Začátek konce

Předmět: Začátek konce Wed Sep 17, 2008 9:39 pm

Jeden z mějch slabejch pokusů dostat do textu to co se odehrávalo ve mě...

Bylo pozdní ráno, něco málo po půl osmý a já sem se, jako každej den duševně připravoval na další úmornej pobyt ve škole. Cesta autobusem ubíhala pomalu, ostatně jako obvykle. Výhled z okna byl jenom na pole a jednou za tři sekundy strom u cesty, sluchátka sem zapoměl doma, takže muzika nepřicházela v uvahu a poslouchat tlachy drben z vesnice mě nikdy moc nebavilo.
Z rozjímání nad tou nudou, která mě příjemě uspávala mě vytrhnul až hrubej a dost hlasitej hlas řidiče: „Vstávej mladej, a pusť paní sednout, než tě zvednu já a potáhneš pěšky.“ Nemam náladu se hádat a přez hubu mu asi taky nedám, takže nemam na výběr. Jenom dost neochotně sem se v polospánku zvednul ze sedačky, pověsil se na tyč, opřel si hlavu o vlastní rameno a dál rozjímal nad tim ničim kolem čeho autobus projíždí a čemu místní říkaj „naše vesnička“. Na další zastávce přišlo už dlouho očekávaný povzbuzení, ve formě dvou kamrádů a další hromady lidí o který sem se většinou nezajímal.
Tentokrát sem si ale spíš nevšímal jich, těsně před tim, než se vřítili do autobusu jako tajfun nastoupila nová holka. Poměrně vysoká, i když vedle mě až zas tak moc ne, ani tlustá, ani moc hubená. Vlasy dlouhý, lesklý a černý jako havraní peří, zdálo se mi, že sem zahlídnul i oči, ale barvou sem si nebyl uplně jistej i když vypadali světlý, nejspíš modrý. Oblečená byla, řek bych htuctově, džíny a dlouhej černej kabát s nějakym kožichem na kapuci, no prostě to co nosí většina holek od nás. Bohužel se ke mně postavila zádama, ale i když sem neviděl nic, nedokázal sem od ní odtrhnout pohled. Teda nedokázal bych, kdyby do mě Tomáš co půl minuty nevrazil, abych se soustředil na jeho údajně bezvadnou historku o tom, jak prošel poslední levl v nějaký hře jejíž název mi unik.
Když sme dojeli na konečnou a ta holka vystoupila, bylo to jako bych se vrátil z jinýho světa... Nejnepříjemnější na tom návratu bylo, že sem zase cejtil rameno, který mi zatím Tomáš, naštvanej že sem ho nevnímal, trochu proklepal pěstí. Tu historku mi potom odykládal ještě jednou během velký přestávky, podle očekávání sem v autobuse o nic zajímavýho nepřišel. Školu sem celou prospal, nebo pronevnímal, otec mě vyzvednul když jel z práce a zbytek dne sem strávil, jako posledních pár dní, marnou snahou opravit motorku.

Druhej den ráno, zase polospánek, zase ta samá cesta a zase ty samí lidi. Až na jednu nepříjemnou změnu, slečna ze včerejška dneska nenastoupila. Věčná škoda, doufal sem, že dostanu možnost si jí aspoň trochu líp prohlídnout. Promluvit si s ní by asi taky nebylo špatný, až na ten detail, že jenom z tý představy se mi dělalo zle od žaludku.
Hned první hodinu nám do třídy napochodoval, důležitě se tvářící ředitel. Všichni očekávali další „poutavou“ přednášku o tom, že drogy sou špatný, sex je špatnej, tučný jídla sou špatný, nebo že sme líný lemplové co na tu školu těžce dlabou. Ostatně, podobný přednášky nám dával pravidějně dvakrát až třikrát do měsíce. Takže když začal mluvit, větišna lidí zalehla na lavice a pokračovala ve spaní, čtení novin, dojídání snídaní a podobnejch věcech co se běžně po ránu na první hodině dělaj. Jakmile sem ale zaselechnul slova „novou studentku“ a u dvěří sem si všimnul ěnjakýho pohybu, zvednul sem zvědave hlavu a možná i překvapenim otevřel pusu. Neznámá slečna z autobusu stála před tabulí v obličeji andělsky nevinnej výraz, na prsou překřížený ruce ve kterejch držela dvě, nebo tři knížky a sešit. Proklínal sem se, že sem tentokrát toho starýho blba neposlouchal, protože mi díky tomu uniklo její jméno. Neuběhla ani minuta a ředitel zase začal dělat důležitýho a jednotlivě nás slečně představil, pochopitelně ke každýmu jmenu přidal podle jeho názoru „humornou“ připomínku a kupodivu mu vůbec nebylo divný, že byl jedinej kdo se tomu zasmál. I když kdo ví, jestli to byl smích, mě to vždycky znělo jako chrochtání. Slečna nepromluvila ani slovo, takže moje malinký přání slyšet její hlas taky nevyšlo, jenom se na nás usmála, nechala se usadit na jediný volný místo, rozevřela si sešit a tvářila se jako by se soustředila na výklad.
Asi bych na ní civěl celej den, kdyby jí neusadili až do zadní lavice a já, největší kluk ze třídy, z nepochopitelnejch duvodu musel sedět vepředu. Tentokrát škola utekla šíleně rychle, dokonce bych řek že o hodně rychlejc než bych chtěl. Na slečnu sem ani nepromluvil, ale zjistil sem z třídnice že se jmenuje Vendula, nebo spíš Vendulka, ta zdrobnělina mi k ní seděla mnohem víc.
Po škole sem zase pár minut počkal na otce a nechal se odvýst domů, kde sem, kromě každodení práce s motorkou, přemejšlel jak se k ní dostat dřív než holky ze třídy, který mě určitě pomluvěj, ale zase to něpodělat jako minule, když sem se před holkou rozkoktal. Večer mě kluci vytáhli do hospody „na jedno“ a tam, potom co sem se napil trochu víc, sem jim o ní všechno vyklopil. Pak mě kluci odnesli domů, kde sem padnul do postele jak dlouhej, tak širokej a hnedka usnul.

Další den sem už nevyhlížel kluky, ale stál sem ve skoro prázdnym autobuse namáčklej u dvěří a vyhlížel na zastávce Vendulku. Těm pár lidem co tam seděli sem asi připadal, jak sem se mačkal na sklo, jako magor. Zahlídnul sem jí jneom krátce a to když nastoupila, pak se mi do výhledu postavil nějakej dědek. Když nastoupili kluci, první čeho sem si všimnul, byl tomášův dost zvláštní výraz. Něco unitř mi napovídalo že se mi ten výraz ani trochu nelíbí i když vypadal potěšeně, nebo možná právě proto. Na otázky: co se stalo, co proved, co zase udělal za volovinu nebo jakej má úspěch tentokrát... reagoval jako by se nic nedělo, neudělal nic, nestalo se nic, úspěch žádnej. O to víc se mi ten jeho xicht nelíbil.
Před školou si šel ještě koupit svačinu a já s Markem sme zůstali čekat před vchodem, tam se mi z marka podařilo vytáhnout, že když přicházel na zastávku, viděl tomáše jak se baví „s tou novou holkou“. První co mě napadlo bylo že po ní Tomáš vyjel, což by mě docela naštvalo i když asi ne překvapilo. Ve skutečnosti se mi ten hajzlik „pomstil“ vyčuranějšim zpusobem, dobře věděl že se mi Vendulka líbí, no možná i víc než jenom líbí. Takže se vydal na zastávku dřív než obvykle a dopodrobna jí odvyprávěl všechno co sem jim řek předchozí večer v hospodě. Což sem se dozvěděl až o velký přestávce a to přímo od ní.
Seděl sem před školou na lavičce, čučel do blba a se smotanym papírkem v ruce sem napodoboval pohyby kuřáků. Něčí ruka mi prolítla před očima, což mě z toho stavu vytrhlo. Nějak mě ani nenapadlo, že by tom moh bejt někdo jinj než kluci. Takže sem vyskočil na nohy s větou: „Vám to zas trvalo třista let, málem sem tady zap...“ -ustil kořeny, to sem chtěl říct, ale neřek, protože už sem si všimnul že ta osoba co mě probudila se klukum moc nepodobá.
Po několika vteřinách ticha, kdy jenom tak stála a se sladkym úsměvem na tý její andělský tvářičce si, řek bych, doslova užívala jak se jí povedlo mě zaskočit. „Promiň,“ zakuňkal sem, že to skoro nebylo slyšet. Naklonila hlavu na stranu a pořát se na mě mlčky usmívala, pochopil sme to jako gesto toho, že mám začít. Odkašlal sem si, co nejtišeji to šlo a zkusil sem na ní promluvit znova: „Promiň, byl sem zasněnej a nevšim sem si kdo přišel. Myslel sem, že to je někdo z kluku.“ Tehdy sem poprve slyšel její hlas, trošku tichej, ale ne moc vysokej, jemnej a moc hezky se poslouchal. „To nic,“ začala pořát s milim výrazem „máš na mě chvilku? Asi bychom si měli promluvit.“ Naprázdno sem polknul a nabídnul jí, místo k sezení. Posadila se a dlaní poklepala na místo vedle sebe, tak sem se posadil vedle ní. „Víš, dneska ráno si se mnou povídal tvůj kamarád.“ Při tý větě mě polilo horko a přeběhnul mi mráz po zádech, dost nepříjemná kombinace pocitů. „Víš, neumím nějak moc chodit kolem horké kaše. Řekl že se ti líbím, co je na tom pravdy?.“ V tu chvíli sem si nebyl jistej, jestli víc nenávidim jeho, že jí to prásknul, nebo sebe, že sem nedržel hubu. Ale nebyl čas na nadávky, nebyl čas něco vymejšlet, ani nevim jak se mi to povedlo, nejspíš to ze mě vytáhnul ten její pohled ale skoro okamžitě sem jí, zase polohlasem odpověděl: „líbíš.“ pak až sem se začal proklínat, že sem za ní nešel rovnou a sliboval sem v duchu tomášovi desítky modřin a možná i pár vyraženejch zubů. V byl sem zaměstnanej tim, že sem v duchu nadával na všechny světový strany, navíc sem se styděl že se to takhle podělalo. Nedíval sem se na ní, koukal sem do země, možná proto sem si nejdřív nevšim, že když sem jí odpověděl, tak se na mě zase usmála. Z nadávek mě vytrhnul až pocit, že se mě něco dotknulo na ruce. Její ruka, i když docela studená, ležela na mojí a když sem se podíval do jejích momentálně zařících očí a nádhernýho úsměvu, bylo mi jasný, že Tomáš vubec nic nepodělal ale naopak pro mě udělal to nejlepší co vubec moh. I když, kdo ví jestli to byl jeho záměr...

Předmět: Re: Začátek konce Wed Sep 17, 2008 9:39 pm

...Tentokrát, sem po škole zavolal otci, že dojdu domů pěšky a s Vendulkou za ruku sme to došli až k její zastávce, kde sme se rozloučili. Probrali sme po cestě snad všechny témata všeobecnýho rozhovoru, od toho jakou hudbu kdo poslouchá až po oblíbený mužký, nebo ženský jména a samozřejmě sem taky na konci cesty požádal o číslo. Jenom mě trošku mrzelo že sem nedostal ani malou pusu na rozloučenou, i když o to víc sem se těšil na to až ta první přijde.
Ještě ten večer, kolem sedmý mi přišla smska od Vendulky. Ptala se, jestli bych tak za čtvrt hodinky moh doběhnout na zastávku, což pro mě nebyl problem, takže sem okamžitě vyrazil. Když sem doběh na zastávku, už na mě čekala. Pusa sice nebyla, ale i z obětí na přivítanou sem měl nádhernej pocit. „Zapoměla jsem ti něco říct, dneska od desíti má ve městě moje oblíbená kapela koncert, nechtěl by ses jít podívat? Museli byjsme ale vyrazit hned, jinak to nestihneme.“ Byl sem na pochybách, neměl sem u sebe ani korunu a moje úspory padly nedávno na opravy motorky, ale odmítnout sem jí nemoh. „Vážně bych šel hrozně rád, ale...“ zase sem nedořek větu, tentokrát protože mě přerušila. „Senzace, tak jedeme autobus už se blíží.“ „Ale já nemám peníze na lístky.“ trval sem na dokončení svojí věty. Usmála se na mě a podívala se mi do očí tim sladkym nevinnym pohledem. „Neboj se, to je zařízené.“ „Tak v tom případě pojedu rád, ale peníze ti potom dám, nechci ti bejt nic dlužnej.“ Zasmála se a řekla mi že sem čudla, pak už přijel autobus takže jsme si zabrali zadní dvojsedačku a přitulili se k sobě. Nemám rád jízdy autobusem, když je tam nuda trvaj věčnost, ale s ní utekla rychlejc než bych si moh přát.
Když sme doběhli ke stadionu, nebo jak se říká nekrytý hale kde se dělá uplně všechno od fotbalu, přez běhání až po koncerty, už byla docela chladná noc. Ale Vendulka, mě nevedla k hlavnímu vchodu, původně sem myslel, že má u nějakýho vedlejšího někoho známýho, kdo nás pustí dovnitř. Ale ona se zastavila u žebříku na střechu a začala šplhat, vůbec sem nepřemejšlel nad tim proč, nebo co to vlastně dělám, ale hned sem vyrazil za ní. Možná to dělala naschvál, možná se mi to jenom zdálo, ale přísahal bych, že když sem za ní lez po tom žebříku nahoru, tak šíleně kroutila zadečkem. Jako by na něj chtěla upoutat mojí pozornost, což se jí v těch džínách docela povedlo. Vylezli sme na horu a i když sme z koncertu neviděli ani prd, zdálo se, že se jí to místo líbí a slyšet bylo nádherně všecko. V půlce koncertu, si mi Vendulka postěžovala, že ta střecha na který sedíme je šíleně ledová, čehož sem si já blbec dřív nevšim. Nabídnul sem jí okamžitě, jestli si nechce sednout na mojí bundu, ale ona jen zavrtěla havou, natáhla mi pokrčený nohy a sedla si mi a stehna. Ta chvíle se zdála nekonečná a nekonečně nádherná, i když trvala sotva pár sekund. Objal se jí, abych jí trošku zahřál, ona ke mně otočila obličej, otřela se tváří o moji a jemnym nátlakem na ní mi naznačila abych k ní taky otočil obličej. Jakmile jsem to udělal, okamžitě jsem dostal pusu, která se pomalu měnila až do dlouhýho, vášnivýho a sladkýho polibku. Nebylo už nad čim váhat, moje city byly jasnější než slunce, zamiloval sem se, možná až příliž rychle, ale přece tak krásně...
Nemám tušení co se odehrávalo v její hlavě, ale já už sem zbytek večera nevnímal nic jinýho než chuť, která mi zůstala na rtech, váhu která mi seděla na stehnech a zbytek těla, který sem se snažil zahřát objetím. Po koncertě nás autobus odvezl zptáky na její zastávku, kde jsem dostal pusu na dobrou noc a rozloučili jsme se. Když jsem došel domů, všichni už spali, takže s vysvětlováním rodičům kde sem byl naštěstí nebyly problémy.

Další ráno, první po dlouhý době kdy sem se probudil o skoro pul hodiny dřív než mi zazvonil budík a plnej energie. Dal sem si ranní sprchu, připravil si věci, oblíknul se a vyrazil na autobus. Byla příjemná změna, nemuset běžet a přitom napůl usínat, ale v klidu si k němu zvolna dojít a dokonce na zastávce ještě chvilku čekat. Tentokrát jsem si ani nesedal, což sem si myslel že bude poslední změna. Na další zastávce nastoupili, kromě hromady cizích lidí, Tomáš tak trochu schovanej za Markem, kterýho popostrkoval před sebe. Vendulka bohužel nikde, trochu sem se bál aby nenastydla po tom včerejšího sezení na ledový střeše. Ale kluci mě moc přemejšlet nenechali, Tomášovi sem poděkoval, z čehož byl docela paf, že mi pomoh se s tou holkou seznámit a pak sem jim odvykládal co se dělo předešlou noc. Pak sme se vrátili k obecnejm tématum rozhovoru, jako každý ráno. Vendulka do třídy přišla pár minut po zvonění, s omluvou že zaspala. Během školy jsme na sebe bohužel moc času neměli, ale hned po ní byl všechen můj čas její a řek bych že si to dobře uvědomovala. Navrhla mi, že o výkendu jede s několika známýma na chatu jejích roidčů a jestli bych se nechtěl přidat. Možná to byla představa toho, že bude daleko odemě celej výkend a ještě k tomu s uplně cizíma chlapama, která mě donutila jí okamžitě cestu odsouhlasit. Můj úkol byl jednoduchej, zbalit si oblečení a něco k jídlu na výkend a sehnat flašku dobrýho červenýho vína.
Rozloučili jsme se zase pusou na její zastávce a já sem vyrazil domů, sbalit všechno, co budu brát sebou a hlavně přemluvit rodiče, aby mě pustili. Což se nakonec ukázalo jako největší problém, ani mamce, ani tátovi se vubec nelíbila představa toho, že mě už v 17ti letech maj pustit na nějakou chatu s úplně cizíma lidma a alkoholem. Ale když sem slíbil, že se minimálně tejden budu místo motorky věnovat učení, tak svolili. Sehnat všechny věci byla práce na necelou půlhodinku, včetně vína, který mi koupil táta cestou z práce. Den se táhnul, jak šnek a čim blíž byl večer tim víc sem se těšil na večer s Vendulkou a doufal jsem v další polibek.

V deset ráno, přesně podle dohody jsem vyzvednul Vendulku na zastávce. Vzal sem jí tašku a vyrazili jsme k nedaleký dálnici, kde nás měl vyzvednout její kamarád. Lesem to bylo sotva deset minut pěšky, ale nám to trvalo zhruba čtvrt hodiny, protože si Vendulka nejspíš udělala něco s kotníkem, když se jí sklouzla noha po mokrý kládě. Na kraji dálnice už čekalo auto, řidič na nás mával jakmile si všimnul Vendulky, která se o mě opírala jako o berlu. Přeběhnul jsem s ní dálnici, odevzdal tašky a pomoh jí do auta. Jízda uběhla poměrně rychle, protože jsme nejeli nijak extra daleko řek bych, že víc jak hodinu jsme na dálnici nestrávili. Jen byla trochu nuda, protože řidič neměl rád, když ho při jízdě něco ruší, ať už hudba, nebo něčí řeči. Přez několik vedlejších silnic a nakonec i jednu lesní cestu, jsme se časem dostali až k poměrně malé lesní chatičce uprostřed kopce. Byl by tam určitě nádherný výhled do kraje okolo kopce, kdyby ze všech stran nestáli stromy. Chatka měla jenom dvě patra, žádný sklep, uvnitř bylo pět místností. V každym pokoji místa tak pro dva až tři lidi, koupelna a kuchyň. Pravda nic extra to nebylo, ale ta chatička měla svoje kouzlo.
Řidič nám otevřel kufr a požádal mě, abych vynosil tašky do patra. Před dveře do pokoju a zatím se šel podívat po nějakm dřevě na večerní táborák. Vendulka už mojí pomoc k chůzi nepotřebovala, i když jsem jí nabízel. Tak sem se chopil svojí práce a vynosil tašky nahoru, naše až nakonec. Ty šli rovnou do pokoje kterej jsem vybral a svoje tašky jsem si hned vybalil. Mezitím přijelo dalších asi pět lidí, který se taky zabydleli. Uklidilo se oblečení i jídlo a pití se vyskládalo na stůl, pak začala zábava. Podle toto, o čem si ty lidi tak většinou povídali to byly už dlouholetý známí, který se viděli po hodně dlouhý době, ale nás dvou si nikdo nějak moc nevšímal. Čas od času jsme si taky dali panáka, večer se rozdělal oheň a já sem si opek pár buřtů. I když mi mohlo bejt trochu divný, že nikdo z nich celej den nic nesněd, nějak sem to nevnímal.
Začala na mě jít únava, takže sem se ostatním omluvil, že už to nezvládám a šel sem si lehnout. Probudil jsem se ještě ten den v noci, nemám tušení kolik mohlo bejt hodin, ale hezký probuzení to nebylo, protože sem byl k posteli přivázanej nějakym provazem, lanem, nebo bůhví co to bylo. Ze tmy předemnou se ozývali kroky pomalý, těžký, šouravý, z jedný strany místnosti do druhý. Kroky se zastavili, když jsem pohnul hlavou. Něco zapraskalo, jako když se něco co se dlouho vzpírá tlaku najednou zlomí. Potom někdo, nebo něco přímo předemnou chvilku prskalo. A pak se předemnou zjevil měsíčním světlem ozářenej obličej řidiče, kterej sem přivez mě a Vendulku. Chtěl sem na něj začít křičet, o co mu jde, kdo je zač a co udělal s ní. Odpověďi přicházeli rychlejc než jsem stačil pokládat otázky, vendulka stála vedle něj, jenom nebyla moc dobře vidět, když na ní padal stín, kterej vrhal řidič. Nadechnul jsem se, abych se jí zeptal co to má znamenat, ale ona mě přerušila zvednutím ruky. „Asi chceš vědět co se tu děje, ale to ti bohužel nedokážu vysvětlit.“ Když mluvila, světlo měsíce několikrát ozářilo její obličej. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to co vidim se mi jenom zdá, že je to jenom hra světel a stínu v místnosti a nebo že sem opilej. Ale čim dýl mluvila, tim víc se její obličej blížil k mýmu a tim jasněji jsem viděl její dva zuby, špičáky o dost větší než ostatní. Nevnímal jsem co říká, byl sem podělanej strachy. Zaslechnul sem jenom pár slov „vedlejší pokoj, holka taky a upíři“ to poslední mi bohatě stačilo. Neměl sem páru že ve vedlejším pokoji právě jedný holce, zhruba mýho věku z krku vytejká krev. Snažil sem se uspořádat si myšlenky, snažil sem se pohnout, snažil sem se promluvit... Nic z toho ale prostě nějak nešlo, v tom mě řidič chytil za hlavu, zaklonil jí a pomalu, jako by si to vychutnával, mi ukazoval zuby v otevřený hubě, kterejma mě měl v plánu každou vteřinou zakousnout jak nějaký zvíře. „Vendulko počkej.“ bylo jediný co sem ze sebe dokázal dostat. „Nejmenuju se Vendula,“ zněla chladná odpověď „ale na tom už nezáleží.“ Ani sám nevim, proč sem to udělal, ale nějak sama od sebe se ze mě dotala věta: „miluju tě.“ Odstrčila řidiče stranou a sedla si na postel vedle mě, svitla ve mně malá jiskřička naděje. „Víš přece, co sem ti řek na tý střeše, moje srdce bije jenom pro tebe.“ Zajela mi rukou do vlasů a políbila mě. „Pak, ať se pro mne i zastaví.“
To byly poslední slova který sem slyšel předím, než její žízeň ukončila můj život.

Předmět: Re: Začátek konce Thu Sep 18, 2008 12:19 am

Já to už četlááá ale nepamatuju si co sem ti na to řekla

takže jen....překvapivě úžasné i na podruhé a překvapivé dějově...si prostě šikula Wink

Předmět: Re: Začátek konce Thu Sep 18, 2008 8:21 am

Velice povedené dílo, které stojí za to si přečíst Wink

Předmět: Re: Začátek konce Thu Sep 18, 2008 4:52 pm

Je to nádherný příběh plný citu a nečekaných zvratů. Rozhodně nepatří mezi ty "slabší" a ač se Ti to možná nebude líbit, ani dnes nepřijdu s nějakou tou kritikou. Nevím, jak bych popsala pocity, které ve mě vyvolal. Je jich tolik...

Předmět: Re: Začátek konce Thu Sep 18, 2008 8:47 pm

Tak to já bych teda vytkla styl, kterým to bylo napsané .. moc nemusím příběhy napsané nespisovnou češtinou a ještě s tolika gramatickými chybami. Čistě jen aby tady ta kritika nechyběla Začátek konce 965918

Jinak k příběhu, moc silné mi to nepřišlo, ale jako taková oddychovka super Začátek konce 438534