Příběh

Simby tak jdete na oběd?* usměje se na ni a když Simby přikývne usměje se* tak jdeme spolu nebaví mě obědvat samotnou* zasměje se a pokračují v cestě směr jídelna spolu. * Jak bylo v praci?* Nadhodí něco ke konverzaci. A dál kráčí k jídelně. Když už jsou u jídelny všimne si v pozadí vysoké kráčející mužské postavy kterou jakoby znala* Kdo to je????* hlavou ukáže směrem k muži v kabátě když si vzpomene že ho viděla předchozí večer u klubu.

" To by měl být ten, no ten, Vincent." Chodí do klubu, podle mě je spíše podivím, objednává si pořád to samé." Simby se koukla na Vincenta, který též mířil do jídelny. Ohlédla se a uviděla známou postavu: " Mouchu, " zavolala na postávajícího muže u jídelny.
"Pane Mouchu, obraz Vám dám dneska ve dvě, teď jdu na oběd. " Mouch k ní přišel a souhlasil. Nezapomněl dodat, že se moc na ten obraz těší. Simby se na něho usmála tím nejlíbeznějším úsměvem a rozloučila se s ním. " No, Alexis, je to Vincent a do klubu chodí docela často. Objednává si to samé a prý má psa. Jednou mi to totiž říkal, jeden barma, který měl tenkrát službu. Od té chvíle si prý dává pozor. Dneska mám službu já, takže ti třeba něco zítra řeknu, " dořekla a šibalsky se na Simby usmála. To už otevíraly dveře jídelny.

Vykoukne z kuchyně aby se podíval kdo to přišel. Spočítá kolik lidí se usadilo a hned přidá plyn u plotny aby byla polévka opět horká a aby ji mohl hned nabídnout. Poté se odebere z kuchyně do jídelny k hostům, podá jim denní nabídku, a se slovy, "dáte si polévku obě dvě dámy?" si zapíše jejich odpověď, a vrátí se do kuchyně aby již horkou polévku mohl rozlít do misek a pečlivě ozdobit petrželkou. Pak ji odnesedívkám ke stolu spolu se slánkou a pepřenkou aby si každý mohl dochutit podle svého gusta a s úsměvem jim popřeje dobrou chuť, přičemž se snaží působit co nejvstřícněji. Okamžitě si bere objednávky na druhý chod a vrací se do kuchyně aby mohl začít připravovat a zdobit co nejpečlivěji mu to půjde. Když už po dlouhé době někdo konečně zavítal do jeho jídelny tak mu musí dokázat že to nebyla chyba.

Bylo chvíli po poledni a ona už netrpělivě v knihovně poklepávala nohou na zem a čekala, až odejde poslední zákazník a bude moci na oběd zavřít. Nic podobného snad v životě nezažila, dřív se spíše modlila, aby lidé chodili a přinášeli jí tak peníze, ale teď to bylo přesně naopak. Pohledem už je vyprovázela ven a s každým dalším se loučila s větším úsměvem. Když odešel poslední zákazník, rychle vzala ze stolu kabelku a vydala se ven. Zavřela knihovnu a na dveře přilepila cedulku s nápisem "Přestávka na oběd". Cestou k hotelu skoro běžela, přestože to naštěstí měla jen přes ulici. Než vešla do recepce, ještě se zastavila a trochu vydýchala. Když vešla dovnitř, trochu se zarazila. Na to, jak vypadal zvenku, byl uvnitř docela útulný a hezký. Hosté tu proudili dovnitř a ven a kolem některých pobíhali poslíčci se zavazadly. Takový ruch by tu v poledne nečekala.
Přestala se rozhlížet a zamířila rovnou k sympaticky vyhlížejícímu mladíkovi stojícímu za recepcí. Čím blíž byla, tím více se jí klepala kolena. Tolik si přála, aby tu Maikke byla, aby ji konečně po tolika letech mohla obejmout a ujistit se, že je v pořádku.
Došla k přepážce a položila si dlaně na chladný mramor, aby se trochu uklidnila.
"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" Mladík se na ni usmál a to jí znovu ubralo na nervozitě.
"Dobrý den. Já...chtěla bych se zeptat na jeden manželský pár. Měli by u vás být ubytováni," začala a modlila se, aby v tom nebyl problém.
"Ale jistě, jen mi řekněte jméno."
Usmála se a úlevou si oddychla. "Děkuji. To jméno je,...." zapátrala v paměti. "Renardovi, ano, Renardovi."
Mladík si ji změřil trochu podezíravým pohledem, ale pak jméno zapsal do počítače. "Ano, jsou tu ubytováni, už dva dny. Mají pokoj číslo 317."
Dva dny... "Děkuji vám." Vydala se k výtahům a nechala se vyvézt do patra, do kterého ji recepční nasměroval. Došla až ke dveřím, na kterých byla přidělána cedulka s číslem 317 a roztřesenou rukou zaklepala. Chvíli čekala, a když se nic neozývalo, zaklepala znovu, přestože tušila, že zbytečně. Ani poté nikdo neotevřel a tak se smutně vrátila do haly a chtěla odejít. Pak ji ale napadlo, že by mohla nechat Maikke alespoň vzkaz. Sedla si k jednomu stolku, vytáhla z kabelky papír a tužku a pustila se do psaní.

Maikke, moje drahá sestro... Vlastně nevím, co ti napsat, protože jsem z toho, že jsi zase doma, úplně vedle. Proč jsi se neozvala? Nevadí, hlavní je, že já jsem tě našla a ze srdce věřím, že se brzy potkáme. Celá ta léta na tebe s maminkou myslíme a doufáme, že jsi živá, zdravá a šťastná. Ozvi se prosím, až si přečteš tento vzkaz, nemůžeme se tě dočkat. Tvoje sestra, Desirae.

Vzala lístek do ruky, vrátila se k pokoji a vsunula ho pod zavřené dveře. "Brzy nashledanou, Maikke."

Přečkala v knihovně zbytek doby až do zavření a snažila se nad tím pořád nepřemýšlet. Šlo to ale tak strašně těžko, když věděla, že Maikke je jen kousíček od ní a ona se s ní nemůže setkat, protože tomu zřejmě osud prozatím nechce. Ona se ale rozhodla, že ho trošku popostrčí a proto si řekla, že dnes zavře o něco dřív a znovu se vydá do hotelu.
Ještě zbývalo asi čtvrt hodiny, když náhodou nakoukla do okna a zahlédla na ulici manželský pár, který mířil k hotelu. Přestože to byly už čtyři roky, co se viděly naposledy, poznala ji okamžitě. Ta postava, vlasy, chůze, nic z toho se nezměnilo. Jen ta vizáž a oblečení ji trochu mátlo, takhle svoji sestru neznala. V jejím výrazu neviděla nic z toho, co bylo pro Maikke typické, jen skrývaný smutek a jakousi smířenost.
Se sebezapřením protrpěla těch pár minut, než mohla konečně nadobro zavřít knihovnu a vydat se znovu do hotelu. Teď už měla jistotu, že jsou v pokoji, protože od doby, kdy vešli do hotelu, nepřetržitě sledovala vchod a tak by jí jistě neuniklo, kdyby se rozhodli zase odejít. Čím blíže byla jejich pokoji, tím rychleji šla, nemohla se dočkat setkání. Když vystoupila z výtahu a vstoupila na chodbu, do které ústil jejich pokoj, zarazil ji tlumený křik. Zakroutila hlavou nad tím, jací jsou někteří muži hrubiáni a došlo až ke dveřím do pokoje. V tu chvíli však zjistila, že křik přichází právě odtud. Neměla v úmyslu tam stát a poslouchat, ale to, co slyšela, ji přikovalo k zemi, že se nemohla ani pohnout.
„Jsou jak švábi! Celá ta tvá zatracená rodinka. Nic než švábi, otravný hmyz, který je třeba zašlápnout.“ Vesele se smál.
„Je to má rodina! Jsem stejná jako ony!“
„Ne!… Ty jsi moje žena.“
„Jsem jen tvůj majetek, ale nikdy nebudu tvoje žena.“
Zřetelně poznávala hlas své sestry a nemohla věřit svým uším. Pak se ozval dutý náraz na dveře, až vyděšeně uskočila.
„Victore pust mě ven! Nech mě jít za nimi, prosím.“
„Sbal se! Jedeme domů.“
Nevěděla, co dělat. Nemohla dopustit, aby Maikke zase odjela a už vůbec ne po tom, co teď slyšela. Nechtěla a ani neměla čas přemýšlet nad tím, jak dlouho to trvá, hlavní bylo, že je její sestra v nebezpečí a zřejmě i v zajetí násilí, které na ní vyvíjel její manžel. Rozběhla se do recepce a napsala Maikke nový vzkaz.

"Sestřičko, tolik jsem si přála se s tebou setkat, ale znovu se mi to nepodařilo. Nechtě jsem na chodbě vyslechla váš vzrušený rozhovor. Mám o tebe velký strach, ale nevím, co dělat. Zkus mi pomoci, budu čekat na tvůj vzkaz nebo návštěvu. Nenechám tě znovu odjet. Desirae."

S tímto vzkazem zamířila k mladíkovi, se kterým už dnes měla tu čest. Doufala, že se jí podaří domluvit to, co měla v úmyslu.
"Dobrý den. Chtěla bych tento vzkaz doručit mojí sestře. Jmenuje se Maikke Renardová a bydlí v pokoji číslo 317. Je to ale soukromá zpráva, takže jen do vlastních rukou. Hlavně si nepřeji, aby se dostala do rukou jejímu muži, pokud by se to dalo zařídit."
Recepční se na ni podíval chápavým pohledem. Z toho pohledu se jí zdálo, že moc dobře rozumí a ví víc, než si myslela.
"Pokusím se paní, ale nevím, jestli to bude možné."
Desirae přikývla. "I tak děkuji, alespoň za snahu."

„To snad nemyslíte vážně!“ křikla Joséphine rozlíceně na muže, sedícího v nádražní pokladně a divoce se po něm podívala.
„Je mi líto, madam, ale během opravy viaduktu nad Grand Martrem je železniční doprava omezena,“ snažil se jí už po několikáté vysvětlit a podle tónu jeho hlasu, už jí měl plné zuby.
„A mohl byste mi laskavě poradit, jak se mám z tohohle zapadákova dostat do Paříže, když jediným spojením vždycky byla a je pouze železnice?!“
„Musíte počkat, dokud se viadukt opět neotevře – je mi líto.“
Joséphine vztekle praštila do dřevěného pultíku, popadla tašku se svými věcmi a beze slova opustila nádražní halu.
Rozčileně z kabelky vylovila krabičku cigaret, ale byla prázdná.
„Do hajzlu,“ ujelo jí vzekle a mrštila krabičkou do koše. Pak se vydala na poštu, aby svému bratrovi poslala do Paříže vzkaz, že se opozdí a aby ji o otcově stavu informoval.

Podmračeně vešla do klubu a kritickým okem přehlédla přítomné hosty – v tuhle dobu sem příliš nechodila, bylo to tu na její poměry až moc nóbl. Se seběvědomým úsměvem došla až k baru a usadila se na jednu ze stoliček a mlčky čekala, až si jí barman všimne.
„Fifi, to je překvapení – málem jsem tě nepoznal,“ zazubil se na ni Brad, zatímco do několika naleštěných sklenic rozléval namíchaný koktejl. „Vypadáš dobře...tak nějak jinak.“
„Díky, měla jsem namířeno do velkého města, tak jsem se dala trochu do gala,“ oplatila mu Joséphine úsměv a upravila si pečlivě vyčesaný drdol. „Jenomže nádraží je mimo provoz, takže pojedu leda tak do prčic.“
„No jo, opravuje se viadukt, už měsíc o tom všude píšou. Do Paříže se dostaneš leda autem.“
„Hele Brade, co takhle mi přihrát jednu ohnivou vodu...“
„Je poledne, Fifi, můžu ti nabídnout leda koktejl nebo kávu, hm?“
„Bojíš se, že bych vyváděla a zkazila tvému podniku reputaci?“ zakřenila se Joséphine, nicméně přijala nabízenou kávu a zatímco Brad odnášel pestrobarevné koktejly společnosti u jednoho ze stolů, zaujatě si prohlížela místo, jehož noční tvář byla tak dokonale odlišná od té denní, až se tajil dech.

Bylo ráno a Desirae už zase měla zamířeno do hotelu. Protože byl víkend, nemusela mít výčitky, že není v knihovně. Včera večer měla dlouhý rozhovor s matkou a musela se hodně kontrolovat, aby jí všechno to, co ji uvnitř trápilo, nevyklopila. Ale nešlo to, tohle by Céleste nikdy neunesla. Největší potíž jí dalo ji přemluvit, aby ji dnes nechala jít do hotelu samotnou. Musela se uchýlit k několika malým lžím, ale jinak to bohužel nešlo, i když ji to mrzelo.
Vešla do hotelu a potěšilo ji, že za recepcí stojí zase ten stejný mladík. Jiného recepčního tu snad ani neměli, ale co by člověk mohl čekat v tak malém městě. Vystála si kratší frontu a usmála se na něj.
"Dobrý den. Omlouvám se, že zase obtěžuji, ale určitě tušíte, proč jsem přišla." Napjatě se na něj podívala a čekala na odpověď.
"Ano, to samozřejmě vím. Ale mám pro vás špatnou zprávu..."
Desirae mírně ztuhla. "Co se stalo? Nepodařilo se vám ten vzkaz doručit?"
Recepční zakroutil hlavou. "To se mi podařilo, ale potom se to bohužel zvrtlo." Naklonil se k ní přes recepční přepážku a ztišil hlas. "Pan Renard nám do toho vstoupil, takže mi vaše sestra nestihla předat žádnou odpověď." Když viděl, jak se Desirae nešťastně zatvářila, dostal pocit, že je to všechno jeho vina. "Omlouvám se."
Desirae se na něho mírně usmála. "To není vaše vina, udělal jste víc, než bych čekala a jsem vám hrozně moc vděčná." Pak ji něco napadlo. "Poslyšte...jsou teď ve svém pokoji?"
Mladík přikývl. "Ano, před chvílí si nechali doručit snídani. Ale mám pocit, že už zítra plánují odjet zpět do Paříže. Pan Renard nás o tom informoval."
"Bože, to se nesmí stát," vyděsila se Desirae a rychle se rozběhla k výtahům. Za pár chvil už zase stála přede dveřmi jejich pokoje. Několikrát se zhluboka nadechla a potom zaklepala. Za dveřmi se ozvaly tiché kroky a pak se otevřely dveře. Náhle se dívala do tváře muži, kterého si vybavovala jen matně, zato jeho hlas se jí vryl do paměti asi nadosmrti.
"Co si přejete?" zeptal se zdvořile, ale v pozadí vycítila hlubokou nespokojenost s tím, že se ho někdo odvážil vyrušit.
"Dobrý den, přišla jsem za svojí sestrou. Jsem Desirae Gordon."

"Adriane díky moc za oběd" usmála se a zaplatila za oběd. " vaříš výtečně jen tak dál".
Sledovala ho ještě chvilku " No nic Simby musím běžet květinářství se samo neotevře a květiny samy nezalejí, měj se hezky a třeba se večer stavím do klubu, když bude nálada" zasmála se a zvedla se " ahoj" kývla na ni a vyrazila ven, po cestě ještě zamávala Adrianovi a pak vyšla ven. "Ještě zaběhnu do hotelu jestli nechtějí do pokojů čerstvé květiny" naadlo ji a vydala se tím směrem.

Změřil si ji znechuceným pohledem. Mohl tušit, že se tu dřív nebo později objeví, ale doufal, že v té době budou již s Maikke dávno na cestě do Paříže.
„Desirae…“ zopakoval si tiše pro sebe a nepatrně přivřel dveře, přičemž zastoupil ten úzký pruh, kterým by mohla pohlédnout dovnitř.
„Je mi líto, ale vaše sestra ještě spí a nerad bych ji budil.“ Pokusil se o příjemný a nenucený úsměv, ale v jeho podání bylo vždy něco falešného.
S takovou odpovědí ve svém plánu nepočítala. Předpokládala, že Maikke hned vyběhne, přivítá ji a pak si budou moct všechno vyříkat.
"Ještě spí?" zeptala se nechápavě, jakoby neslyšela. Pak si uvědomila, že je přece jen ještě docela brzy ráno a tak vlastně není divu.
"Dobře, tak... Co kdybychom si promluvili my dva a já bych počkala, až se vzbudí."
"Včera byl trošku náročnější večer." odpověděl s úsměvem. Tentokrát ovšem pravým. Při vzpomínce na to, co se stalo, byl naprosto spokojený. "Promluvit? O čem byste si přála mluvit? Obávám se, že na povídání nebude příliš mnoho času. Chystáme se odcestovat zpět do Paříže." Při těch slovech se dotkl dveří a pohrával si s myšlenkou, jak je své švagrové zavře před nosem.
"Odcestovat? Ale...vždyť jste teprve před pár dny přijeli. Ani jsme se s Maikke neviděly, maminka se jí nemůže dočkat. Proč chcete zase odjet do Paříže?" Dívala se na něj mírně vyděšeně, i když si předtím slíbila, že veškeré pocity bude před tímto mužem skrývat. Ten poděšený výraz v jejích očích se mu líbil. Na tváři se mu mihl spokojený úsměv. Ale oči Maikke nemohlo nic předčit. Už proto si tehdy vybral ji a ne její sestru.
"Bohužel mám práci, která mi nedovoluje zůstávat na jednom místě příliš dlouho. Toto má žena," na slovo má dal silný majetnický tón, "zcela respektuje." Teď už jeho hlas nezněl tak mile, ale i přesto byl tichý. Za žádnou cenu nechtěl Maikke vzbudit.
Nevěděla, co dělat. Měla mu snad přímo na rovinu říct, že slyšela, jak na její sestru křičí a bije ji? Nebo mu to snad měla nějak naznačit? Za žádnou cenu ale nemohla dopustit, aby odjeli.
"To si nemyslím. Chtěla jsem sestru navštívit už včera, ale z doslechu jsem odvodila, že právě nemáte na návštěvu myšlenky. Ale nezdálo se mi, že by se s vámi Maikke chtěla vrátit do Paříže," řekla a dívala se mu přitom přímo do očí. "Je ta práce tak důležitá, že nemůžete zůstata alespoň pár dní?"
"Z doslechu?" Nepatrně znejistěl. Myslel si, že když co nejdřív odjedou..., ale teď před ním stála ona. Nemyslel si, že by mu mohla nějak škodit, už kvůli jejímu otci, ale nejspíš se mýlil. Vyhrožovala mu snad? Co vlastně věděla? Měl to brát jako vyhlášení války? Holčičko, tohle se pokusila udělat i tvá sestra... Mrknul směrem k posteli, na které ležela schoulená Maikke.
"To se nehodí rozebírat na chodbě. Já chci jen jedno - vidět a mluvit se svojí sestrou." Pokusila se nahlédnout do pokoje, ale stál tak, že to absolutně nebylo možné.
"Bydlíme jen tady kousek, Maikke náš domek zná moc dobře. Tak kdy vás můžeme čekat?" Nejlepší bude, jít rovnou na věc, řekla si. Teď jen zbývalo čekat, jak na to zareaguje. Na možnost, že jí zabouchne dveře už byla taky připravená. Chytil ji za bradu. Jemně, ale i přesto tak, že se nemohla vysmeknout.
"Zahráváte si, holčičko." Zavrčel tiše. Dostala trochu strach, ale byla odhodlaná se s ním klidně i poprat uprostřed chodby. Nejvíc by si těď přála, aby se tam objevila nějaká pokojská nebo prostě kdokoliv, ale veškeré okolní prostory zely prázdnotou.
"Chci vidět svoji sestru a udělám pro to všechno. A ihned mě pusťte, nebo tu spustím takovou sirénu, že se všichni hned poběží podívat, co se děje."
"Jen klid." Usmál se a pustil její bradu.
"Myslel jsem, že máte svou sestru ráda a necháte ji alespoň vyspat." Pozvedl obočí a pohladil ji po rameni.
"Včera to přehnala s vínem, nechtěl jsem, abyste ji takhle viděla." Ustoupil nepatrně ode dveří. Alkohol, ano to bylo ono... Všechno to svést na Maikke. V hlavě se mu začal rodit plán jak z celé téhle komedie vyváznout.
Maikke a opilá? Tak tohle byla dost hloupá výmluva. Znala svoji sestru dobře a proto věděla, že by se jakživa alkoholu nedotkla, natož, aby se snad opila. Ale prozatím hrála jeho hru. Když ustoupil stranou, nahlédla do pokoje a spatřila svoji sestru ležet na posteli.
"Maikke," vydechla a rozběhla se k ní.

Bylo chvíli po poledni a Desirae se chystala na další výpravu do hotelu. Rodinka byla najedená, Adele uložená ke spaní a nádobí uklizené a protože byla neděle, neměla nic jiného na práci. Oblékla si kabát a kolem krku si začala obmotávat šálu. Celeste stála ve dveřích a pozorovala ji smutnýma očima za skly brýlí.
"Brzy budu zpátky, mami a slibuju, že udělám všechno pro to, abych ti přivedla i Maikke." Políbila ji na tvář a vyšla ven. Ofoukl ji chladný zvuk a tak strčila ruce do kapes kabátu a bradu zarazila do šály. Všude okolo byl klid, ale v neděli a v takovém ošklivém počasí se ani nedivila. Klub byl otevřený, ale tipovala by, že je tam stejně mrtvo jako venku. Možná pár místních štamgastů si zašlo na skleničku a pár partiček pokeru. Zadívala se na knihovnu a začala se těšit, až zítra odemkne ty těžké dveře a ucítí tu známou vůni knih. Ale teď měla na práci něco jiného.
Vstoupila do hotelu a už z dálky se usmála na známou tvář stojící za pultíkem. Trochu ji udivilo, že recepční jí dnes úsměv neoplatil.
"Ahoj, jak to dnes vypadá? Jsou nahoře?"
"Mám pro vás špatné zprávy, hodně špatné," zakroutil hlavou.
"Co se stalo?" vyděsila se a začala si nervózně mnout studené prsty na rukou.
"Vaše sestra s manželem se včera odhlásili a opustili hotel. Pravděpodobně i město."
Desirae celá ztuhla a z obličeje se jí vypařila veškeré barva. "To...to není možné. Maikke by mi dala vědět, určitě. Možná...možná se jen přestěhovali do jiného hotelu nebo..."
"To si nemyslím, slečno. Víte přece, že... Asi neměla na vybranou."
Ano, pochopila, na co narážel. "Díky," řekla, jako smyslů zbavená, a vypotácela se na ulici. Recepční se za ní chtěl vydat, protože vypadala na omdlení, ale pak si uvědomil, že nemůže opustit své místo a tak alespoň doufal, že to rozchodí. Desirae se nedívala napravo ani nalevo a vyrazila směrem k pláži. Posadila se do mokrého písku, zadívala na moře a začala přemýšlet, co bude dělat.

„Fifi, měla bys jít domů...dneska už máš dost,“ zopakoval Brad stejnou větu, jako už několikrát před tím a naklonil se k Joséphine přes bar.
„Jsem v pohodě...jasný?“ zamračila se na něj Joséphine a neelegantním způsobem si vyklopila do krku zbytek brandy. „Barmane! Další!“ křikla Bradovi do obličeje a vzápětí se od srdce zasmála jeho překvapenému výrazu. Několik hostů se po ní otočilo.
„Už ti nenaleju,“ zavrtěl Brad nekompromisně hlavou a hmátl po Joséphinině skleničce, ta ji však pohotově stáhla zpátky, takže hmátl do prázdna. „Dej mi tu sklenici, Fifi, a koukej se jít domů vyspat – zavolám ti taxíka.“
„Neblázni...nemůžu jít spát, musím pracovat. Každá promarněná noc znamená nezaplacené účty, víš, kocourku.“
„Fajn, dělej si co chceš...,“ rezignoval Brad a znovu se pokusil uzmout Fifi ohmatanou sklenici – už ji držel, když Joséphinina ruka pohotově vyletěla a stiskla jeho paži.
Joséphin se náhle zatmělo před očima a pomalu cítila, jakoby se i s celým klubem propadala do jakési mlhy. Všechno okolo ztrácelo ostrost a rozplývalo se v podivných šmouhách – jediného Brada viděla ostře a naprosto jasně. Otáčel se právě po láhvi ginu, vystavené v polici za sebou, aby splnil přání muže v šedivé mikině, který si právě sedal na jednu z barových stoliček. Když byl Brad zády, muž se náhle vyhoupl přes bar a rychlostí blesku sebral z podpultu naditou „kasírku“a shoval ji pod mikinu. Právě v ten okamžik se Brad otočil a s uctivým usměvem mu podával jeho pití...
Náhle přišla Joséphine k sobě, dlaní stále tiskla Bradovu ruku a zírala do jeho vyděšeného obličeje.
„Fifi, co tě to popadlo?“ vydechl překvapeně barman a třel si zarudlé otlaky od jejích prstů. „Tu skleničku si klidně nech, je tvoje.“
„Né, počkej...Brede...já jsem asi právě viděla...“ koktala Joséphine zmateně, ale v tom se zarazila. Kolem ní právě procházel muž v šedivé mikině, sedal si vedle ní a objednával si gin.

Po vydařeném obchodu s hotelem odkud zrovna odcházela manželská dvojice, která jí přišla až nápadně povědomá, se sebrala a hned začala zařizovat vše potřebné pro to aby květiny mohla odnést do hotelu
"tak slečny vstáváme!" vešla do květinářství a zavřela za sebou dveře
"je to potřeba půjdete do hotelu tak šup ať jste nádherné" zasmála se a lehce prošla kolem regálů a lehce se dotýkala povadlých květin které rázem opět ožívaly a stahovaly se do ne plně rozinutých květů
"tak s emi to líbí holky, do vozíku s vámi a do hotelu" povídala si s květinami a postupně je nakládala do vozíčku s ekterým se nakonec odebrala do hotelu kde je naaranžovala do jídelny a na chodby
"Díky a nashle" převzala od recepčního vydělanou sumu a odnesla si ji rychle domů.

"jdeš ještě někam děvče?" ozvala se Matylda

"Asi se půjdu podívat do klubu, třeba tam potkám nějaké nové známé" usmála se Alexis nevinně a jde se převlíct, venku už se zchladilo tak neche riskovat že by nastydla. Dala si úzké černé džínové kalhoty, hodila přes ně poloprůhlednou sukni nahoru si dala černé tričko s rudou růží a doplnila to do pasu dlouhou bundičkou

"to už jdeš?? vždyť se eště ani nesetmělo" dívala se na ni Matylda

"chci se ještě projít a zkontrolovat květiny v květinářství" usmála se a ohnula se aby si nazula kozačky
"vrátím se až později tak na mě nečekej" zamávala a vyrazila k pláži.

Došla na kraj pláže a po jejím méně písčitém okraji vyrazila směr molo. Po cestě si pobrukovala nějakou písničku, sama něvědla co to je za melodii. Jak se blížila uviděla někoho na mole. Stál tam zase ten muž, Vincent. Všimla si i běhajícího psa. Toho krásného zvířete které už párkrát viděla proběhnout kolem květinářství. Přemýšlela jestli jít dál nebo to někam zatočit, ale zvědavost ji nedala, chtěla ho vidět na světle tehdy ho potkala v noci o se nepočítalo. Odhodlaným krokem se vydala dál dokud nedošla na konec mola. Od dvojice která si hrála aport ji dělilo jen dlouhé molo. V prvním okamžiku zaváhala ale její tělo jakoby to nepostřehlo a pomalým krokem vyrazila k Vincentovi a jeho psovi

"Já.... nečekala jsem že by....." nejdříve pípla " ale molo není jen vaše měl by jste vědět že pes který je útočný by z vodítka neměl hlavně v prostorech kde se mohou vyskytovat další osoby" řekla po chvíli pevně a zvedla vzdorovitě bradu. Přece se ebude nechávat poučovat někým takovým jako je zrovna on. Hlavně když na ni promluvil tak jak promluvil. Nesnášela tyhle lidi a on ji přesto nečím přitahoval, chtěla ho poznat. Byl něčím zajímavý a odlišný. Zajímalo ji proč nosí ten dlouhý plášť a proč se tak obléká, proč je jeho pes takový na pohled hravý apřitom bojovný. Co způsobilo tu jizvu na jeho obličeji které si všimla až teď když přišla blíž. Stála od něj jen kousek a pak se podívala na psa.
*Baron, zajímavé jméno* napadlo ji a uvažovala jestli by si psa nějako získala. Ale nic ji nanapadlo.

Vincent pokrčil rameny, měl svůj názor ale pochyboval o tom že by ho mohla přijmout. Připadala mu jako další z těch, co spolkla všechnu moudrost. Co nikdy neudělá nic špatně a za všechny její chyby můžou ostatní.
- "Fajn" procedil polohlasem mezi zubama. Otočil se na patě a udělal dva kroky k Baronovi.
- "Pes potřebuje pohyb a když vás tady tolik ohrožuje, pudeme za město." Přidal nahlas a začal odvazovat vodítko od zábradlí.

Krátce se zapřemšejšlel nad tím, co by tak mohli potkat na louce a pak si šeptem pro sebe řekl: "myši, ty aspoň vědí, že když viděj dravce, maj se schovat a ne k němu lízt."