Příběh nikoho

Předmět: Příběh nikoho Sun Sep 14, 2008 7:42 pm

Další povídka ze světa Warcraftu...
Tentokrát z dob mezi druhou a třetí válkou, těsně před smrtí Lorda Uthera

Omlouvám se za všechny chyby co tam nejspíš sou...
Případný neznámý slova vysvětlim na požádání.

- jedoho dne dopoledne -
„Pochop to prosím, už nemám na vybranou.“ zazněl hluboký, rázný a zřejmě dost naštvaný mužský hlas.
„To si tvrď někomu jinému, ale mě nelži. Děláš to jen kuli ní, vůbec ti na mě nezáleží.“ zazněl slabě ženský... který se pomalu ale jistě ztrácel v zadržovaném pláči.
„Nevíš co muvíš,“ udělal pár kroků směrem k ženě sedící na druhé straně místnosti. „chtěl sem...“
„NE! Už dost, nemám sílu na to abych dál poslouchala tvoje lži.“ žena si setřela slzy z tváře, z hluboka se nadechla a postavila se mu čelem a z příma. „Chceš jít za ní? Jdi, nebudu ti bránit, nebudu tě přesvědčovat. Vezmi si co je tvé, ale pamatuj... že jak jednou odejdeš, já už tvá nebudu.“
Muž chtěl něco říct, ale jen co se nadechl, tak jeho přítelkyně výhružně zdvyženým prstem dala na jevo že není vhodná doba pro slova... musel se rozhodnout a konat. Odložil na stůl bedničku co přinesl, položil na ni rudou rozkvetlou růži, otočil se a odkráčel, naposledy se zastavil ve dveřích a otočil se za ní. Nikdy dřív ji tak neviděl... rázná, tvrdá, silná a odhodlaná, ano takové ženy by šarlatoví křižáci potřebovali. Přezto všechno si ale zachovala svůj půvab... jemná přirozeně opálená kůže, ostré rysy ve tváři, plné rudé rty, havraní vlasy jež jí spadali do obličeje jak si s nimi pohrával průvan a hlavně ty oči, modré jako letní obloha, které byly tolikrát plné lásky a pochopení... ano byly to oči co se změnili, v těch byla nyní všechna ta tvrdost, ta síla a ta hrdost které se nedokázal postavit.
„Sbohem.“ To bylo jediné na co se zmohl, hledíc už zpět do ulice Lordareronu počkal ještě několik okamžiků jestli nedostane odpověď, které se nedočkal. Pak prošel dveřmi a během pár minut utichlo i dupání těžkých pokovaných bot na dlažbě... poslední věci která připomínala že je stále dost blízko na to aby se vrátil.
Žena se mezitím sesunula zpět na svou židličku u krbu. Sledovala plápolající oheň a zapuzovala všechny myšlenky, snažila se nepřemýšlet nad ničím co s ním mělo něco společného. Každá vzpomínka pro ni byla jako rána nožem do srdce, které si zasazovala sama. Ale to on byl posledních několik let jedinou věcí kterou ve svém životě měla, neměla jiné vzpomínky, nemalě jiné myšlenky... vše se točilo kolem něj. Otevřela bedničku a vytáhla domácí pálenku kterou minulý týden koupila od jednoho trpaslíka.
„Skvělá věc paninko, je to silný dá se s tim aj rozdělat voheň snadnějc a esli máte silnej žaludek, zažene každej smutek nebo bolesti. Enem vás pak bude druhej den krapánek bolet hlavinka, no a ten první se vám taky trošičku zamotá tak si to pite rači doma.“ Nebo tak nějak zněla trpaslíkova slova, která se jí přehrávala v paměti. Několik minut jen tak seděla a zírala na lahvičku, než se ji odvážila otevřít. Přiložila hrdlo ke rtům a lehce ji naklonila, dřív než pálenku byť jen ochutnala zase lahvičku zazátkovala a vrátila do truhlice vedle krbu.
Zavrtěla si pro sebe hlavou. „S timhle se musíš poprat sama holka.“ řekla si polohlasem. Znovu se z hluboka nadechla a vydala se do městského kláštera.

- o několik minut později -
„Je tu někdo?“ Zakřičela na zahrádce za klášterem.
Z vysoké žluté trávy vykoukla hlava s hustými, krátce střiženými, vlasy bílími jako čerstvě padlý sníh, přátelskýma mdrýma očima a s milým úsměvem. Mnich si promnul oči a zadíval se znovu směrem k ženě, pak jeho hlava opět zmizela ve vysoké trávě. „Hned se vám budu věnovat,“ ozval se chraplavý hlas. Netrvalo to to ani minutu a hlava opět vykoukla, tentokrát s obrovskými žlutými a slabě světélkujícími brýlemi na nose. „Cassandro? Jsi to vážně ty, nebo mi ten šmejd zase zlobí?“
Žena se usmála a zamávala na pozdrav. „Ano jsem to já, neruším vás při nějaké důležité práci? Měl byste na mne trochu času?“
„Na tebe vždycky, vždyť to víš.“ Mnich se postavil na nohy a odhalil tak svoji starou, shrbenou postavu s vyhublými pažemi zahalenou do tmavě hnědého pláště v pase převázaného jen provazem.
Ukázal prstem na zadní vchod do kláštera a pomalu se sunul ke dveřím, následovám Cassandrou. „Tedy, ať se zbytečné nezdržujeme... přišla si se vyznat z něčeho co jsi provedla? Nebo si žádáš požehnání pro své dítě? Nebo si se snad rozhodnula uspořádat nějakou slavnost právě v našem klášteře?“ Otočil se na ni. „Ale, ale, co to vydím? Nevypadáš jako žena jež čeká dítě... tvá tvář dokonce ani nepřipomíná někoho kdo by rád něco slavil. Doufám že se pletu když budu hádát že si se přišla vyznat.“
Cassandra mlčky přikývla. „Nejsem tu kvůli sobě, ale kvůli...“ znovu se musela z hluboka nadechnout a uklidnit, nechtěla před mnichem plakat. „Víte, on se rozhodl, rozhodl se pro ně... odešel mi... ke křižákům.“
Následovala minuta ticha, když Cassandra z posledních sil zadržovala slzy a mnich bojoval s hněvem, který v něm vzplanul když se dozvěděl tu nepříliž příjemnou novinu.
„Pochopte...“ rozenul ticho její roztřesený hlas, do kterého se vrátili všechny emoce související se smutkem a bolestí. „nechci a nemohu už milovat jiného. A protože můj odchod z řádu byl kvůli němu, ráda bych...“
Mnich přerušil její řeč. „Nevynášej svá rozhodnutí v zajetí žalu a zoufalství. Pamatuj, že i správné rozhodnutí udělané ze špatných důvodů je špatné.“ Žena souhlasně přikývla. „První co potřebuješ,“ pokračoval mnich „je vyprázdit si hlavu od zbytečných myšlenek. A pokud tě propustím domů, pak toho nedocílíš, oba víme že musíš něco dělat. Proto tě žádám o pomoc, jak si jistě stále dobře pamatuješ na výrobu léčivých lektvarů je potřeba listí ze stříbrného keře.“ Mnich se odmlčel a počkal až mu Cassandra kývne. „V době jako je tahle jich bude jistě potřeba spousty a tak si připravujeme zásoby. Bohužel se nám nějak zaplevelil záhonek...“
Cassandra opět přikývla. „Pak bychom se do pletí měli pustit raději hned.“ otevřela mnichovi dveře vedoucí zpět za klášter a oba se pustili do práce.

--> Pokračování vedle...

Předmět: Re: Příběh nikoho Sun Sep 14, 2008 7:42 pm

- ten samý den večer -
„Řekl bych, že za sebou máme víc než pořádný kus práce.“ Mnich se zvedl aby obhlédl všechny vypleté záhony. „Pořát v sobě máš tu samou odhodlanost pro svoji práci. Tohle by mi trvalo nejméně tři dny.“
„Ráda jsem pomohla, i mě to velice pomohlo. Cítím se zase jako dřív nicméně, mé předchozí rozhodnutí se nezměnilo.“
„Dobrá, přijď za dva dny a uvidíme co se dá dělat. Pokusím se mezitím sem dostat tvého tehdejšího přítele Marcuse.“
„Marcus ještě žije?“ vyhrkla žena... až pak si uvědomila o kolik je Marcus mladší než onen kněz klečící v hlíně vedle ní. „Omlouvám se, nemyslela jsem to nijak zle, jen že nás často posílali do bitev, tak... ještě jednou se omlouvám.“
Kněz se bezeslova usmál a mávl nad tím rukou. „Věř tomu, nebo ne...ale jsou horší věci než smrt.“
Cassandra nadzdvihla jedno obočí a s hlasem i výrazem zvědavého dítěte se zeptala: „Horší než smrt? Co například?“
„Život holčičko,“ odpověděl kněz který se opět hrabal v hlíně. „Žít zbytečně, to je to nejhorší co se může člověku stát. Na smrtélném loži potom přemítáš o svém životě a pozdě ti dojde kolik jsi toho mohla vykonat, kolika lidem pomoci a kolik jich možná i zachránit. Pak zatratíš sama sebe a to je mnohem horší než sama smrt, ta je pro takového člověka vysvobozením.“
„Chápu.“ Chvíli jen tak seděla opakovala si v duchu mnichova slova. Pak vztáhla ruku k hlíně a chtěla pokračovat v pletí, mnich ji však za ruku chytil.
„Je pozdě, už jdi domů. Není dobře vidět a mohli bychom vytrhnout něco co nechceme.“ Mnich se postavil. „A já se půjdu umít a připravit na večerní mši světlu, doufám že tě uvidím také, ale ne takhle.“
Žena si prohlédla své šaty a přikývla, uklonila se mnichovi a na rozloučenou ho objala. Pak se vydala rychlým krokem domů, vybrat si nějaké slušivé šaty na mši.
Když vběhla do svého domu, první co ji padlo do očí byla rudá růže ležící na záhadně vyhlížející krabičce. Opatrně otevře krabičku v níž našla něco zabalené do černé látky a dopis. Jako první sáhla po dopise:

Nejdrazší Cassandro, očekával jsem že mne nebudeš poslouchat, proto jsem si dovolil ti napsat dopis ve kterém bych rád vysvětlil to hlavní.
V jediném si neměla pravdu, nemáš tušení co pro mne znamenáš a i když jsi mne to nenechala nikdy vyslovit, ten den co jsem se upsal křižákům jsem měl v plánu tě konečně požádat o ruku. Leč mé úmysly zanikly v hádce, na kterou bych raději nevzpomínal. Ale mé úmysly přetrvaly, stejně jako láska, kterou k tobě chovám a pevně věřím tomu, že ji nikdy neztratím.
Proto, tě téměř zoufale prosím, nezapomeň na mne. A pokud tvé srdce zatouží po našem setkání, stačí si obléci rudou zbroj a tabard, který jsem ti nechal v bedně. Kdykoli tě rád uvidím, ať už jako přítelkyni, nebo jako svou lásku, kterou pro mne navždy zůstaneš.

S láskou
Loksey.

Cassandra odložila dopis, rozbalila černou látku a v ní nalezla úplně nový tabard šarlatových křižáků a rudé barvivo. Oboje opět zabalila a vrátila do krabičky na stůl, přidala i dopis a růži dala do vody na stůl. Svékla se a šla se trochu umýt, potom si vybrala své nejlepší šaty a vydala se na mši.
„Už jsem se začínal bát, že přijdeš pozdě holčičko.“ Pozdravil mnich spěchající Cassandru ve dveřích kostela. Pustil ji dál a zkontroloval zda se ještě někdo neopozdil, potom vešel dovnitř, zabouchl velké dubové dveře a začal předčítat z knihy to samé co každý večer. Cassandra jeho slova nevnímala, v hlavě jí zněl hlas jejího téměř manžela, jak opakuje to co stálo v dopise. Když dal kněz všem prostor aby poděkovali za to co jim světlo dává a požádali o požehnání pro sebe, pro někoho blízkého, nebo pro blízký úspěch. Pomodlila se tedy rovnou za dvě věci, ačkoli to nebylo obvyklé... Žádala o požehnání Lokseymu aby se těšil dobrého postavení mezi křižáky. A také poprosila o požehnání při jejích návštěvách.
Po mši, když chtěla odejít ji ještě mnich zavolal k sobě. „Dnes jsem posílal Marcusovi vzkaz po holubovi, jen abys věděla. Myslím že by bylo vhodné, kdyby sis trošku zopakovala stará cvičení.“ Cassandra přikývla, „nebojte, snad jsem toho zas tolik nezapoměla.
Pak se rozloučila a odešla domů, během ani ne hodiny zalehla ke spánku.
Další dva dny strávila tím, že oprášila svou starou zbroj a připravila si ji k použití a pak o samotě trénovala soubojové postoje a kroky, poslední den večer se jí po dlouhé době opět podařilo vyvolat ve svých dlaních léčivou moc světla.

- odpoledne, o dva dny později -
„Dobrá, chápu tvé důvody. I když bych tě raději vedl k oltáři než zpět do řádu.“ Pronesl nepříliž hlubokým hlasem Marcus. Nebyl moc vysoký, ale za to velice svalnatý, měl jemné, místy až ženské rysy ve tváři, která byla z velké části zarostlá, urančivé tmavé oči a dlouhé blond vlasy, které nosil sepnuté sponou do ohonu. „Nicméně jsi pro nás vždy byla velkým přínosem a já věřím že tomu tak bude i tentokrát. Můžeš se považovat za přijatou.“
„Děkuji, je to pro mne stále veliká čest sloužit řádu.“ odpověděla Cassandra.
„Nicméně několik věcí se změnilo a mys...“ Marcus přerušil svoji řeč, protože se kolem proháněl kůň a přez klapot kopyt nebylo slyšet vlastního slova.
„Lorde Marcusi“ z koně seskočil posel a hedn začal drmolit. „posílá mne Lord Uther, Princ Arthas se vrátil s armádou nemrtvých. Masakrují předměstí, musíte je zastavit!“
„Náš rozhovor, bude muset počkat Cassandro, nicméně bych osobně tvou pomoc uvítal. Neboj, dám na tebe pozor.“
„To snad nebude třeba, bývala jsem v boji muže proti ženě, lepší než ty pokud si vzpomínáš?“
„Dobrá, dáme na sebe pozor vzájemě.“ Marcus se otočil na posla. „Půjč dámě koně!“
Pak vysedli oba na koně a vydali se vstříc bitvě, tentokrát měl přežít jen výtěz. Přijeli právě včas aby viděli jak Arthas zasadil Lordu Uterovi poslední ránu. Marcuse popadla šílená zuřivost, pobídl svého koně a vyrazil do oddílu ghůlů, Cassandra stála opodál a používala svoji magii na léčení jeho zranění.
Marcus nehleděl na levo, ani na pravo, s každou ranou byl Rytíři smrti blíž a z každým krokem byla jeho nenávist silnější, meč rychlejší a rány větší, bohužel také Cassandřina magie slabší. Když se Marcus dostal na vzdálenost meče od Arthase, dostalo se mu jenom výsměchu a plivance. Princ udělal několik gest rukou, načež je jeho nemrtví služebníci obestoupili a vytvořili menší kruh.
Marcus vyrazil jako první, a vsadil na tvrdý úder ho hlavy. Arthas bez větších potíží jeho ránu vykryl a zasadil mu pěstí druhou do předloktí. Marcus využil situace a vší silou se zapřel do štítu, aby prince odhodil, ten však jen zarávoral a udělal několik krokuů zpět. Marcus se opět pokusil využít situace, tentokrát útok na hlavu jen naznačil, ale v poslední chvíli zbraň pootočil a sekl ze spodu do ruky, která útok kryla. Okamžtě uskočil do strany aby se vyhl protiútoku prince, jehož meč se zabořil do hlíny. V menším okruhu země kolem rány princovým mečem okamžitě zvadlo, uhnilo a zemřelo všechno živé, i Marcus začínal pociťovat že ho rukce neposlouchají tak jak by si přál. Avšak jeho zatím chránila jeho magie, tvojí plátovou potou přišlápl k zemi princi jeho meč a zasadil mu co největší ránu štítem do obličeje. Tentokrát to mělo správný účinek a zatím co Cassandra připravovala další odzdravovací kouzlo a princ se vzpamatovával, napřahoval se Marcus k poslední ráně, mířené do srdce.
V tom na Cassandřině zádech přistál gargoil, dokázala ho odrazit sama, ale musela léčivé kouzlo použít pro sebe. Otočila se a dvěma prudkými ranami se jí podařilo prorazit Gargoilovu obranu a setnout mu hlavu. Když se otočila zpátky, viděla smějícího se prince a Marcuse doslova obaleného Ghůly. Snažila se jak mohla, udržet svého přítele na živu, ale ten nakonec většímu počtu nepřátel podlehl. Pak se pozornost ghůlů obrátila ke Cassandře, která se zděšením zjistila že je obklíčená. Připravila si zbraň a postavila se do obraného postoje, nestihla ani vyrazit k útoku, když ji někdo strefil kamenem do hlavy. Její tělo padlo bezvládně k zemi.
Když se probudila, byla spoutána a přímo před ní sedělo několik ghůlů pojídajících tělo jejího přítele.
„Roztomilé, že?“ Ozval se odnikud chladný hlas, ze kterého běhal mráz po zádech. „Víš co mám rád na Ghůlech? Jejich posedlost, jakmile dostanou jídlo nic jiného pro ně neexistuje, mohla bys jim utrhat nohy a oni by si toho možná ani nevšimly. Nicméně, jak vidíš jsou schopni jíst velice pomlau a já jsem schopen tě celou dobu udržovat naživu.“ Před Cassandrou se oběvila tvář muže bez kůže, ústa bez zubů s prázdým levým očním důlkem. „Chceš dopadnout jako tvůj kamrád? Nebo nám radši pomůžeš? Hodil by se nám někdo uvnitř, někdo kdo by nám pomoh smíst tohle město z povrchu Azerothu, někdo kdo by měl zájem o velikou odměnu. A myslíme si že to bdueš ty.“
„Jsem paladinka stříbrné ruky, nemám nejmenší důvod se s mrtvolou byť jen bavit, natož jí s něčím pomáhat. To raději zemřu.“ Odsekla a plivla nemrtvému do vtáře, čehož si on ani nevšiml.
„Zabít paladinku? Ano lákavé, lákavé, velice lákavé, nicméně já nejsem ten kdo tu rozhoduje o životě a smrti že? Tak půjdeme za princem, on musí rozhodnout.“ Nemrtvý surově popadnul Cassandru za vlasy a přinutil ji vstát, pak ji doslova dotáhl na kopeček nad bojištěm, kde se právě princ Arthas kochal tím, jak jeho nemrtví masakrují obyvatele předměstí Lordareronu.
„Pane odmítá pomoct, máem ji předhodit ghůlům?“
„Přeměnit.“ zněla princova odpověď, ale jeho hlas byl prázdý bez emocí, bez zájmu.
„Hned se do toho dáme, pane.“ Nemrtvý se otočil ke Cassandře. „Budeš jedna z nás slečinko, doufám že se těšíš.“
„Nikdy! Raději...“ nedořekla Cassandra svoji větu.
Nemrtvý začal doslova řvát: „Myslíš si snad že máš na vybranou? Myslíš si snad, že s tim můžeš něco udělat? Nebo si snad myslíš že až tě probudíme že si vezmeš život? Ne, o to se nemusíš bát, na nic takového nebudeš mít nejmenší pomyšlení.“ Pak ji opět chytil za vlasy, odtáhl a vhodil do prázdné kobky kterou uzavřeli hromadou kamení a ji nechali zemřít hlady.

- o neznámou dobu později -
Kámen dopadl do trávy, hrobku prosvítilo světlo a několik nertvých vojáků vstoupilo dovnitř. Jeden z nich, ten co držel pochodeň, ukázal na mrtvolu ležící uprostřed, další dva ji zvedli a odnesli ven. „Tahle je poslední.“ Pronesl ten co držel pochodeň když vystoupil z hrobky.
Akolita se nad ni sehnul, vytáhl knihu s nekromancerskými rituály a pomocí zdlouhavě přípravovaného kouzla jí vrátil k neživotu. Když se žena postavila, její zbytky vlasů jí zakryly značnou část oblyčeje, Akolyta je odhodil stranou. „Nemá oči, bude vám k něčemu?“ Nemrtvý s pochodní bezeslova přikývl. „Dobrá tedy. Jak se jmenuješ?“ Pronesl k ženě potom co jí dal na jevo tím že do nílehce strčil že mluví na ní.
„Já...“ odmlčela se na delší dobu nově probuzená nemrtvá „nevím.“
„Vážně mám dojem že vám bude k ničemu.“ Znovu jedovatě poznamenal acolyta.
„Ty tu nejsi proto abys měl dojmy, ale proto abys oživoval!“ Okřikl ho nemrtvý s pochodní..
„Dobře, dělejte si s ní co chcete.“ Odsekl acolyta a odešel neznámo kam.
„Tak a teď ty.“ Přešel nemrtvý s pochodní k nově probuzené mrtvole. Strčil do ní aby poznala že se mluví na ni, přičemž jeho prst o něco zavadil. Z podzbroje jí vykukoval lem bílé látky. Nemrtvý ho chytil a vytáhl ven, rozložil ho před sebou a zasyčel jako had. „Tak hele ženská zapoměla si co si kdy byla. Víš co seš teď? Nic! Nemáš méno, takže nemáš minulost, nemáš ani ň. Obleč si tohle, teď už to nic neznamená a kdybys někoho z nich potkala, třeba ti to zachrání krk.“ Řekl nemrtvý, podal ženě tabard šarlatových křižáků, který jí vytáhl zpodzbroje a začal zase nahlas přemýšlet. „Takže co s tebou, vymejšlet méno ti nebudu. Ale jak ti budu... Nejsi nic. No možná jenom o trochu víc než nic, budeš Nikdo! Takže když zařvu Nikdo mluvim na tebe jasný?“
Žena tiše přikývla, soukajíc se do tabardu, pak vyrazila za ostatními plnit rozkazy které dostávala.
V hlavě jí zněly pořát ty samé otázky: Kdo jsem? Co se mi stalo? O čem to všichni muví? Kde jsem se tu vzala? A co to je za zvláštní pocit když se k někomu přiblížím?

Předmět: Re: Příběh nikoho Sun Sep 14, 2008 7:53 pm

Pěkné, zajímavé. Píšeš hezky Very Happy

Líbí

Předmět: Re: Příběh nikoho Mon Sep 15, 2008 12:18 am

Příště mě varuj, abych něco podobného neodkládala. Už to chápu... už rozumím.

Předmět: Re: Příběh nikoho Mon Sep 15, 2008 10:21 am

tak tohle bylo více než zajímave Ragy ale mám pocit že sem něco podobného od tebe už četla........není to možné?????

v každým případě nádhera

Předmět: Re: Příběh nikoho Tue Sep 16, 2008 5:10 pm

Alessandra napsal:: tak tohle bylo více než zajímave Ragy ale mám pocit že sem něco podobného od tebe už četla........není to možné?????

yop, možný je

¨Jinak díky za reakce.