela. Jeho pečlivě sčesané šedivé vlasy, vrásky na rukou a obličeji a ty tmavě modré oči zabořené do letáčku, který našel na jednom z nočních stolků. Nudil se. Neměl u sebe své věci a tak vzal za vděk alespoň tímto. Poznala, že ho však něco upoutalo. Už nějaký čas nepromluvil ani slovo. Jen zuřivě hltal písmenko za písmenkem.
„Proč jsi mi o těch loděnicích nic neřekla?“ Vyhrkl náhle.
„Loděnicích?“ Nechápala na co naráží. Pak jí vrazil před oči leták s prstem namířeným na několik fotografií starých opuštěných doků, mol a všeho, co kdysi patřilo rodině muže, jehož milovala.
„Co je s nimi?“ Stále nerozuměla tomu, na co narážel. Pohrdavě trhnul rameny a vrátil se na své lůžko. Ještě v okamžiku, kdy usínala, držel onen kousek barevného povoskovaného papíru ve vrásčitých dlaních.

Po tvářích ji hladily slabé sluneční paprsky. Byl to snad první den v jejím životě, kdy ji nechal spát. Victor seděl na posteli s počítačem rozloženým na kolenou a zaujatě tloukl do klávesnice. Nerušila jej. Tiše jej sledovala, ale on, jakoby měl oči kolem celé hlavy. Všiml si jí, ale nedal to najevo. Pár hodin takto setrvali, aniž by je někdo rušil. Pak vstal, vypnul počítač a zamířil do malé koupelny spojené s pokojem. Když jí ji uvolnil, našla na dveřích pověšený věšák s šedivým kostýmkem s delší úzkou sukní a bílou halenku s dlouhým rukávem. Na umyvadle pak byla postavena kožená kabelka a těsně u ní stočen perlový náhrdelník. Na zemi se ještě válely vyleštěné černé lodičky s uzoučkými jehlovými podpatky. Takhle si dával záležet jen, když mu o něco skutečně šlo. Obvykle nechával výběr na ní či jí jen řekl, co si má vzít, ale dnes jí věci sám nachystal. Převlékla se a roztržené sáčko a halenku vyhodila do koše. Když vyšla ven, změřil si ji přísným pohledem. Musela být dokonalá. Taková, jaká jeho žena měla být. Otáčel se kolem ní, upravoval záhyby na saku a občas zastrčil nějaký ten pramínek vlasů vyjíždějící z účesu. Pak společně opustili pokoj. Zase to byl onen dokonalý pár. On elegantní starší muž, ona okouzlující mladá ženuška. Vypadali tak dojemně, když jí nabídl rámě, galantně otevíral dveře a zahrnoval ji všemi těmi sladkými slůvky. A ona zase hrála jeho hru. Tak jako celých posledních pět let.

Před nemocnicí však nečekalo jejich auto či taxík, jak čekala. Ne, nic z toho. Ale Victora to evidentně nevyvádělo z míry. Beze slova ji vedl dál. Neptala se, jen jej mlčky následovala. Poobědvali v klubu. Pak zašli až k loděnicím, které si tak fascinovaně prohlížel. Byl už pomalu večer, když ji zavedl na místo, po němž její srdce tolik toužilo.

Předmět: Re: Příběh Thu Oct 16, 2008 7:37 pm

Desirae se blížila k domu a hlavou jí běhaly stejné myšlenky, jako už několik hodin předtím. Pořád musela myslet na Maikke, na její trápení a odjezd. Zatím se jí ještě nepodařilo vymyslet nějaký plán, který by mohla podniknout. Ještě měla v živé paměti smutek její matky, když jí tu hroznou novinu oznámila. Vešla do předsíně a začala si sundávat boty. "Mami, Adele, už jsem tu," zakřičí do dveří vedoucích na chodbu. Tašku odloží na botník a vejde do kuchyně. Otevře ledničku, aby si vytáhla mléko a napila se. Tam se jí na ruku pověsí Adele. "Mami, mami."
Vezme ji do náruče a políbí na obě tváře. "Ahoj zlato, kde je babička?" Adele ukáže prstem k obývacímu pokoji.
"Prima, pojď." Zamíří do pokoje a přitom začne Celeste informovat o nejnovějších událostech. "Mami, tak si představ, že dnes přišel do knihovny nějaký cizí chlap a tvrdil mi, že jsme si objednali stovku nových knih a že nám je dovezl." Zahlédla matku jak sedí strnule v křesle, ruce založené v klíně. "Tak jsem mu řekla, že o ničem takovém nevím, že mu nic nezaplatím a ať si to kouká zase hezky rychle..." Řeč jí došla, když se za rohem vylouply postavy Maikke a jejího muže, sedící na pohovce.
Celeste se na svoji starší dceru usmála. "Podívej, kdo přijel, Maikke je tady! A ty jsi říkala, že odjela zpět do Paříže..." Vstane z křesla a vezme Desirae za ruku. "Pojď se posadit." Adele mezitím dojde k Maikke a vyšplhá se jí na klín. Otočí se směrem na Victora a nedůvěřivě si ho prohlíží.
Desirae napadne, že při tom pohledu uvnitř Victora probublámá obrovský vztek. Posadí se na opěradlo křesla, kde sedí Celeste a podívá se na svoji sestru. "Kde se tu berete? Přece jste odjeli, řekli mi to v hotelu..." zeptá se, sama radostně překvapená z té návštěvy.
Maikke od ní neodtrhla zrak. Je plná pocitů a nepopsatelného štěstí. Je zase doma. "Jak už jsem říkal vaší matce, odvolala nás jedna velmi důležitá zakázka." Ujal se slova Victor a obtočil Maikke ruku kolem pasu. Ta při jeho doteku strnula, ale nedala na sobě nic znát. Jen se dál usmívala.
"Zakázka..." Desirae pokývala hlavou, ale nechtěla dávat před matkou najevo, jaký odpor k Victorovi chová. Proto se přemohla a usmála se na něj. "Tak to musíme blahořečit toho, kdo za to může. Jsem hrozně ráda, že jsi konečně doma, Maikke."
"To já taky." Promluvila konečně a kdyby ji nedržela jeho ruka, rozběhla by se k sestře a padla jí do náruče. Místo toho alespoň objala Adele a políbila ji do vlásků. Bylo tak těžké zadržet slzy dojetí.
Adele se k Maikke přitulila. "Teto, my tě s maminkou vezmeme ven a všechno ti tady ukážeme. Půjdeme do lesa a k moři. Máme tady moře, víš?"
Desirae se usmála a mírně svoji dceru napomenula. "Adele, tetička si musí chvíli odpočinout, nemůžeš si ji hned přivlastnit a tahat ji všude možně."
"Maikke, zlatíčko, měla jsi dát vědět předem, že přijedeš. Byla bych uvařila něco dobrého k obědu. Moje holčička se vrátí po tolika letech domů a jí nemůžu nabídnout nic jiného, než vodu a pár sušenek." Celeste se provinile podívala do země.
"Jednou určitě, broučku." Usmála se na neteř a silně ji k sobě přitiskla. Pak se ustaraně podívala na matku. "To nic, maminko, už jsme jedli. Nedělej si starosti, prosím." Horlivě přikyvovala. Už to nevydržela a z Victorova sevření se vymanila. "Dáte si alespoň čaj? Uvařím čaj, ano?" Mocně se k Celeste přitiskla. Milovala svou matku. Nemohla se dívat na to, jak se trápí. Pak se usmála a políbila Celeste na tvář. Za chvíli i přes manželův pohled, jež cítila na zádech, zmizela v kuchyni. Potřebovala se na chvíli uklidnit. Opřela se dlaněmi o linku a zavřela oči.

Předmět: Re: Příběh Fri Oct 17, 2008 5:34 pm

"Půjdu jí pomoct." Pronesla Desirae s úsměvem a zamířila přímo do kuchyně s ostrým pohledem Victora v zádech.
"Maikke?" Sestru našla opřenou o linku. Ten pohled jí lámal srdce. Maikke, její Maikke, bývala přece vždycky veselá, samý smích… Přešla až k ní a položila ruku na sestřino drobné rameno. Maikke přiložila dlaň k ústům a pak beze slova Desirae objala. Třásl se jí dech. Snažila se být silná a všechno to v sobě dusit jako doposud, ale už to nedokázala.
„Jen klid, sestřičko.“ Hladila ji Desirae po zádech a tiskla ji k sobě. Snažila se zadržet slzy, jak jen to šlo, ale i přesto už měla mokrý skoro celý obličej. Takový nával emocí prostě nešel skrýt.
„Bože, jsem tak ráda, že jsi tady. Jak je možné, že jste se vrátili? Včera mi v hotelu řekli, že jste odjeli do Paříže, bála jsem se, že už tě nidky neuvidím a chtěla jsem se vydat za tebou." Promluvila, jakmile jí to hlas dovolil. Maikke znovu nabyla alespoň trochu té síly, která jí ještě zbývala. Setřela sestře slzy a odtáhla se od ní.
"Musíme udělat ten čaj." Promluvila tiše, ale přesto pevně. Přešla ke skříňce a vytáhla z ní starou obouchanou konvičku, které ještě jako dítě urvala ucho. Nalila do ní vodu a postavila na sporák. Pak se otočila zpátky k Desirae.
"Adele je nádherná. Je ti tak hrozně podobná."
"Ale Maikke, na to jsem se neptala. Proč mi neodpovíš? Tohle se mi vůbec nelíbí." Zakroutila hlavou a začala tiše přecházet po kuchyni.
"Nechci už, abysme před sebou měly tajnosti. Mamince nic neřeknu, ale chci vědět, jak dlouho už to trvá." Přistoupila k ní a zadívala se jí do tváře.
"Rei, prosím, nechci o tom mluvit. Teď jsem tu s vámi. Nevím na jak dlouho... Nevím, co chce udělat a ani proč tak rychle změnil názor. Tohle nikdy nedělá." Prosebně se na ni dívala a co chvíli nahlížela do obýváku, aby zkontrolovala, že stále sedí na gauči.
"Dobře," přikývla, i když s těžkým srdcem, "zatím to necháme, jak to je a uvidíme, co bude dál. Ale Maikke, probůh, dávej na sebe pozor, ano? Alespoň ve chvílich, kdy tě nemůžu ohlídat já nebo kdokoliv jiný."
"Postarám se o sebe, neměj strach...“ Usmála se, ale už to nebyl ten bezstarostvný úsměv jako kdysi. „Jsem už přece velká holka." Dodala a pokrčila rameny. Kdysi tolik toužily po tom, být už velkými holkami a teď... teď by raději byla znovu tou malou holčičkou.
"Ano, ale on je taky velký kluk... Co myslíš, až dnes odejdete, podaří se ti sem ještě dostat?" Podala tácek a naskládala na něj hrníčky s hotovým čajem a cukřenku. Maikke svůj pohled upřela na manžela. "To nevím..."
"Radši půjdeme, ať to není nápadné." Desirae se zlehka na sestru usmála a pak se společně vrátily do obýváku. Rei položila tác na stůl a pak z něj vzala jeden hrníček. Podávala ho Victorovi, zatímco bojovala s chutí vylít mu jeho obsah na kalhoty.
"Tak, drahý švagře... Jak dlouho se tedy zdržíte, než se vrátíte do Paříže?" Takhle alespoň budou všichni vědět, na čem jsou. S nechutí přijmul nabízený hrnek, jehož by se jindy nikdy ani nedotknul. Opět si k sobě přitáhl Maikke a naklonil se k ní.
"Co myslíš drahá? Jak dlouho tady zůstaneme?" Neodolal a políbil ji na krk. Maikke se při tom doteku zachvěla ruka a porcelánový hrníček tiše zacinkal. "Pár dní, pokud půjde obchod dobře." Pronesl jakoby nic a užíval si manželčina výrazu. Dělalo mu to škodolibou radost.
Desirae se vrátila k matce a také jí podala čaj.
"Pár dní, to je fajn. Doufám, že si ještě uděláte čas na návštěvu, vlastně můžu sestru navštívit i já v hotelu..." Usmála se a napila se čaje.
Victor se posměšně zasmál. "Tohle a hotel? To je díra! Vědět o něčem jiném..." Jeho tvář už začala pomalu rudnout, ale při pohledu na Celeste se začal krotit. Před ní si vždy hrál na dokonalého gentlemena. V tu chvíli si Desirae vzpomněla na něco, co nedávno zaslechla v knihovně a hned vycítila příležitost. Nejprve se ale trochu uklidnila, aby její slova nezněla moc dychtivě, tím by ho bývala jistě jedině donutila s ní nesouhlasit.
"Slyšela jsem, že u pláže je jeden dům na prodej… je velký a nový..."

Předmět: Re: Příběh Mon Oct 20, 2008 10:58 am

"U pláže?" Vyhrkla ze sebe Maikke neuváženě a vytřeštila oči na Desirae, čímž přilákala manželovu pozornost.
"Ano, u pláže. Pamatovat si na něj nemůžeš, protože dřív tam nestál. Ale teď je na prodej," přikývla Desirae překvapená její reakcí. Možná, že to nakonec nebyl úplně marný pokus, když na to upozornila.
"Copak drahá? Nelíbilo by se ti bydlet na pláži? Ráno vykouknout z okna, slyšet šplouchání vln. Po snídani se projít po písku..." Dráždil ji. Maikke seděla bledá a nepřítomně se dívala před sebe.
Desirae je sledovala a přemýšlela, s jakou taktikou na něj vyrukovat. "Ono to někdy dokáže být i pěkně protivné. Když moře v noci hodně bouří, člověka to i vzbudí, písek z pláže často doletí až do pokoje a pak aby člověk pořád jen uklízel..."
Celeste se do rozhovoru nezapojovala, jen seděla, mlčela a dívala se z jednoho na druhého.
"No, já to uklízet nebudu." Zasmál se vesele a pohladil ji po tvářích. Tentokrát však jeho dotek ani nevnímala. Myšlenkami byla v minulosti.
Desirae už ho neposlouchala, pozorně sledovala svoji sestru a teprve teď si uvědomila, co vlastně Maikke tolik zaujalo. No jistě! Vždyť ten dům byl tak blízko "jeho" domu. Nad tím teď Maikke přemýšlela, jistě se jí vybavovalo tolik vzpomínek na doby sice krásné, ale dávno zapomenuté. Desirae si už ani nevzpomínala, kdy ho viděla naposledy. Tak tohle se nepovedlo, pomyslela si a hned chtěla vzít zpátečeku. "Vlastně by vám to asi vůbec nevyhovovalo, nevím, proč mě to napadlo."

Předmět: Re: Příběh Mon Oct 20, 2008 2:01 pm

"Ale pročpak?" Usmál se Victor.
"Pokud to byl jeden z těch domů, kolem kterých jsme procházeli...," zamyslel se, "no vidíš miláčku, to by se ti mohlo líbit." Ten nápad se mu začínal líbit, i přesto, že jej vymyslela Desirae.
"Dobře." Přikývla, ale stále jej nevnímala. Desirae otevřela pusu k odpovědi, ale posléze ji zase zavřela. V duchu si nadávala, že to kdy vůbec navrhla, to se jí zase jednou povedlo něco pořádně pokazit. Ale dobrá na tom byla skutečnost, že budou mít Maikke blízko u sebe. Radost z toho posléze projevila i jejich matka. A to tak velkou, až Desirae napadlo, že si to Victor zase rozmyslí.
"To je báječný nápad! Konečně budeš doma, tam, kam patříš." Celeste se rozzářily oči štěstím.
Postavíme si domek na pláži. Jen maličký. Pro mě a pro tebe a pak jednou... možná... Tohle mu kdysi šeptala do ucha. Ležela v jeho náručí a naslouchala šumění vln. Teď však nedokázala projevit tu nezkrotnou radost jako tenkrát. Nedokázala se radovat společně se svou rodinou. Teď myslela jen na něj. Na vzpomínku, na přízrak. Usmívala se a to její matce stačilo. Victora však oklamat nedokázala. Poznal, že se něco děje.
"Myslím, že je nejvyšší čas jít. Viď, drahá. Vypadáš unaveně." Ta jeho "starostlivá" péče ji "dojímala". Avšak tentokrát s ním souhlasila. Snad poprvé v životě od chvíle, kdy mu řekla své ano. Když se zvedli a vydali k východu, Desirae se k sestře na okamžik přiblížila a zašeptala jí do ucha tak, aby to Victor neslyšel:
"Promiň, sestřičko. Uvědomila jsem si to až příliš pozdě..." Maikke přikývla a smutně se usmála. Pak ji jen pohladila po vlasech, objala Celeste a políbila Adele do vlasů. To už ji ale Victor držel okolo pasu a táhl do tmavé ulice.

Předmět: K Mon Oct 27, 2008 11:18 pm

Alessandra napsal:: "ne počkejte!" vyhrkla a udělala dva spěšní kroky k němu, pak ale bezděky ucouvla když se na ni Baron podíval
"nemusíte nikam chodit, já, byla to moje chyba, měla jsem být opatrná a" uvažovala jak se k němu dostat blíž bez možnosti dostat se do kontaktu s Baronem.
"Měla bych se omluvit, lekla sem se když se proti mě Váš pes postavil" nakonec zůstala stát na místě. Sklopila oči a sledovala prsty se kterými si hrála. Žmoulala ukazováček jedné ruky mezi palcem a ukazováčkem té druhé, byla nervozni a nevěděla jak to skrýt, poprvé nevěděla jak se zachovat. Poprvé jí udeřila vlastní hloupost a chyba.

Vincent se k ní otočil čelem a smířilivim tónem odpověděl: "Měl bych se omluvit i já, měl sem si dávat pozor na to jesli se nikdo neblíží."
Nepatrně se usmála. "Jsem Alexis," natáhla k němu ruku a uvažovala jestli udělat krok k němu nebo ne.
"Vincent." Natáhnul se k ní, aby snížil riziko že se bude přibližovat k Baronovi.
"Těší mě." Usmála se a pak si dala dlouhé vlasy za ucho. "Opradu se s nikým nepřátelí?" zeptala se a podívala se na psa
"Nikdo takovej se zatim nenašel. A i kdyby, málokomu se to chce zkoušet když vycení zuby." Odpověděl Vinc, dívajíc se upřeně na Barona.
"Je to pravda, ale stejně, bylo by lepší mít ho za přítele než aby na mě vrčel."
Usmála se a kousek odstoupila
Pokrčil rameny a na chvíli otočil svůj zrak zpět k ní.
"Tak s tim vám nepomůžu, zkuste se o něj starat od štěněte. Pak vám možná bude věřit."
"Tak to mám smůlu, čas vrátit neumím." Zasmála se. "Jak dlouho jste venku?"
"Zhruba od oběda, hodinky nemam tak přesně nevim. Proč?"
"Jen tak, jestli třeba nemáš chuť na drink nebo tak," pípla tiše. Co ji to napadlo, zvát ho na drink, sotva ho zná. Sklopila oči a radši začala zkoumat špičky svých bot.
"Drink, nebo tak... a kam bys chtěla jít? Nevim o ničem co by bylo otevřený takhle brzo a za něco by to stálo."
"No až tak brzo není," podívala se na hodinky které měla na levém zápěstí "Klub bude už otevřený, a navíc, než odvedeš Barona domů..."
"Tak tim, že ho nechám doma a odejdu s tebou, si u něj moc reputace nenabereš."
"Pochybuju že by se mu v baru líbilo," porkčila rameny. "A nebo můžeme jít ......to je jedno, je to na tobě."
"V první řadě deme ke mě, vezmu psa."
Otočil se a odvázal vodítko od zábradlí, pak ho dvěma uzly zkrátil na co nejmíň.
Přešla na bezpečnější stranu a po očku sledovala Barona.
"Je krásný, ale potkat ho jen tak bych už nechtěla."
Vincent přikývne a polohlasem odpoví: "Jedinej co se ke mě nikdy neobrátí zády."
"Ale neříkej, vždyť na světě nemůže být tolik zlých aby se k tobě alespoň nkdo kromě němé tváře neotáčel zády, alespoň já bych tě měla radši stále na očích" hned si zakryla pusu rukou, zase sem ukecanější než mi to myslí.
Nepromluvil, jen se nepřítomě díval před sebe a co tři kroky se podíval na barona.
Tiše kráčela vedle něj, měla silný pocit že řekla co neměla. "Vincente?"
"Poslouchám."
"Radši nic, promiň že sem rušila," pípne a zastaví se aby se otočila a vydala se zpět na pláž.
"Nějak rychle sis to rozmyslela." Chladně zhodnotil situaci Vincent.
"Rozmyslela? Možná, ale jít někam sněkým, kdo nejeví o mou společnost ani krapet zájmu a jde s výrazem kamenné sochy není nic příjemného." Pronesla poněkud zklamaně.
Vincent přikývnul. "Chápu, prostě sem jeden z těch co si držej odstup. No dobře, přeju hezkej zbytek dne." Otočil se zpět a pomalu pokračoval domů.
Sebrala se a přidala do kroku, bylo jí strašně měla chuť po něm něco hodit ale nechtěla. Rozeběhla se k pláži sundala kozačky a silonové ponožky a vběhla do písku. Uklidňovalo ji jak jí písek protéká mezi prsty.

Předmět: Re: Příběh Tue Oct 28, 2008 12:33 am

Nechápala, jak se její život mohl tak rychle změnit. Najednou byla zpátky doma. Viděla svou rodinu. Viděla svou sestru, maminku, svou malou neteř. A teď… stála v ložnici svého nového domu. Domu na pláži. Domu, jež stál ta blízko toho JEHO. Byly to dva dny, co jej Victor koupil. Ale pro něj nebylo nikdy nic těžké. S penězi a mocí, kterou měl, dokázal téměř nemožné. Vyhlédla z okna. Před domem stálo několik nákladních aut. Personál s lidmi od stěhováků a všemožných řemeslných firem nakládal poslední věci. Práce byly hotovy. Za pár okamžiků měla s Viktorem zase zůstat sama. Děsila se té chvíle, ale už nebyla zavřená mezi čtyřmi stěnami malého hotelového pokoje a navíc byl to jen kousek k tomu maličkému přízemnímu domku. Otevřela okno a pohlédla na zapadající slunce. Bylo nádherné opět pozorovat jeho odraz na mořské hladině. Seděla na parapetu a vítr jí čechral rozpuštěné vlasy. Ozval se zvuk startujících motorů, bouchnutí dveří a pak se za koly náklaďáků zvedl prach. Smutně na ně pohlédla.
„Zavři to, bude tady zima.“ Zamručel jí za zády Victor. Neslyšela ho přijít. Seskočila na zem a zavřela okno. On zase dveře. Bolestně přivřela oči. Chvíli stáli naproti sobě, pak se rozhodla odejít. Vzpřímeně přecházela ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zastavil ji.
„Ven.“
„To, že nejsme v Paříži neznamená, že by se něco změnilo.“ Mluvil klidně, ale nepřipouštěl žádnou námitku. Vlastně tak jako vždy. Přešla tedy do koupelny. Doufala, že se skryje alespoň tam. Posadila se na vanu a začala vybalovat obsah svého kosmetického kufříku. Přehazovala věci z jedné ruky do druhé. Hlavou se jí honila spousta myšlenek a vzpomínek. Pak ucítila pevné sevření na zápěstí. Sklonila hlavu a spatřila Victorovy kostnaté prsty.
„Co to máš?“ Rozevřel jí dlaň. Snažila se mu v tom zabránit, co to jen šlo. Uvědomila si, co v ní svírala. Popadl plastovou krabičku a pozorně si prohlížel její obsah. Jeho tvář začala brunátnět. Maikkiina bledla.
„To je…!“ Rozkřičel se.
„Celých pět let jsi mě tahala za nos! Celých pět let se snažím zplodit syna a ty!“ V afektu ji udeřil do tváře. Pak ji popadl za zápěstí a přitáhl k sobě. Dotáhl ji do ložnice a mrštil s ní na postel. Už ne! Musela utéct. Znovu by to už nepřežila. Využila chvíle, kdy se sklonil ke své poraněné noze a vyběhla z pokoje. Seběhla schody, proběhla halou a zabouchla za sebou domovní dveře. Slyšela jeho křik, to jak volal její jméno, ale běžela dál. Na konci ulice se na chvíli zastavila. Kam? Domů nemohla, tam ji bude hledat jako první. Ani by se nedokázala podívat do očí své rodině. Když spatřila manžela vycházejícího z domu, rozběhla se dál. Proplétala se uličkami města. Píchalo ji v boku, sotva popadala dech. Zastavila se téměř až na konci města. Opřela se o stěnu jednoho z domů tvořící stěnu úzké uličky. Nenáviděla toto místo. Bylo s ním spojeno tolik nenáviděných vzpomínek a možná právě to v tuto chvíli potřebovala. Popadla kámen ležící u jejích nohou a hodila ho do malého sto let nemytého okna v prvním patře. Tam prožívala své noční můry. Tam ji jako holčičku zavírala ta stará čarodějnice, která ji měla hlídat.

Předmět: Re: Příběh Sat Nov 01, 2008 1:32 am

Sehnula se pro další kámen. Byl to boj s vnitřními démony, s Victorem, s celým světem. Uchopila jej do dlaně a vší silou mrštila proti oknu. Ozval se zvuk tříštícího se skla. S bolestným výrazem ve tváři sledovala další díru, jež mu způsobila.
Nedaleko se mihla světlem pod lampou vysoká, do černého kabátu zahalená postava. Ozvalo se několik blížících se kroků... Muž měl klidný, poměrně tichý, a pravidelný krok a kromě nárazů podrážek na zem a tichého tlumeného dechu, od něj nebylo slyšet absolutně nic. Až do chvíle kdy se dostal jen pár metrů od ženy házící kameny do okna.
"Zajímavá zábava." Pronesl pološeptem, ale dost hlasitě na to, aby si byl jist že ho uslyší.
Cukla sebou. Neslyšela jej přicházet. Byla pohlcena vzpomínkami a svým hněvem. Až teď si začala uvědomovat, že stojí v opuštěné tmavé uličce a je sama. Ale co jí mohl udělat? Už teď žila v pekle. Elegantně se otočila a pokusila si jej prohlédnout.
"Ve městě je snad normální, ničit lidem věci?" Pokračoval tichým tónem cizinec, s tváří stále zahalenou stínem.
"Tam se dějí mnohem horší věci." Pronesla trpce. "A ta stará čarodějnice si nic jiného nezasloužila." Pronesla tiše, spíš jen pro sebe. Ještě byla plná zloby a hořkosti.
"To ale nebyla odpověď, na mojí otázku že ne?" Pokračoval cizinec nezměněným tónem.
Hrdě zvedla bradu. Už odmítala ospravedlňovat své činy. Už se nechtěla před nikým krčit. "Ne to není." Dodala o něco klidněji. "Co kdybyste si šel svou cestou a mě nechal jít tou mou?" Pohlédla mu do míst, kde měl oči. V těch jejích se zrcadlil smutek.
"To bych možná moh," cizinec udělal krok dopředu. A každym slovem mluvil čím dál tín hlasitěji. "Kdybych chtěl, kdybch měl důvod..." naklonil se k ní o něco blíž. "No a nebo kdyby mě prostě nezajímalo co se tady děje."
"Musí mít vše nějaký důvod?" Otočila se a zadívala se opět do okna nad nimi.
"To vážně mít nemusí, ale konkrétně tohle by ho mít mělo." Vrátil se zpátky do stínu a opřel se ramenem o stěnu domu. "Pokud ovšem rozbíjení oken neni jenom nějaká forma zábavy zbohatlíků."
"Zbohatlíků?" Málem vykřikla. Snad nic ji v tuto chvíli nemohlo ranit víc. "Jistě. Nejsem nic víc než jen zazobaná nudící se panička bavící se... Ne, vůbec mě neznáte. Nikdo mě nezná. Nikdo." Poslední slova jen šeptala. Měla chuť se opřít o stěnu a svézt se po ní až na špinavou zem.
"Ne to neznám. Ale co si mam myslet o ženský v drahym oblečení, která ničí cizí majetek a nic o sobě nechce říct? Je snad normální že jí budu odhadovat podle toho, jak vypadá."
"Vy byste ji snad poslouchal? Zajímala by vás?" Nedokázala si odpustit tu ironii, která se jí zmocňovala. Ale víc než cokoliv jiného to bylo zoufalství a touha nebýt sama.
"Dobrá otázka, ale já taky jednu mam. Přijde vám lepší hned zavrhnout čanci, že vás budu poslouchat nebo to zkusit?" V jeho hlase se dala zaslechnout nepatrná troška pobavení.
Překvapeně na něj pohlédla. Na okamžik zvažovala, jak odpovědět, ale pak se nadechla. "Mohli bychom někam zajít?... Je tu hrozná zima." Až v tuto chvíli si začínala uvědomovat, že před ním stojí jen v krátkých bílých šatičkách a teňoučkém bolerku stejné barvy. Když utíkala z domu, neměla čas vzít si kabát.
"Rozmyslela ste si to rychle. Ale proč ne. Když vám nebude proti srsti poněkud hrubší společnost, znám tady v okolí jedině Azyl."
"Pokud se nebavíte tím, že zmlátíte každou ženu, co vám příjde pod ruku..." Pokrčila rameny. Nejraději by si v ten okamžik ukousla jazyk.
"Vypadám snad na to?" V hlase se mu ozvalo překvapení, nebylo těžké poznat že ho zaskočila.
"Někdy není nic takové, jaké se zdá být." Usmála se smutně snad poprvé za celou tu chvíli, co se znali.
"Možná někdy. Ale o tom jakej sem si můžeme promluvit až o sobě budeme něco vědět, do klubu se jde tudy." Ukázal rukou směr...
Upravila si prameny vlasů, které se uvolnily ze sčesaného drdolu a vykročila směrem, který naznačil.

Předmět: Re: Příběh Wed Dec 10, 2008 6:50 pm

"Alex co ty tu tak sama? Stalo se snad neco?" a zlehka ji polozi ruku na rameno tak aby ji to nebylo neprijemne. ""Mohu tu treba byt chvili s tebou?"
Posunula se na kameni aby si mohl přisednout "někdy vůbec nechápu co vlastně chce člověk říct, proč to nemůže být jednodušší, jednu chvíli se zdá že si rozumíte a pak najednou je jako někdo jiný" povzdechne se
Posadi se vedle ni a polozi ji ruku na rameno. "Alex...povidej. Copak se stalo? Pripadas mi nejaka smutna"
"to je vlastně jedno" podívá se zase na moře "noc je krásná" zašeptá
"Kdyz to rikas Alex. Doufam ze ti nejak nevadi moje pritomnost" a obrati svuj pohled smerem k ni.
"Ne vůbec, právě že naopak, jsem ráda" usměje se na něj
"Mesic dnes zari opravdu krasne. Skoro jako tvoje oci" a sklopi svuj zrak k zemi
" Děkuji Adriane, jsi moc hodný" špitne stydlivě
"Ja pouze rikam co sam vidim Alex." natahne ruku a pritiskne ji k sobe s ocekavanim jak Alex bude reagovat.
překvapeně zamrká a v tu chvíli není schopna dělat nic. Nečekala že ji někdo někdy bude takhle držet, vždycky o tom jen četla, snila nebo to viděla ve filmech.
Tise se k ni obrati a najednou ucukne "Promin...Ja...Ja to tak nemyslel...Omlouvam se....neurazej se"
"ne to .......ono..........já ........" radši se rychle postaví
"Ja se omlouvam. Asi bych mel jit a nemel bych te rusit" Sklopi zrak k zemi ale ceka co udela.
Chvíli jen zaraženě stojí a dívá se na něj "nechoď" špitne
"Alex...opravdu ches abych byl s tebou dal? Ja bych s tebou byl moc rad"
přikývne a stále zkoumá strukturu písku
chyti ji za ruku a opet se posadi "Alex...posad se jeste....prosim"
dobře" pípne a sedne si zpátky
Chyti ji kolem boku, druhou rukou ji drzi dlan a stridave sleduje obzor a jeji tvar
překvapeně hledí před sebe neschopna pohybu ani slova
"Alex...proc neco nereknes? Vadi ti snad to co delam?"
cukne sebou " promin já jen.........já.......totiž........no......nidky..............asi bych měla jít" neví co říkat neví co si myslet potřebuje se z toho vykroutit a tak řekně první co ji napadne
"Omlouvam se....asi jsem udelal vic nez jsem mel....ale prosim nechod...chtel bych s tebou jeste chvili byt" a sklopi zrak k zemi
"Já.........musim......matylda.....bála by se...." snažila se vymyslet důvod proč se od něj na chvíli vzdálit
"Chapu...nechces se mnou byt...rekni mi to klidne rovnou"
"ne já víš............ tohle.....já ............. neznám........ nechápu......... promiň" rychle zvedla boty a vydala se přes pláž
zavol na ni "Alex...prosim...dovol mi se s tebou alespon rozloucit"
zastavila se a otočila se k němu
Došel k ni a zlehka ji obejmul. ale kdyz se oddaloval neudrzel se a lehce ji polibil na tvar. "promin...ja...."
překvapeně se nadechla až jí vyklouzly kozačky z náruče
"omlouvam se....asi bych mel jit....ted mne urcite nebudes chtit videt"
"to není pravda!" vyhrkne rychle
zdvihne svuj pohled, opet se k ni nakloni a polibi ji...
překvapením zapomene až dýchat
"promin...ja...jsi tak krasna...nemuzu ti odolat..."
já.......ještě mě nikdo..............už je pozdě" vyhrkne a sehne se a by si nazula boty
"Prosim...dovol mi te alespon doprovodit..."
"nevím, myslím, radši asi ne" špitla a nepatrně zvedla ruku směrem k němu pak ji ale rychle spustila a vydala se pryč
"Alex....prosim...rekni ze te mohu jeste videt"
Zastaví se " kde je květinářství víš ne?" usmála se a pak mu zamávala a dlouhými ladnými kroky se vydala ke svému domovu
Dlouze se na ni diva a pak mu to neda a rozbehne se za ni...ale tak aby ji jeho pritomnost nevadila
Nechala ho dporovodit ji až domů
"Díky, dobrou noc" pípla u branky a vklouzla na dvůr aby chvíli na to vběhla do domu a zabvřela za sebou dveře

Předmět: Re: Příběh Thu Dec 25, 2008 10:32 pm

Vincent otevřel dveře a rukou naznačil Maikke, aby vstoupila.
„Až po tobě.“ Prošla kolem něj a rozhlédla se kolem sebe. Všimla si několika prázdných stolů, ale netoužila se stát středem něčích klepů a zvědavých pohledů. Z jejího zamyšlení ji vytrhlo poklepání na rameno.
„Zapomněla jsi mi říct, co si dáš.“
„Martini.“ Pronesla pevným hlasem.
„Dobře. Posadíš se tamhle?“ Kývl směrem k temnější části místnosti. Přikývla a zatímco šel objednat pití, posadila se k volnému stolu. Sundala kabátek, ladně přehodila nohu přes nohu a rozepnula sponu svazující její dlouhé havraní vlasy, které se jí okamžitě svezly po ramennou.
„Tady to je.“ Podal jí sklenici a usadil se naproti.
„Díky.“ Usmála se na něj přátelsky a ihned do sebe skleničku obrátila. Nečekala na žádné přípitky, proslovy a podobné nesmysly, které jí tak lezly krkem. Potřebovala zapomenout na celý svět, na všechno a hlavně na Victora.
„Měl bych toho asi vzít víc, co?“ Odpovědí mu byla její zvednutá dlaň, kterou mávla na barmana a prázdná sklenička pohupující se v sevření jejích prstů.
„Jsme přece v baru, ne?“
„No, říjak tomu tady klub, ale je to to samý.“ Prohodil, aniž ba na ni pohlédl. I druhá skelička v ní zmizela tak rychle, jak se objevila na stole. Maikke cítila, jak se jejím tělem rozlévá příjemné teplo a tváře jí viditelně zčervenaly.
„Co vlastně děláte?“ Prohodila po chvíli mlčení a opět mávla na barmana. Prsty raději naznačila, ať donese rovnou dvojité.
„Teď zrovna dělám to, že sháním práci.“
„Něco konkrétního?“ Pokrčila rameny a usrkla ze svého dvojitého Martini. „Závidím vám. Jste tak volný.“
„Jo, volnej jako bezdomovec.“ Oponoval jí.
„Můžete být s kým chcete, být, kde chcete. Můžete si dělat, co chcete. Prostě cokoliv.“ Z jejího hlasu bylo poznat vzrušení. Na stole se válela třetí prázdná sklenka a Maikke nahnutá přes stůl upřeně sledovala Vincentovu tvář. „Jste volný. Jste... šťastný.“
„A sem bez peněz. A nemám celý dny co dělat.“ Oponoval jí dál.
„Raději bez nich a volný, než s nimi a ve zlaté kleci.“ Zamumlala. Alkohol, už jí začal stoupat do hlavy. Nebyla na něj zvyklá a přesto opět mávla na barmana.
„Nedáváš si toho trochu… hodně?“ Pozvedl obočí a změřil ji tázavým pohledem.
„Pokud mi tohle pomůže zapomenout tak ne.“ Zakroutila hlavou a dlouhé náušnice v jejích uších tichounce zacinkaly.
„Zapomenout?“ Očividně vzbudila jeho pozornost.
„Peníze nejsou všechno. Ani bohaté paničky... ale tohle není nic, co by vás zajímalo.“
„I kdyby… jako, že to není pravda… stejně tady jiný téma není… Jen povídej.“
„Miloval jste někdy někoho a přitom věděl, že s ním nikdy nemůžete být?“ V její tváři se zrcadlil smutek za posledních několik let.
„Počítáš i rodiče?“
„Ne, nemluvím o rodičích.“
„Vím, jaký to je, nemoct někoho vidět.“
„Potom jistě chápete.“ Obrátila do sebe další skleničku. „Měl byste za ní jít...“ Začala se cítit uvolněná. Na její tváři se už i objevoval úsměv. Chytila jej za ruku. „Jste volný, udělejte s tím něco.“
„Všichni jsou mrtví.“ Odpověděl chladně bez náznaku jakýchkoliv emocí.
„Promiňte, to... je mi to líto.“ Lehounce ho pohladila po dlani. Pak odvrátila hlavu a rozhlédla se po místnosti. Osoba, kterou spatřila stát ve dveřích, se na ni nenávistně dívala. Maikke se zastavil dech. Rychle pustila Vincentovu ruku.
„Už je to nějakou dobu, to nic… Stalo se něco?“

Předmět: Re: Příběh Sun Jan 04, 2009 7:18 pm

Nicol napsal:

„Všichni jsou mrtví.“ Odpověděl chladně bez náznaku jakýchkoliv emocí.
„Promiňte, to... je mi to líto.“ Lehounce ho pohladila po dlani. Pak odvrátila hlavu a rozhlédla se po místnosti. Osoba, kterou spatřila stát ve dveřích, se na ni nenávistně dívala. Maikke se zastavil dech. Rychle pustila Vincentovu ruku.
„Už je to nějakou dobu, to nic… Stalo se něco?“

„Já... už musím jít.“ Vyděšeně popadla kabátek a nejistými kroky přešla k východu. Victor stojící jen kousek od něj ji popadl za ruku a chvíli na to se jeho rozčilený hlas rozezněl celým barem. Bylo to poprvé, co se na veřejnosti neovládl. Snažila se mu ze všech sil vyprostit, ale dělalo jí to značné problémy.
Po chvíli mu však na rameno zaklepala něčí ruka a za zády se ozval ledově klidný hlas: „Problém, pane?“
„Vincente, ne.“ Prosebně zachytila jeho ruku a pak vyděšeně pohlédla do překvapené Victorovy tváře.
„Pozdě.“ Zašeptal Vincent a hrubým, silným trhnutím za jeho rameno otočil Victora k sobě. „Na něco sem se ptal!“
„Táhni ty...“ Přeměřil si ho kritickým pohledem. „Ani za tohle mi nestojíš.“ Opovrživě pozvednul hlavu. „A ty už pojď!“ Surově popadl Maikke za paži a táhnul ji k východu.
„Koukám, že si pořádnej kus chlapa. Určitě jí i mlátíš co?... že by ti něco nefungvalo jak má?“ Zakřičel za nimi Vincent. V tom se dveře klubu s dost hlasitou ránou zavřely, těsně před odcházející dvojicí.
„Vincente, prosím.“ Prosila jej tak úpěnlivě, jak jen mohla. „To je v pořádku. Všechno je v pořádku.“ „Tak ty sis našla nové přátele? Nebo snad něco víc?“ Sjel ji Victor pohledem. „Je to stejná špína jako ty.“ Zavrčel tiše.
Když se otočil zpět ke dveřím, rozhodnutý je otevřít, odejít a nechat všechny za zády. Už před ním stál Vincent, hleděl mu do očí, s rukama překříženýma na prsou, ale neřekl ani slovo.
„Uhni!“ zakřičel rozzloběně Victor. Nebyl zvyklý, aby se mu někdo stavěl do cesty.
„Jak račte, vašnosto. Kvůli ní, ale ty dveře se stejně neotevřou.“ Ustoupil do strany tak, aby stál proti dveřím a lehce předklonil hlavu dopředu.
V tu chvíli se Maikke jako zázrakem podařilo vyprostit z Victorova sevření, a doskočit ke dveřím v naději, že snad pustí alespoň ji. Když stála vedle svého společníka, upřeně sledovala jiskřičky v jeho očích. Marně se pokoušela stisknout kliku a utéct na svobodu.
Vincent zaklepal hlavou, jakoby se probral ze snu a podíval se na ni...
„Běž, my dva si ještě budeme muset promluvit.“ Otočil se směrem k Victorovi a znovu tak rozdělil prostor mezi Victorem a Maikke s rukou položenou na klice.
Klika povolila a pod samotnou vahou její drobné dlaně se pomalu ohýbala k zemi. Pochopila to, jako svoji šanci, neváhala ani minutu a vyběhla ze dveří. Nejistými kroky došla až k molu. Tam klesla na kolena a s hlavou k obzoru nechávala dešťové kapky skrápět svou tvář.

Předmět: Re: Příběh Mon Apr 13, 2009 8:54 pm

Necelé dva metry od Maikke se ozvalo zavrzání dřeva, když si muž opřený lokty o zábradlí mola přešlápnul na místě. Upřeně hleděl na hvězdný horizont, odrážející se na vlnící se hladině. Voda mu stékala přes okraje klobouku na dlouhý tmavý kabát a odtud dolů až na dřevěné molo.
„Nic mi do toho není…“ Ozval se cizinec, který se ani nepokusil na Maikee pohlédnout. Jeho hlas byl klidný, bez sebemenší známky zájmu o dění okolo. „Ale neměla byste tady bejt, ne v tomhle počasí a už vůbec ne v týhle pozici.“
V tu chvíli přestala myslet na chladnou náruč oceánu. Náruč, která by ji zbavila veškeré bolesti. Pozvedla oči, ale na muže nepohlédla. Bála se otočit. Bála se, že když to udělá, ztratí se ten hlas, který
konejšil její srdce. Poznala by jej všude, stejně jako mužovu vůni, i ten klobouk se širokou klempou.
Odváděl ji do dávno ztraceného světa plného slunečních dní. Tehdy ještě bývala šťastná. Byla zamilovaná, byla milovaná. Johny ji tehdy držíval v náručí. Jakoby v tu chvíli cítila jeho dotek, vnímala šumění vody, když spolu lehávali na pláži, vnímala Johnyho polibky...
Nikdo se neozval, muž znovu přešlápl. Nějakou chvíli poslouchal jen bubnování kapek vody na okraji svého klobouku, až potom mu došlo že ten druhý zvuk co slyší je občasné vzlyknutí a velice nepravidelný dech.
„Slyšíte mě?“ Zkusil znovu oslovit neznámou, potočil hlavu přes rameno a zahlédl část její siluety. „Podívejte, slečno, už tak je docela zima a ještě k tomu ten déšť. Měla byste jít domů, dřív než se vám něco stane.“ Než dořekl větu už měl hlavu otočenou zase k nekonečné hladině moře, skoro si připadal jako by mluvil sám se sebou.
„Domů...?“ Zopakovala. „Kde mám domov? Jediný, který jsem kdy měla, mi sebral. Tam se vrátit nemůžu... ne, tam... tam mě bude hledat nejdřív! A k němu?“ Ne, domov už neměla. Victor jí vzal i ten. Po tvářích jí stékaly další proudy slz. I tys odešel. Otočila k muži tvář. Stál k ní zády, nedíval se na ni. Jen tam tak stál a díval se neznámo kam. Už ne, už mě nemuč. S tou myšlenkou se prudce postavila. Podpatek zachycený mezi prky mola a velké množství alkoholu však vykonaly svoje a Maikke se řítila zpátky k zemi.
Nevěnoval příliš velkou pozornost tomu, co říkala, ale skřípání dřeva se ignorovat nedalo. Otočil se, aby se ujistil, že je žena vůbec schopná ve svém stavu odejít do tepla svého domova bez toho, aby si někde něco zlomila. Právě včas na to, aby stihl udělat dva delší kroky, a téměř na poslední chvíli popadnout vrávorající Maikke za ramena. Ta při jeho dotyku zasyčela bolestí. „Moc se omlouvám,“ vyrazil hned na obranu se svojí omluvou, „ani v nejmenším jsem vám neměl v úmyslu ublížit."

Předmět: Re: Příběh Mon Apr 13, 2009 9:00 pm

Odvrátila hlavu. Vlasy jí přitom spadly do tváře. Nemohla mu pohlédnout do tváře. Ne bez vzpomínky na poslední den, kdy jej viděla. Ten den jí ještě šeptal, jak ji neopustí, svůj slib však už nesplnil. Jakoby i v tu chvíli svírala v dlani ten drobný zásnubní prsten určený jeho vyvolené. "Johny, pusť mě!" Vyhrkla. Už nedokázala snést tu bolest, kterou jí svým dotekem na modřinami posetých rukou způsoboval.
Povolil stisk, tak že vlastně jen nechal její drobné ruce ležet na svých. "Johny..." prohnalo se mu hlavou. "Jak by mě mohla znát? Ten hlas... ale to je nesmysl. ta je někde s nejakym zazobancem. Ale stejně, že by... Ne, neni to ona a basta, nemá smysl se trápit vzpomínkama na ní, takže tim spíš nemá smysl se mučit představama o jejím návratu.
"Chtěl sem jen pomoct," zopakoval svoji obhajobu. "Zdálo se mi totiž že spadnete. Skutečně nemam důvod vám chtít ublížit... Vážně byste měla jít domů, v tomhle počasí a tomhle stavu není dobrý nápad být venku. Doprovodim vás do města abych měl jistotu že se vám nic nestane."
"NE!" Prudce ho od sebe odstrčila a snad poprvé za tu chvíli pohlédla Johnymu do očí. Opět jakoby se v nich topila. Ale už v nich nebyla ta šťastná jiskra jako dřív. "Kam se mám vrátit? Nech mě být! Johny, nech mě být! Vrať se domů. Jdi! I když jsi možná jen přelud, nemuč mě. Už ne... Odejdi!"
Podíval se jí do obličeje... smutek a vztek bylo první co v něm viděl, ale pod tou maskou z emocí, slz, vlasů a rozmazaného makeupu. Byla tvář kterou poznával i když si nebyl jist jestli to je ona... Ten hlas, ta tvář a to že ho znala mu napovídalo jedno nemohl nic vedět jistě. Dokut se mu nepodívala do očí, ty nemohli patřit nikomu jinému. Udelal dva rkoky dozadu, ruce spustil podél těla a s prázným výrazem civěl do země. Hlavou mu výřilo miliony myšlenek, pocitů a vzpomínek...
Chvíli trvalo než se sebral, otevřel pusu a málem řekl její jméno, ale nebylo by to k ničemu. Na místě kde před chvílí stála zůstal jen prázdný prostor, ve snaze ji najít začal pátrat po okolí, ale neviděl nic. Okamžitě běžel k okraji mola a hledal sebemenší náznak čehokoli co by ho utvrdilo v tom, že si neublížila. Nenašel nic. Jen když se oběvil všiml si boty, se zaklíněným podpadkem v prasklině trámu mola a o metr a kousek druhé, jen tak pohozené na zemi. "Takže se mi to nezdálo." Ujistil v duchu sám sebe. Sebral volně ležící botu, pokusil se vytrhnout tu druhou, přičemž jí díky své šikovnosti onen podpatek ulomil a vydal se spěšně směrem do města. Snad ji ještě dožene...

Předmět: Re: Příběh Thu Apr 16, 2009 5:19 pm

A tak večer pokračuje...

Alexis se už nějakou dobu toulá v říši snů.
Vincent se svým tipicky šouravým krokem toulá ulicemi městečka, míříc přitom do svého bytu.
Desirae se se zbytkem své rodiny ukládá k, možná nepříliž klidnému, spánku.
Maikke se pokouší najít nocleh a zároveň úkryt před svým manželem.
Johny se marně žene za přízrakem ženy svého srdce, doufajíc že ji najde ať už je kdekoli.
Joséphine nastupuje na značně pozdní vlak, aby se "konečně" dostala do Paříže.

...až se večer mění v hlubokou noc.
Kromě života v Azylu je celé město prázdné, tiché a klidné. Sem tam se ozve tiché zamňoukání kočky, zaštěkání psa, nebo zašustění listí.
Půlnoc pomalu přešla a s tím začíná další den.

>>> 27. Června. 1999 <<<

Předmět: Re: Příběh Fri Apr 17, 2009 12:17 am

Veroniqua byla po noční službě v nemocnici, kde uklízela operační sály dezinfencí. Měla štestí, že se nic moc nedělo. Domů přišla na šestou ráno. Dala si sprchu a opatrně prošla kolem dveří, kde spala její babička. Doufala, že ji neprobudí. Měla ve svém věku už právo na lehký spánek. Někdy, když procházela Verenique okolo jejích dveří a slyšela, jak oddechuje, bála se o ni, vždyť byla poslední zbývající člen rodiny. Došla ke své posteli a pousmála se. Byla ustalaná a jak pečlivě. "Děkuju, babi." Zvedla lem peřiny, sedla si a vzpoměla na ty, kteří nežijí a spí nedaleko na místním hřbitově. Lehla si, přikryla se a s myšlenkou volného dne usínala.

Zdál se jí podivný sen. Viděla ženu s nádhernými černými vlasy spletenými do copu dlouhého až do pasu, kterak objímá stařího muže s šedivými vlasy. Cítila její cit k tomu muži. Ona ho milovala. Vzal ji za cop a drsně ji k sobě přitáhl, přesně tak to měla ráda. Nedal polibek hned, chvíli se jí díval do očí a čekal na odpověď jejích očí. Byly oddané jemu, ale on čekal na náznak bolesti. Očí jí zvlhly a tím se dočkala polibku.

V tom nejlepším s Vereniquou někdo zatřásl. Pomalu otevřala oči a snažila si navyknout na denní světlo. Spatřila svou babičku. Líně se vysoukala z postele a přešla k oknu. Zase jeden z těch monotónních dní stejných jako všechny předešlé. Jen ten včerejší byl tak jiný... "Vereniquo, honem, vzbuď se a pojď se podívat! Je tu spoustu stěhovacích vozů. Asi se sem někdo přistěhoval." Vstala z postele a popadla z blízké židle převislý župan. Vydala se za ženou, kterou měla tolik ráda. S babičkou vyšly na slunnou malou verandu, kde si babička sedla do svého křesílka. Rozhlédla se a ukázala směrem, kam se měla podívat její vnučka. Vereniqua viděla jen spoustu stěhováků, co do domu nosí drahý a honosný nabytek... To se jí vybavilo při pohled na zdánlivě tichý dům, když stojíc u okna vzpomínala na včerejší den. Z rozjímání ji probral až hlas babičky, který zval Veronique k snídani. Jedla chléb se sádlem na verandě jejich skromného domku a stále přemýšlela o svém snu a pak ho spatřila...

Předmět: Re: Příběh Tue Apr 21, 2009 10:55 pm

Konečně ji dohnal, byla na pláži, tam kde se viděli naposledy. Čekala na něj, s otevřenou náručí. Po všech těch letech kdy byli od sebe, tam stála, ve vycházejícím slunci krásná, jako nikdy předtím. Johny se z posledních sil rozeběhl, aby u ní byl co nejdřív a mohl Maikke obejmout. Nechtěl od ní odvrátit oči, nechtěl o ni přijít jako na molu předchozího večera, ale slunce vycházelo a zářilo čím dál tím víc, až donutilo Johnyho na chviličku zavřít oči a promnout si je. Když je zase otevřel nebylo předním nic, kromě stropu jeho hotelového pokoje. Jen velice neochotně se otočil, aby si objednal snídani do pokoje. Jakmile položil sluchátko, vleže se protáhl, svalil z postele a v polospánku sáhl po peněžence. Vytáhl první bankovku, co mu padla po ruku, položil ji na stolek u dveří jako obvykle a vytratil se směr koupelna. Konec konců, včerejší pátrání bylo sice marné, ale pokud ji dnes najde u její rodiny, měl by se sebou něco udělat...
V té době se Maikke choulila pod starou špinavou a děravou dekou. Třásla se zimou promočená do morku kostí. Po tvářích se jí roztékal před několika hodinami ještě dokonalý make-up, na rozedřených nohách zasychaly kapičky krve a vlasy se nepatrně vlnily pod záplavou dešťových kapek. Déšť za oknem pokoje nad jídelnou pomalu slábl. Kolem desáté hodiny ranní jej konečně vystřídaly první sluneční paprsky. Nic z toho však nevnímala. Zápasila s nočními můrami, z nichž nenacházela cestu ven. Tou jí byla rána, která se ozvala někde z chodby pod její hlavou. Maikke rychle otevřela oči a prudce vstala. Pokoj se s ní motal. Jen stěží rozeznávala obrysy věcí poházených kolem. Po pár minutách tápání a pádů všechno vzdala. Po čtyřech se doplazila zpátky k posteli a zabalila se do deky. V ten okamžik opět usnula.
Vešel do pokoje jen v osušce, snídaně byla prostřená a po poslíčkovi ani stopa... jen bankovka ze stolku zmizela, jako každé ráno. Johny spěšně zkontroloval obsah peněženky a neubránil se úsměvu, když zjistil, že v ranní rozespalosti nechal poslíčkovi dýško necelé dvě stovky.
Když se nasnídal, a znovu zkontroloval, že je se svým vzhledem spokojen, vydal se na recepci. Tam přijal omluvu od recepčního, že ráno poslíček vzal onu dvoustovku, která ležela na místě, kde vždy nechával Johny drobné, přičemž mu rovnou vysvětlil, že se sice jednalo o omyl, ale bankovka tam byla položena se stejným záměrem, takže ji poslíčkovi nechá. Přeptal se na nové hosty, dal recepčnímu Maikkein hrubý popis a zklamaně si vyslechl, že kromě jedné vdané dámy recepční nikoho podobného neviděl. Utrousil opět několik drobných a vydal se na cestu k domu Gordonových.

Předmět: Re: Příběh Thu Apr 23, 2009 10:43 pm

Blanchette stála na chodbě, její pohled byl nepřítomný. Nechávala se unášet vzpomínkami, protože jí to zoufalý nedostatek práce umožňoval. Ne, že by někdy někomu z města přála něco špatného, ale zachránilo by ji to před takovými stavy. Vždycky to přicházelo, když byla sama, a to se stávalo poměrně často. Ostatní se jí vyhýbali, říkali, že je chladná. Ale ona musela být, pro jejich vlastní dobro.
Nikdo nepřicházel, a tak se vydala do pokoje, ve kterém častokrát rozjímala. Ležel tam ten mladý muž, na jehož tichou společnost si tak zvykla. Ale už to nebude dlouho trvat, zítra ho odpojí. Jeho sestra se pro to rozhodla. Chce jít dál. Už je to příliš dlouhá doba, co naposledy mluvila se svým bratrem. Teď má svou rodinu, nový život…
Myšlenka střídala myšlenku, zatímco Blanchette vzala do ruky mladíkův chorobopis. Znala ho už nazpaměť, přesto ji jedna věc zaskočila. Měl narozeniny. Poslední narozeniny, kterých se dočká. Jiní se rozhodli ukončit jeho život. Přesto na tom měl svůj podíl. Jelikož znala všechny okolnosti, věděla, že nic nebrání tomu, aby se probudil. Nejspíš jen neměl zájem dál žít, neměl důvod… Proč by jen tak mladý člověk neměl jedinou věc, pro kterou stojí za to bojovat?
Příběh toho muže, jen pouhé fantazírování, ji dokázal chytit u srdce. Ona to chápala. Blanchette taky zažila období, kdy by si přála opustit tenhle svět. Kdyby upadla do komatu, taky by za nic na světě už neotevřela oči. Ale jí se to nestalo. Musela čelit světu, realitě a naučila se, že musí změnit život. Od té doby už nemyslela na sebe, aspoň se o to snažila…
Pocítila osten žárlivosti, že on nemusel. Sledovala jeho pravidelný dech, zavřené oči, vypadal tak mírumilovně.
Zítra už dýchat nebude… Proč by měl zemřít? Určitě neudělal nic tak hrozného, aby si to zasloužil. Jeho sestra o něm mluvila jako o tom nejlaskavějším člověku. Na světě je spousta lidí, kteří by si zasloužili být na jeho místě mnohem víc, Blanchette se mezi ně počítala. Kdyby jen bojoval, mohl by to překonat a jednou být zase šťastný.
Jediný další pohled a věděla, že to udělá. Tolik let se to snažila držet uvnitř, ale teď dá všemu volný průběh. Jen kvůli němu… Dá mu dárek k narozeninám. Pravý opak toho, co se mu chystala dát sestra. Alespoň se o to pokusí.
Sedla si na kraj postele a chytila ho za ruku. Cítila, jak se uvolněná energie radostně rozlévá tělem, vždyť spala tak dlouho. Ulevila si, když zjistila, o kolik jednodušší je ovládat své síly, než tomu bylo, když byla mladá a nezkušená.
„Ethane,“ zašeptala s očima sevřenýma soustředěním. „Ethane, pokud mě slyšíš, nevzdávej to. Jsou tady lidé, kteří tě potřebují…tvoje sestra! Stojí za to žít, no tak.“
Uvolnila energii, která zkoumala jeho tělo a hledala v něm odhodlání, naději, sílu, aby je zburcovala. Našla je, cítila to…dokázala se na ně soustředit a vyhrabat je z nejtemnějšího koutku mysli.
Vyčkávala. Nic se nedělo. Možná že přece jen zapomněla. Jenže jak sem teď bude schopná vejít, až ho odpojí, až přestane dýchat? Její tichý společník. Ethan. Ačkoli si to nepřipouštěla, vždycky o něm podvědomě přemýšlela jako o Ethanovi, nebyl to jen pacient. Byl jediným člověkem, v jehož blízkosti si dovolila být, protože už mu nemohla víc ublížit. Takže nakonec byla možná přece jen sobecká, třeba ho chtěla udržet naživu jen kvůli sobě a on to doopravdy nechtěl. To by bylo nad Blanchettiny síly. To, co v sobě člověk vůbec nemá, to posílit nemůže, takhle to nefunguje.
V tu chvíli za sebou zaslechla naléhavější nadechnutí a ruka, kterou stále ještě nevědomky držela, se sevřela kolem jejích prstů. Blanchette se s trhnutím otočila.
Ethane... Málem to řekla nahlas.

Předmět: Re: Příběh Mon Apr 27, 2009 3:16 pm

Verenique jej poznala i na tu dálku. Byl to muž z jejího snu. Viděla, jak rázně vyšel ven z domu a během vteřiny se uprostřed udržované zahrady změnil na nehybnou sochu. Rozhlédl se kolem, jakoby na někoho čekal. Jeho vlasy se šedivě leskly na horkém slunci. Vypadal zlostně, neb něčím praštil o zem. Sledovala jej polykajíc další sousto, když v tom se jí za víčky zhmotnila další z jejích představ…

Viděla ho, jak se otočil ke svému domu. Díval se na ni. Čekal dost dlouho, než Verenique prošla dveřmi a vydala se za ním. Své černé vlasy měla vyčesané do těsného drdolu, v uších náušnice od něj, proto si je ten den vzala, oděná do kostýmu tmavě zelené barvy. Pokynul jí s pevným pohledem ke stolku, kde byla připravená honosná tabule s několika příbory a řadou skleniček. Byla to další z mnoha lekcí, kdy se Verenique měla naučit všemu, co bylo třeba o stolovaní. Těšila se a zároveň se bála. Když si dosedla na židli, kterou jí pomohl zasunout ke stolu, odstoupil a odněkud vytáhl malý, ale šikovný bičík. V ten okamžik si Verenique sedla do židle tak, jak se správně sedí ve společnosti. A mohlo se začít z první lekcí.

„Jak ses vyspala?“ Zeptala se babička Virginie a přerušila Verenique její začínající sen.
Ta odvrátila pohled od jeho domu a zahrady, v níž už stejně nestál. Zdánlivě zklamaně odpověděla:. „Lépe než včera.“ A už ve svých myšlenkách nacházela plán na to, jak by se s novým sousedem mohla seznámit. „Babíííí?“
„Ano, Vereniquo?“
„Myslíš, že bychom mohly dojít za novými sousedy a představit se? Myslím, že by to bylo vhodné upéct borůvkový koláč?“ Vereniqua vyslovila svůj plán a čekala, co na to odpoví její babička. Od ní slyšela jen slabé „hmmm...“, když se babička zvedla od snídaně uklízejíc hrnky a talíře do kuchyně.
Verenique vstala a šla do koupelny, aby učinila svou ranní očistu. Učesala si vlasy do pevného zaplétaného copu a oblékla se do domácího oděvu. Došla si pro rozečtenou knihu, půjčenou z tamní knihovny o Intuici a živých snech, když zaslechla babičku, kterak bere klíče z věšáku u dveří. „Vereniquo, jdu na nákup, vrátím se za hodinku!“
„Pa babi!“ Stačila ještě Vereniqua křiknout k zavírajícím se dveřím jejich domku. S knihou v rukou prošla ztichlým domem zpět na verandu, kde s babičkou snídala. Sedla si na židli, knihu položila na již čistý stolek, a na okamžik spočinula pohledem na dům, kam se možná vypraví. Čekala, že muže ještě spatří, ale dům byl klidný a nečinný, proto sklopila svůj zrak ke knize. Otevřela jí a začala číst tam, kde předešlý den dočetla.

Předmět: Re: Příběh Wed May 06, 2009 10:29 pm

Desirae připravila snídani pro Adele a pak ji posadila ke stolu, aby ji mohla nakrmit. Ten den se rozhodla zůstat doma. Nedokázala si představit, že půjde do práce. Pořád musela myslet na svoji sestru. Na to, co jí asi způsobila tím, že se zmínila o tom hloupém domě na pláži. Proč si to neuvědomila dřív? Z myšlenek ji vytrhl zvuk zvonku od hlavních dveří. Že by Maikke? Byla to první osoba, která ji napadla. Rychle vstala od stolu a šla otevřít. Ten, koho uviděla stát za dveřmi, byl tím poslední člověkem, kterého by tam čekala. Co tam proboha pohledával? Doufala, že už ho v životě neuvidí a on si teď klidně přijde přímo k jejich domu. "Johny..." řekla a zadívala se mu do obličeje. Dostala chuť zabouchnout mu dveře přímo před nosem. Jen její dobré vychování jí v tom zabránilo. "Co tady chceš?"
"Zdravím," začal na pohled klidně, i když v hlase bylo slyšet téměř neuveřitelné množství nervozity. "Rád bych mluvil s Maikke, jestli je doma." Pokusil se nakouknout do domu přes její rameno a přitom jedním dechem dodal: "Včera nevypadala moc dobře, tak se chci přesvědčit, že je v pořádku a taky bych s ní rád něco probral."
Všimla si jeho snahy a přivřela dveře. Jak se vlastně dozvěděl, že je Maikke zpátky? Byla si jistá, že kdyby se s ním sestra spojila, dala by jí o tom vědět. A teď to vypadalo, že se spolu dokonce viděli. "Myslela jsem, že ty už s ní nemáš o čem mluvit." Propalovala ho téměř nenávistným pohledem. Byla přesvědčená, že jen díky němu teď musela Maikke prožívat to peklo s Victorem. A on se ještě ptá, jestli je v pořádku.
Překřížil ruce na prsou a krátce se zadíval do země. "Nedivím se ti, donedávna bych si nemyslel nic jinýho, ale včerejšek nemůžu nechat jenom tak."
"To je jen tvůj problém, já ti s tím nepomůžu," pokrčila rameny. Nehodlala mu pomáhat v ničem, natož v tom, aby našel její sestru.
Na několik vteřin nadzvednul klobouk, aby pečlivě učesané vlasy ještě pečlivěji rozcuchal do každodenního vzhledu, pak ho posadil zpátky. "Takže jsem tady podle všeho zbytečně, uděláme to jinak. Běž za ní a řekni jí, že jsem tady a že s ní chci mluvit o včerejšku."
"To taky nepůjde." Musela ho zklamat, ale ráda. "Není tady, máš smůlu." I kdyby byla, nejspíš by dlouho uvažovala o tom, jestli jí ten vzkaz opravdu vyřídí. Možná by ji byla zapřela.
Johnymu se na tváři i přes nemilou zprávu, kterou právě dostal, objevil úsměv, bylo v něm něco zlýho, něco upřímnýho a něco vítěznýho. "Díky. Moc jsi mi pomohla. Dej mi vědět, jestli to budeš chtít oplatit." Sklonil hlavu, lehce zatahal za přední stranu klobouku, otočil se na patě a spešným krokem vyrazil k molu na kraji města.
Cestou se mu honily hlavou jen myšlenky na Maikke, nevnímal svět kolem sebe. A možná to bylo dobře, protože jen díky tomu si neuvědomoval, jak moc se v tu chvíli podobá svému otci.

Předmět: Re: Příběh Mon May 11, 2009 9:31 pm

Krok za krokem ubíhala cesta s neznámým cílem, jak se Johny, zabraný do svých myšlenek, toulal městem. Přestože jeho myšlenky co vteřinu utíkaly ke vzpomínkám na jejich společně strávené chvilky, neustále se vracel k otázce: "Kam mohla jít?" V hotelu ji nikdo neviděl, doma nebyla, Peter se už odstěhoval a k němu by Maikke určitě nepřišla. Z rozjímání ho přepadl až nepříjemný pocit na špičce nohy a vzduch svištící kolem uší, když zakopl o prkna na okraji mola a zvýšenou rychlostí se řítil vstříc pevné dřevěné zemi. Zvedl se ze země a otřel si obličej dlaní, žádná krev. Zběžně si prohlédl oblečení, žádná díra. "Aspoň, že v tomhle sem měl štěstí," procedil mezi zuby a podíval se o co to vlastně zakopl. Díra, nijak velká, možná spíš dírka nebo otvor, který podle všeho vyhrabal nějaký pes, co chytil stopu myši nebo bůhví jakého zvířete. Mořský vzduch, tmavě hnědá prkna, rackové, slunce pálící do zad. To a několik dalších věcí nasvědčovalo tomu, že se Johny nemohl nacházet nikde jinde než na molu u místní pláže. Ale za žádnou cenu si nebyl schopen vybavit jediný důvod, proč by tam chtěl chodit. Neodolal ale svádění vzpomínek na předchozí noc a šel se znovu podívat na místo, kde ji opět spatřil. Cestou se znovu ponořil do svých živých snů. Za několik minut stál na okraji mola, s lokty opřenými o zábradlí, zahleděný do nekonečného obzoru, s horkým sluncem v zádech a kapkami mořské vody na tváři vzpomínal na všechny ta krásné chvíle s tou, které se nemohla žádná rovnat, s Maikke.
Čas ubíhal pomalu. Odměřovaly jej jen dešťové kapky dopadající na okenní tabulky. Ale i ty po několika dlouhých hodinách ustaly bubnovat na římsu a zaplavovat chodník před jídelnou. Celou tu dobu ve strachu pohlížela ke dveřím a upadala do spánku plného nočních můr. Čas se jí vlekl a utíkal. Byl nemilosrdný a přesto vzácný. Modlila se za každou vteřinu, kdy mohla zůstat skryta. Přála si zmizet, ztratit se, neexistovat. S těmi myšlenkami odhrnula starou páchnoucí deku a s námahou se svezla z postele. I přes bolest v rozedraných chodidlech se jí podařilo vstát a udělat pár nejistých kroků. To však bylo vše, čeho byla schopna. Pokoj před ní se podivně rozmazával. Zakopávala o předměty poházené po zemi. Bylo to beznadějné. Věděla, že ke dveřím se nedostane. Svezla se k zemi a stočila se do klubíčka. Tam zůstala Maikke další dvě hodiny, než sebrala síly a vrátila se zpět.
Uběhlo několik hodin, během kterých Johny vyzkoušel snad všechno co dělávali s Maikke. Od prostého sledování obzoru, přes brouzdáni piskem, až po opírání se o strom u kterého proseděli spousty dní. Všechny ty vzpomínky ho ale rázem vrátily do předešlé noci a on, jako by ho polili studenou vodou, se probudil ze snů. Rázem ho zase začala zajímat jenom otázka: "Kam mohla jít?"
Vyrazil okamžitě do města, sám ani nevěděl proč. Snad doufal, že mu popřeje štěstí a on ji potká. Snad doufal, že ho políbí múza a jeho něco napadne. Snad mu jen došlo, že procházením se po pláži nedosáhne ničeho. Jen velice neochotně se odtrhl od všech těch překrásných vzpomínek a vydal se na cestu.
"Vinci!" Zakřičel, když zahlédl procházet přes město povědomou postavu. Vincent se sice okamžitě, ale očividně jen velice neochotně zastavil a počkal, než ho Johny doběhne.
"Kampak? Ty dneska nejdeš do klubu?" začal Johny.
Vincent zavrtěl hlavou. "Možná se tam zastavím pozdějc, nevěřil bys jak mě bolí hlava, doufal sem že mi čerstvej vzduch pomůže."
"A co nějaký prášky?"
Vincent zabodl do Johnyho přísný pohled. "Sem si samozřejmě vzal, ale k ničemu. Ale tys mě nezastavil proto abys mi dělal chůvu. Že ne?"
"Ne, to vážně ne. Budu upřímnej, něco od tebe potřebuju." Johny se začal rozhlížet, jako by něco hledal. "Ale je to na delší vyprávění, nepůjdeme si někam sednout?"
"Pro mě za mě... Do klubu ale ne, přes den to tam smrdí snobárnou a navíc mojí hlavě dělá dobře když je v co největším tichu. Dem ke mě, je to kousek."
Johny beze slova kývnul a následoval Vincenta do jeho bytu, kde se přivítal s Baronem, nechal se pozvat na panáka, odvyprávěl svůj příběh s včerejším zvláštním setkáním a vyslechl si ten Vincentův. Který byl ale o poznání zmatenější, plný mezer a zakončený tím, jak se Vinc opil, místo toho aby se šel seznámit s nějakou údajně velice zajímavou slečnou. Což byl ostatně nejběžnější výsledek Vincova zájmu o někoho.

Předmět: Re: Příběh Sun May 17, 2009 10:55 pm

Ethan sevřel ve své ruce něco teplého a pomalu otevřel oči. Po své levé straně spatřil obrys nějakého člověka. Několikrát zamrkal, aby si ho mohl důkladněji prohlédnout. Byla to žena s dlouhými světlými vlasy a drobným oválným obličejem. Ne, to nemohla být jeho sestra. Co se vlastně stalo? Kde to je? Stále koukal na tu neznámou ženu. Ve tváři měla po celou dobu zmatený výraz, teď se ale rychle nadechla a pustila jeho ruku. Nedokázal nic jiného než se pokusit o tázavý výraz.
„Pane Tremble,“ promluvila a nedokázala ovládnout třesoucí se hlas. „Jak se cítíte?“
„Zmateně. Co se stalo? Vy jste doktorka?“ zeptal se s důrazem na poslední slovo.
„Ano, to jsem,“ potvrdila. „Jsem doktorka Salvageová. Měl jste nehodu a upadl do komatu, už je to čtyři roky, pane Tremble. Povězte mi, víte, jak se jmenujete? Pamatujete si na svou rodinu?“
„Jmenuju se Ethan Tremble. Ano, na sestru si pamatuji, Daphné Hilary Harper,“ odpověděl Ethan. Čtyři roky v komatu? To přece není možné! Přísahal by, že před chvílí mluvil s nějakým neznámým mužem.
„Zdá se, že je všechno v pořádku,“ konstatovala Blanchette a tím vytrhla Ethna z jeho myšlenek. „Samozřejmě musíme udělat pár testů, ale zdáte se naprosto v pořádku.“

Předmět: Re: Příběh Sun Jun 07, 2009 11:49 pm

"Zapadni do postele a spi, poflakovat se okolo ti proti bolesti hlavy nepomůže." Pronesl Johny k lehce podnapilému Vincentovi a zavřel za sebou dveře.
"Tak a mě nejspíš čeká to samý." Zhodnotil situaci ještě pro sebe a pomalým, ne zrovna přesným krokem, se vydal k hotelu.
Trvalo mu dobrou půlhodinu bezmyšlenkového sledování asfaltové silnice pod nohama, než zvednul hlavu, aby zkontroloval, kam ho vlastně prázdná hlava a ne úplně poslouchající končetiny dovedli. "Jídelna." Konstatoval, při pohledu na budovu jejíž poloha mu připadala stejně zvláštní, jako by se před ním objevila na pustém ostrově. Jeho prázdnou hlavu začaly zaplavovat vzpomínky na všechno, co pro něj kdy právě tahle budova znamenala a stejně jako ráno na molu. ani tentokrát neodolal a šel se podívat zda místa, na kterých v dětství trávil tolik času, zůstala neporušená.
Už pár hodin bojovalo její tělo se silnou horečkou. Chvíli strnule ležela s otevřenýma očima upřenýma do stropu, který se před ní rozpíjel do absurdních tvarů a barev. Pak je opět zavřela a v nočními můrami opředených snech sebou škubala na rozviklané posteli.
Těžko říct, jak se mu vůbec podařilo dostat až na půdu bez toho, aby si ho někdo všimnul, nebo aby něco, včetně sebe sama nerozbil. Ale teď už bylo všechno to harampádí okolo jeho nohou v kombinaci s hladinou alkoholu v krvi až příliš velkou překážou. Jedna nohavice se zachytila zrezivělého hřebíku, druhé se do cesty postavil kýbl, ruka se marně chytala v cestě odloženého koštěte, nebo volné poličky. Johnyho tělo se nezastavitelně sunulo k zemi, a aby toho snad nebylo málo, bralo sebou všechno co mu přišlo do cesty i to, co v ní přímo nebylo.
Snad ten hluk i zaslechla, ale víčka byla až příliš těžká, aby je dokázala otevřít. Chtělo se jí jen spát. Jen spát a nevnímat nic ze světa kolem sebe. Hlavně necítit tu zimu, která jí pronikala až do morku kostí a pak to spalující teplo. Všechen ten prach, co se pádem rozvířil, vytvořil kolem Johnyho doslova prachovou mlhu, ve které nejenom, že se nedalo dýchat, ale nebylo v ní dokonce ani vidět na krok. Po čtyřech se tedy vyplížil ven do míst, kde dokázal rozeznat alespoň obrysy okolí. Tam se teprve odvážil si protřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Kromě prachového mraku, který se pomalu vracel na své původní místo ho ale zaujala jedna věc. Kupodivu to nebyla neuvěřitelná hromada naprosto nepoužitelných věcí, které si sem někdo z nepochopitelných důvodů ukládal, byl to pohyb. Někdo, nebo něco leželo ani ne tři metry před ním.
"Ne... ne... prosím ne..." Zamumlala a opět sebou trhla. Vlasy jí přitom sklouzly z tváře a odkryly tak pohled na rozmazaný make-up, který ji zdobil. Další vlnu horka vystřídal chlad. Začala se třást a tisknout k sobě děravou přikrývku.
To už ale Johny klečel u její postele, dalo-li by se tomu říkat postel. Zmateně si prohlížel na první pohled neznámou, ale povědomou tvář. Její slova mu sice přišla dost nepochopitelná, ale její gesta mluvila víc než jasně, sundal se sebe dlouhý a poměrně těžký plášť a co nejopatrněji ho přes ni přehodil. Sice se za ním zvedla další vrstva prachu, ale přes jeho záda se k obličeji neznámé žádný nedostal.
Když na sobě ucítila ten neznámý dotek, prudce sebou trhla. Otevřela oči a instinktivně se začala tisknout ke stěně. "Já se tam nevrátím... ne, Victore, prosím..." Mumlala a potlačujíc drkotání zubů. Nerozeznávala jeho tvář. Z počátku jí připadala jako zahalena v mlžném oparu, teprve po chvíli rozeznávala i ty pramínky vlasů, které mu padaly do obličeje.
Ten hlas, že by ho šálil alkohol? Nebo se praštil do hlavy a tohle je dílo jeho pomatený hlavy? V posledních pár dnech se objevila několikrát, ale vždycky když úplně nevnímal a potom... byla pryč, ale ne tentokrát, ať se děje co chce, i kdyby to byla jenom jeho utkvělá představa, ani tu představu už nikam nepustí. Už nezáleželo na tom co říká, záleželo na tom kdo to říká a po posledních pár dnech byl rozhodnutý že tentokrát už mu nesmí utéct ... "Maikke?"
Byl to on, poznala by ho kdekoliv. Zase jeden z jejích snů. Snů, které jí pomáhaly překonat všechny ty roky s Victorem. Letmo se pousmála a svezla se z postele zase zpátky na madraci. Zavřela oči a třesoucími prsty nahmatala lem deky.
Natáhnul k ní ruku a konečky prstů jemně odhrnul vlasy z jejího obličeje, i pod tou maskou z bůhví čeho všeho, co měla rozmazané po obličeji, se jí podobala a podobala se jí čím dál tím víc. Pokoušel se marně přemluvit k tomu, aby na ni znovu promluvil, ale nešlo to, ne bez toho, aby pokazil krásu toho pohledu na ni... jeho ruka se mezitím vzdálila od jejího obličeje a lehce se jí dotkla na rameni.
Projela jí ostrá bolest. Sykla. Stáhla tvář a tak rychle, jak jí to její stav dovoloval, ucukla a tiskla se zpátky ke stěně. "Prosím, Victore, ne... bolí to..." Třásla se a držela víčka pevně semknutá. Bála se je otevřít a spatřit manželovu tvář. "Nechej mě být. Nech mě tady. Už nechci. Nevrátím se tam. Nevrátím." Nejistě otevřela oči, ze kterých se řinuly slzy. Začínala pomalu vnímat. Nebyl to Victor, koho spatřila před sebou.
"No tak se uklidni." Snažil se ji polohlasně utišit, "žádnej Victor tu neni, omlouvám se nechtěl sem ti nijak ublížit." Natáhnul ruku, aby ji pohladil po vlasech, ale na půlce vzdálenosti mezi sebou a jí se zastavil a stáhnul ji zpátky.
"Nechci se tam vrátit. Zabije... chci spát..." Její tělo bezmocně klouzalo po zdi a pokládalo se na postel. "Nech mě spát..." Mumlala. "Už mě nech spát a přestaň mě pronásledovat. Nechoď do mých snů..."
Natáhnul k ní ruku, odmítal se jí vzdát, nedokázal by ji tam nechat jen tak ležet. "Mluv se mnou," naléhal polohlasně a smířlivým tónem. "Kam se ..." V tom se jeho dlaň zlehka dotkla její tváře. "Bože, vždyt máš horečku, tak to ne, tady nemůžešzůstat."
"Najde mě... on..." Její slova přerušil hlasitý dunivý kašel. Jen mlčky na něj upírala své horečkou spalované oči a čekala, kdy se stejně jako pokaždé rozplyne jako přelud.
"Tak a dost. Jdeš okamžitě do nemocnice, takhle tě tady nemůžu nechat." Zavelel, a začal nohama odstrkovat na strany harampádí, aby vytvořil alespoň úzkou cestičku ke dveřím.
"Sundej to!" Vykřikla. Měla pocit, že ji deka přehozená přes její tělo umačká. "Sundej to!" Žádala jej znovu jakoby na sobě měla metrák kamení. Zimnice zmizela. Vystřídala ji horkost.
Nejistě uchopil lem deky, až další pobídnutí ho utvrdilo v tom, co se po něm vlastně vyžaduje. Pomohl jí dostat se z pod roztrhané deky, která zakrývala zničené špinavé šaty a chodidla zamazaná směsicí špíny, prachu a krve.
"Johny?" Zašeptala jeho jméno a nejistě k němu natáhla ruku. Ta se však v polovině cesty zastavila a po krátkém okamžiku klesla k zemi, když Maikke ztratila vědomí.
Rychle zkontroloval jestli jí stále bije srdce a nemá nic s dechem, ale když se ujistil, že je po téhle stránce v pořádku, vrátil se k rychlému tvoření cestičky ke schodům. Tu měl hotovou během několika minut.
Znovu přes ni přehodil svůj plášť, věděl že venku není zrovna moc teplo. Pečlivě ji do něj zabalil jako nemluvně a co možná nejopatrněji to šlo ji vzal do náručí. Šel tak rychle, jak jen se podle něho dalo, ale i tak poměrně pomalu, protože v nohách stále cítil zbytky alkoholu.

Předmět: Re: Příběh Wed Jun 10, 2009 7:37 pm

Ukládala dcerku ke spaní a prozpěvovala ji naučenou ukolébavku, při které Adele vždycky usnula. Když se tak stalo, zůstala sedět u její postýlky, hladila ji po vlasech a myšlenkami se vracela k tomu ránu. K ránu, kdy se ve dveřích objevila ta nečekaná návštěva v podobě Johnyho. Kolik let ho neviděla? Od chvíle, kdy její sestru tak sprostě podvedl, zlomil jí srdce a zapříčinil veškeré další neštěstí jejího života. Musela myslet na jeho slova, která jí pořád nešla z hlavy. Vyplývalo z nich, že s ní mluvil, ale jak? Jak a kdy? Ne...nemůže se pořád trápit těmi myšlenkami, to nikam nevedlo. Políbila dceru na čelo a přesunula se do vlastní postele. Přikryla se peřinou a zadívala na fotografii postavenou na nočním stolku. Bude muset Maikke navštívit a nějak opatrně se jí na to zeptat. Nebude to ale jednoduché, protože tu byl Victor, který hlídal každý její krok. Před ním o Johnym mluvit nemůže... Ale to už nějak vymyslí a zařídí. Než usnula, byla pevně rozhodnutá vyrazit za sestrou hned druhý den.

Předmět: Re: Příběh Wed Jun 10, 2009 8:11 pm

tak den přešel ve večer...

dveře ošetřovny vypouštějí do domácí péče nečekanou pacientku...
Světla na pokojích se zhasínají, aby nerušila klidný spánek pacientů, kteří ještě čekají na propuštění...
Pokoje hotelu i většiny domácností se topí v nekonečném tichu...
Ulice jsou zahaleny neprůhlednou rouškou noci...
Jen u dveří Azylu je slyšet tlumené zvuky nočního života...

...a večer se mění v hlubokou noc.
Půlnoc pomalu přešla a s tím začíná další den.

>>> 28. Června. 1999 <<<