Mrtvé srdce nebije.

Předmět: Mrtvé srdce nebije. Mon Oct 20, 2008 9:12 pm

Opět jeden z pokusů dostat ze sebe něco pomocí psaní...
Omlouvám se za chyby a překlepy, kterejch tam nebdue málo, ale nefunguje mi hledání chyb v textu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tma nademnou, tma podemnou, tma kolem mne. Při sebemenším pohybu narážím do něčeho tvrdého, nemám ani dost místa na to abych ohnul ruce v loktech. Byl jsem snad uvězněn? Jsem tedy zločinec? Co jsem valstně udělal? Je to marné, nevzpomínám si ani na žádný soud. Ale nejsem-li zločinec, co jsem? A proč by mne zabvírali do tak těsného prostoru? Ohnu ukazovák a kloubem zlehka udeřím na stěnu. Dřevo? Ano dřevo, to je ten zvuk který slyším, když klepu ukazovákem na stěny svého vězení. Že by to byla? To snad... ale ne, vždyť jsem na živu tak proč by mne kdo... nebo že by?
Otáčím halvou ze strany na stranu. Marně, v té tmě bych neviděl ani na vlastní ruce, natož něco podle čeho bych zjistil co se mi stalo. Zmítám celým tělem, kdybych se sledoval asi bych si myslel že jsem zešílel. Začínám i kopat všemy směry, ale výsledek žádný. Po několika vteřinách se trochu uklidním. Zvláštní, samotného mne zaráží že mi vůbec není do breku. Když se snažím přesunout ruce na hruď, uslyším zapraskání kostí. Necítím však nic, že bych se už doopravdy zbláznil? Vší silou tlačím na stěnu svého vězení, jež je předemnou, zády se zapírám o to, co považuji za podlahu. Stěna předemnouse pohnula a mě se na oblyčej vysypala pořádná hromada hlíny, co se provalila dovnitř otvorem. Odporné, ale posilovalo mne vědomí, že jsem posunul víko rakve... ano rakve, nemám již žádné pochyby o tom jaký byl můj osud. Odmítal jsem se s ním ale smířit, ještě nenastal můj čas, ještě je toho mnoho co musím dokončit. Víko se pomaloučku posouvalo dál a mé tělo zasypávala čím dál větší dávka odporné hlíny jež... neměla žádnou chuť? Ne, neměla a to byla další věc, kterou jsem si v tu chvíli neuvědomoval. Ruce jsem držel napnuté, víko sedělo tam, kde bylo. Dokázal jsem se už i trochu hýbat, začal jsme hrabat jako smyslů zbavený. A vlastně proč říkám že jako, jediný smysl jež jsem vnímal byl hmat a to jen velice slabě. Hlína byla čím dál měkčí, nebo se mi to možná jen zdálo, potom moje ruka hrábla a na mě se sesypala další dávka hlíny, jež ucpala chodbu do mého podzemního vězení.
Poprvé jsem spatřil světlo, nebo co to vlastně bylo. Něco jsem viděl určitě, ale jen velice špatně. Až pak, když jsem se vydrápal ven na zem a rozhlížej se okolo, mi došlo že nic nevidím, protože mám stále hlínu v očích. Mnul jsem si je mnohokrát a velice dlouho, než se můj zrak napravil a já začínal vnímat obrysy okolního světa. Posadil jsem se a sledoval jak každý tvar té velké kaňky pomalu nabírá vlastní barvy a srovnávají se mi tvary, jež se skládali na jeden velký obraz. Můj zrak byl zpět, ale svět, jež se mi rozprostíral před očima jsem nepoznával. Ruiny, ano myslím že to je slovo, které vystihuje co jsem viděl. Zničené a rozlámané sloupy, sochy, brány, domy, jejichž trosky se váleli v okolí děr v jejcih zdech. Stromy, obrostlé břečťanem, hnilobou a zvláštním namodralým mechem. Na zemi vysoká tráva, nebo husté keře plné ostrých bodláků. A zvířata? Lidé? Nic. Celý svět, kam jen mé oko dohlédlo by mrtvý.
Pohlédl jsme na své ruce, byly od hlíny, ale nevypadali lidsky. Maso, ani kůže na nich nedrželi a v mnoha místech jen viseli dolů k té zpustošené zemi na níž jsem seděl. Můj zrak se přesunul na moje nohy. Kalhoty byly roztrhané, ale drželi pohromadě lépe než nohy v nich. Na některých místech, jsem dokonce dírou v kalhotách mohl zahlédnout holou kost. Další věc, která můj zrak zaujala, byla díra na břiše, ze které mi něco plandalo. Chytil jsem to něco a zatlačil to zpátky do břicha, postavil se na nohy a ještě jednou se rozhlédl. Vida, nějaká látka ležela nedaleko odemne,nezajímal jsem se o to, co na ní je, nebo kde se tu vzala. Prostě jsme ji vzal a omotal si ji několikrát kolem pasu, aby to něco co ze mě lezlo zůstalo kde to je.
Náhle jsem se zarazil... Zjevila se mi tvář, tvář ženy. Nevěděl jsem komu patří, nevzpomínal jsem si. Ale věděl jsem, že se k ní musím dostat a začínal jsem i tušit, kde bych měl hledat. Moje tělo šlo v podstatě téměř samo světem, který jsem nikdy dříve neviděl. Směrem, který jsem neznal. Za dívkou, jejíž tvář mi byla tak důvěrně známá a přezto jsem netušil, komu patří. Celé to bylo tak zmatené a ačkoli jsem se snažil sebevíc, nenacházel jsem ve své hlavě odpovědi na jedinou otázku. Přemýšlel jsem tak usilovně že jsem málem přehlédl vlka, který se na mě vrhnul. Bohužel jsme nestihl zareagovat dost rychle a zvíře se mi zakouslo do krku. Má další reakce byla ale tak přirozená, že jsem si ani nestihl všimnout co jsme udělal. Ozvalo se zapraskání kostí, vlk zakňučel a skácel se vedle mne mrtvý. Moje dlaň svírala jeho srdce. Cítil jsem se zvláštně a to hlavně proto, že jsem necítil nic. Žádná lítost, smutek, strach, bolest v místě kam mne vlk kousnul, dokonce ani to srdce v dlani mi nepřipadalo odporné, nic... byl jsem prázdný jako čistý list papíru. Přezto jsem tušil že je to špatně, že bych něco cítit měl, ale moje halva mi nevrátila ani jeden pocit, zapoměl jsem je jako všechno ostatní. Nechal jsem zvíře jeho osudu a pokračoval ve své cestě při které mne už nic nevyrušilo.
Vystoupil jsem na kopec, ze kterého bylo vidět do údolí. Viděl jsem ho. To byl ten dům, cíl mojí cesty. Místo, kde se nacházela ta kterou jsem neznal, ale přezto ji musel vidět. Rozeběhl jsem se dolu a po chvíli byl v lese, schovaný mezi krajními stromy, od domu mě dělila jen malá zahrádka. Bez větší námahy, jsem přelezl plot. Přebehl až ke stěně domku a prolezl otevřeným oknem dovnitř. Žena, jejíž obličej jsem znal ze svých vidění, seděla v houpacím křesle proti mě a podřimovala. Co dodat, byla tak nádherná, že jsem ji považoval za dokonalou a ve skutečnosti vypadala ještě spanileji, než když mi ji ukazovala moje hlava. Jak jsem se k ní blížil zavrzala podlaha, což ženu probudilo. Okamžitě začala neuvěřitelně ječet, vyskočila z křesla a vyběhla před dům nesutále opakujíc jedno a totéž slovo kterému jsem nerozuměl. Něco mne nutilo jít za ní a zjistit co se stalo, ale jakmile jsem vystrčil hlavu ze dveří, srazila mi ji tupá tvrdá rána k podlaze.
Otevřel jsem oči, zase jsme se nemohl pohnout, ale tentokrát protože jsem byl přivázaný. Jakmile svět kolem mne dostal jasné tvary, zjistil jsem že mne někdo přivázal ke krátkému stromu bez větví. Větve byly poházené kolem mne, ale byly úplně suché, ani jediný zelený lísteček, nebo snad trocha jehličí. Předstoupil předemne muž s hořící pochodní v ruce, něco říkal, ale neznal jsem jeho jazyk. Až když pochodeň odhodil mým směrem a zapálil tak větve jsem pochopil. Byl jsem odsouzen k smrti, smrti upálením a nevěděl jsem za co. Nebolelo to, ale nechtěl jsem zemřít, plameny už olizovali celé mé tělo a já se stále snažil vyprostit. Provazy začínali povolovat. Napnul jsem všechny své síly, abych přetrhl pouta na rukou a povedlo se. Chytil jsem oběma rukama provaz na krku a tahal, a tahal. Už už, jsem slyšel, jak se provaz trhá. Když náhle přistoupilo několik kopijníků a ruce, nohy i tělo mi několikrát probodly. Byl jsem dokonale uvězněn, bez možnosti se pohnout jsem tedy jen vyčkával až přijde konec a s ním věčná tma a ticho...

Předmět: Re: Mrtvé srdce nebije. Mon Oct 20, 2008 9:29 pm

Takže ještě jednou, snad to nevadí, je to krásně napsané. Jen mě mrzí ten konec. Ale ty nemohou být vždycky happy. Snad příště.

Předmět: Re: Mrtvé srdce nebije. Tue Oct 21, 2008 12:34 am

Tak z toho začátku mě jímala hrůza, protože mám lehčí klaustrofobii, ale je to velmi vydařené, i ten konec se mi líbil... Smile

Předmět: Re: Mrtvé srdce nebije. Thu Oct 23, 2008 11:45 am

Stejně jako Mary, já mám teda trochu větší klaustrofobii a že mě jednou pohřbí zaživa, to je věc, která mě už hodně dlouho děsí. Mrtvé srdce nebije. 67692

Konec byl taky dost drsný, ale co se stylu týče, tak to bylo hodně dobrý, i když smutný. Mrtvé srdce nebije. 279267

Předmět: Re: Mrtvé srdce nebije. Thu Oct 23, 2008 1:35 pm

To bylo celkem drsný =))
Ten začátek mi celkem připomněl Planescape: Torment =))

Předmět: Re: Mrtvé srdce nebije. Thu Oct 23, 2008 6:32 pm

Jak na to koukám, přijde mi to krátký...

A mimochodem díky za reakce.